Některé projevy řeči těla, prozrazující neupřímnost či sklon klamat, jsou zjevné a lze je poměrně snadno rozpoznat. Jiné jsou poněkud složitější.
K těm prvým patří například zčervenání, ke kterému dochází spíše u žen než mužů. Nebo nadměrné pocení, ale i sklon kousat či navlhčovat si rty nebo hovořit vyšším hlasem, než je obvyklé. Úsměv lháře bývá falešný – zasahuje jen tvář či ústa a nikoli oči, a z jeho hlasu cítíme často napětí.
K podobným symptomům patří strnulé držení těla vyvolané potřebou se na svou lež plně soustředit nebo naopak časté, překotné či nervózní pohyby, spojené se stresem, který snaha klamat vyvolává. K dalším patří sklon stát či sedět se zkříženýma rukama, reagovat na otázku prudkým pohybem hlavy a při sezení záklonem těla.
Tyto projevy nemusí být vždy symptomem lži. Téměř vždy jsou však symptomem toho, že naše otázka či rozhovor na určité téma jsou pro druhého člověka nepříjemné, cítí se nejistý nebo nechce odpovědět, nejčastěji proto, že má sklon něco skrývat.
Lidé, kteří prošli tréninkem neverbální komunikace, si na tyto projevy pochopitelně mohou dát pozor. Složitější neverbální signály upozorňující na sklon klamat, však většinou nemají ani v tomto případě plně pod kontrolou.
Rozpor mezi slovním a neverbálním sdělením
Naše komunikace - či dokonce naše mozky - jsou od přírody nastaveny tak, že naše verbální a neverbální projevy mají sklon být v souladu. Neverbální projevy, které jsou se slovním sdělením v rozporu, tak druhá strana většinou není schopna zcela potlačit, a snaha skrýt je bývá pro ni stresující. Rozpory mezi nimi či snaha je omezit ji tak zpravidla prozradí.
Jan Urban (1953)
 |
Jednoduchým příkladem podobného rozporu je sklon na určité sdělení spontánně přikyvovat, současně je však slovně odmítat, nebo s ním naopak slovy souhlasit a kývat při tom hlavou do stran.
Složitější symptomy rozporu mezi slovním a neverbálním sdělením - a stresu, který snaha klamat vyvolává, se často projevují podvědomou snahou skrývat si při lži oči nebo ústa. K dalším patří nevědomá tendence zaujímat vůči těm, kterým lžou, určité obranné reakce.
Další symptomy tohoto typu mohou vznikat jako průvodní rys určitých nervových či hormonálních dějů, které lež provázejí. I zkušené a zběhlé lháře pak často prozradí tak zvané mikro výrazy – krátké okamžiky, ve kterých „vypadnou z role“ a své neverbální signály přestanou kontrolovat.
Nevědomé projevy a stresové reakce
K nejčastějším projevům lži patří neschopnost udržovat při rozhovoru přímý oční kontakt - dívat se nahoru či dolů, těkat očima ze strany na stranu, ale i rychle mrkat nebo přivírat oči na dobu delší, než je obvyklé. Společným jmenovatelem těchto projevů je podvědomá snaha nevidět reakci toho, koho se daný člověk snaží obelhat. Podobný je i sklon dávat si při řeči ruku před ústa.
Instinktivní obranné reakce zahrnují nevědomý sklon dávat si ruku před krk, jakožto „historicky“ zranitelnou část těla, ale i již zmíněnou tendenci k záklonu či zkřížení rukou. Lidé, kteří nemluví pravdu, reagují přitom záklonem často i v situaci, kdy se druhý člověk naopak nakloní směrem k nim.
Projevy odrážející určité fyziologické reakce mohou zahrnovat sklon škrábat se, ať již na hlavě či na rukou, vsunovat si během řeči ruku za límec, sahat si do obličeje, především na nos, to vše zpravidla v reakci na zvýšené pocity svědění, vyvolané odlivem krve z povrchových částí těla. Podobným projevem jsou našpulené či naopak pevně, někdy až doběla sevřené rty, reagující na sklon k vysychání úst.
Obdobný je sklon k častějšímu odkašlávání či polykání, a to především tehdy, dochází-li k němu před odpovědí na určitou otázku. Může jít o projev úzkosti, ale i podvědomé snahy prezentovat nám svou lež v co „nejčistší“ podobě.
Nevědomé projevy se mohou týkat i pohybů celého těla. Stojící lháři mají sklon se k nám přibližovat, a narušovat tak náš „osobní prostor“. Ti, kterým je rozhovor nepříjemný, a přejí si ho ukončit, reagují naopak sklonem se od nás vzdalovat.
Nepřirozené tempo a neodpovídající pauzy v řeči
Neverbálním signálem lži může být i nepřirozená změna v tempu řeči, naznačující, že se lháři o daném tématu nehovoří zcela snadno. Začne-li hovořit příliš rychle, může jít o známku, že se snaží mít své nepravdivé sdělení rychle za sebou. Pokud se jeho tempo řeči zpomalí, může se snažit získávat čas, aby svou lež učinil přesvědčivější.
Podobným signálem bývají neodpovídající nebo ne zcela vysvětlitelné přestávky v řeči. Jejich příčiny, a tím i interpretace, však mohou být různé.
Když někdo nechce říct, jak se věci skutečně mají, může mu chvilku trvat, než vymyslí svou vlastní verzi události. Týká se to však především otázek svou povahou jednoduchých. Kdy ale položíme složitější otázku, například typu – „Co jste dělal přesně před rokem?“ – může se i pravdomluvný člověk zamyslet, aby si rozpomněl. Krátká přestávka v řeči tak může být přirozená.
Pokud však někdo lže, může na složitější otázky odpovídat velmi rychle. Nad tím, jak se věc opravdu udála, k čemu v určité situaci došlo nebo jak se věci skutečně mají, se totiž příliš zamýšlet nemusí. Předem ví, co nám chce namluvit.
Pauza, kterou protějšek ve své řeči občas učiní, je tak pro rozpoznání pravdivosti jeho sdělení důležitá. Je však třeba chápat ji v kontextu otázky, kterou jsme položili. Dlouhé pauzy při odpovědi na jednoduché otázky podobně jako rychlé odpovědi na složitější otázky zpravidla svědčí o tom, že danému člověku nelze zcela věřit.
Zvýšená aktivita
K projevům úzkosti či nervozity spojenými se sklonem k neupřímnosti patří i zvýšená aktivita. Může jít o příliš častá, nadměrná či přehnaná gesta, sklon zahrnovat druhou stranu příliš mnoha a příliš podrobnými informacemi, ale i náhlou péči o vlastní vzhled nebo vzhled nejbližšího okolí. Vesměs jde o projevy, kterými se protějšek snaží svou nervozitu „rozpustit“ či skrýt.
Muž, který klame, má tak často při odpovědi na nepříjemnou otázku tendenci začít si narovnávat kravatu, upravovat si rukávy u košile nebo rovnat brýle. Žena může mít ve stejné situaci sklon upravovat si vlasy nebo narovnávat sukni.
Podobným signálem je i snaha upravovat své okolí. Příkladem je situace, kdy dotyčný na položenou otázku reaguje tendencí narovnávat či přeskupovat předměty ve svém okolí. Jakoby tužka najednou nebyla na svém místě, sklenice byla příliš blízko, telefon nebyl natočen tak, jak by měl apod.
Umělá a strojená gesta
O sklonu klamat občas paradoxně vypovídají i gesta a další tělesné projevy, které jsou výsledkem „tréninku“. Trénink v neverbální komunikaci vede totiž často k opaku toho, o co usiluje. Příkladem je sklon k naučeným, strojeným úsměvům přicházejícím ve chvíli, kdy na tom, co dotyčný říká, není nic humorného. Nebo dělá přehnaně „otevřená“ gesta, například má zdvižené otevřené dlaně, aby vzbudil dojem, že nemá co skrývat. Nebo má příliš usilovný až naléhavý oční kontakt, který je pro druhou stranu nepříjemný.
Tyto a podobné projevy svědčí většinou nejen o tom, že daná člověk klame, ale i o tom, že na své „schopnosti“ neříkat pravdu cíleně pracuje. Mimika, gesta i další neverbální projevy, které působí přesvědčivě, jsou totiž zpravidla ty, které vznikají spontánně a přirozeně, často jako nevědomý doprovod toho, co chceme říci. Čím více však na ně myslíme, tím méně přesvědčivě působí.
