Práci přesčas definuje zákoník práce v § 96 odst. 1. Je to práce konaná na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu, vyplývající z jejího předem stanoveného rozvržení, nebo práce konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Pojem "souhlas zaměstnavatele" znamená, že zaměstnavatel sice nepřikáže práci přesčas, ale ví, že zaměstnanec přesčas pracuje. Dále se zde stanoví, že práce přesčas nesmí činit u zaměstnance více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel může nařídit odpracování maximálně 150 hodin v kalendářním roce. To je maximum, které smí být v pracovní smlouvě započítáno do stanovené mzdy. U vás tak zaměstnavatel neučinil, čímž pochybil. Úřady práce nebo inspekce bezpečnosti práce jsou oprávněny a povinny kontrolovat dodržování uvedených předpisů i správnou evidenci odpracovaných přesčasových hodin, i když jsou tyto hodiny započítány do mzdy a zaměstnavatel je neplatí. Pouze přesčasová práce, za niž zaměstnavatel poskytl zaměstnanci náhradní volno, se do stanoveného limitu nezapočítává. Mnoho zaměstnavatelů předpisy o práci přesčas obchází tím, že zaměstnancům přesčasovou práci přímo nenařizují.
Vytvářejí však v podniku takové klima, že ji zaměstnanci raději sami konají. Potřebuje-li zaměstnavatel, aby zaměstnanec odpracoval další přesčasové hodiny nad rámec limitu 150 hodin, pak se s ním na tom může dohodnout, ale nesmí jejich odpracování nařídit. Zaměstnanec tak může v rámci kalendářního roku odpracovat maximálně 416 hodin přesčas. Toto vyplývá z příslušných úmluv Mezinárodní organizace práce, které naše republika akceptovala, aby zaměstnavatelé nemohli beztrestně zneužívat svého postavení a nařízením odpracování vysokého počtu přesčasových hodin neohrožovali zdravotní stav zaměstnanců.
