Navštívil přes třicítku zemí. Delší dobu žil v USA, Kanadě, Indonésii, Dánsku nebo Finsku.

Navštívil přes třicítku zemí. Delší dobu žil v USA, Kanadě, Indonésii, Dánsku nebo Finsku. | foto: archiv: Grada

Cestování po světě je nejlepší investice, říká úspěšný muž

  • 145
Poprvé odjel Lukáš Kerhart jako čerstvě osmnáctiletý do Anglie zlepšit si angličtinu. Poté navštívil desítky dalších zemí a nasbíral zkušenosti, které uměl zhodnotit. O cestování říká, že je to nejlepší životní investice a rozcestovat chce všechny mladé Čechy.

Proč by cestování mělo být nejlepší životní investicí?
Protože si jednoduše myslím, že opravdu nejlepší životní investicí je. Přiznejme si, kolikrát utrácíme za hlouposti, které nám nic nedají. Ovšem cestování nám vždy přinese něco nového. Člověk získá nadhled, otevře si obzory, naučí se jazyk, potká nové lidi. A hlavně vzpomínky a zkušenosti mu už nikdo nevezme. Jistě, do začátku se většinou musí nějaká částka vložit, věřím ale, že se to vrátí tisícinásobně.

Zajímavé profese

V čem konkrétně?
Ročně navštívím po celé republice přes deset tisíc studentů, středoškoláků i vysokoškoláků, a mám možnost s nimi hovořit. Zjistil jsem, že většina studentů neví, co vlastně chce v budoucnu dělat. Jsem přesvědčen, že cestování jim může pomoci nasměrovat život správným směrem a úspěšně nastartovat jejich kariéru. Často se setkávám s názorem, hlavně od rodičů, že člověk výjezdem do zahraničí ztratí rok života, pokud třeba do ciziny odcestuje hned po střední škole a nenastoupí na vysokou. Je to absolutní nesmysl. Naopak je to pro mnoho mladých lidí krok správným směrem, protože si v klidu utříbí myšlenky, co vlastně chtějí v životě dělat. Nejdou na vysokou školu jenom proto, aby udělali radost rodičům. Studují později to, co je baví.

Měl jste i vy s rodiči problém, když jste se rozhodl, že v osmnácti vyrazíte do Anglie?
Mámě se to rozhodnutí vůbec nelíbilo, protože jsem měl sotva dva dny po osmnáctých narozeninách a měla o mě strach. Nakonec ale svolila, protože věděla, že to pro mě bude ta nejlepší škola do života. Postavil jsem ji zkrátka před hotovou věc, a řekl, že na tři měsíce odjíždím. Bylo to ve třetím ročníku na střední škole. Práci jsem si zkoušel zařídit sám přes internet, měl jsem pracovat jako au pair v jedné anglické rodině, ale po příjezdu se mnou rodina přestala komunikovat, a tak jsem si našel práci v kuchyni jako umývač nádobí. Jsem toho názoru, že když rodiče nesouhlasí, aby jejich dítě odjelo do zahraničí, měl by se potomek vzepřít a postavit se jim. Nás se taky nikdo neptal, jestli se chceme narodit, a jsme tady, takže by nám rodiče do našeho rozhodnutí neměli remcat. Jistě, může se stát, že si dítě nabije nos. Ale učení z vlastních chyb je nejlepší škola.

Lukáš Kerhart (27)

  • Je velký propagátor mimoškolního vzdělávání a kariérní poradce pro mladé.
  • Organizuje přednášky na středních a vysokých školách a pro veřejnost o cestování, studiu a práci v zahraničí.
  • Absolvoval kurz „Life Coaching“na britské University of Cambridge, věnuje se komunikačním a prezentačním dovednostem.
  • Publikuje články o kulturních odlišnostech.
  • Je autorem publikace Cestování – nejlepší životní investice (První opravdový kariérní rádce pro mladého člověka).

Kde jste vzal na svoje cesty peníze?
Na to se studenti na mých přednáškách ptají vždycky. Od patnácti let jsem chodil na brigády a šetřil. Za tři roky jsem si našetřil 25 tisíc a v roce 2006 poprvé odjel do Velké Británie. Po osmi dnech hledání jsem si našel práci jako umývač nádobí v hotelové restauraci, zariskoval jsem a téměř všechny přivezené peníze investoval do jazykového kurzu. Výdělek z hotelu mi pokryl ubytování. Jídla jsem naštěstí v kuchyni vždy našel dost.

Jak jste si tuto práci nakonec našel?
To, že mě vzali umývat nádobí, byla docela náhoda. Se slovníkem v ruce jsem si sestavil několik druhů životopisů a nutno dodat, že i řádně vylepšil moje dosavadní zkušenosti. Obcházel jsem obchody, sklady, zkrátka vše, co mělo dveře. Zkusil jsem to i v nóbl hotelu, kde to vyšlo. Moje kariéra tak nabrala nový směr.

Přednášíte středoškolákům a vysokoškolákům o studiu a práci v zahraničí. Co studenty zajímá?
Kromě toho, kolik to všechno stojí, se hodně zajímají, kde sehnat relevantní a opravdu spolehlivé informace. Dělají si třeba hrubý průzkum a narazí na množství agentur, které slibují zprostředkovat práci, ubytování a veškeré potřebné dokumenty. Bohužel, jen málo jich je opravdu solidních a spolehlivých. V poslední době se „trh“ zkvalitňuje, vždy ale radím dát hlavně na reference, které si člověk najde. Důležitý je také osobní obrázek, podobné věci by se neměly řešit jen on-line a nejlepší je se s poradci z agentury sejít osobně. Každopádně vždy říkám stejnou věc: člověk by měl navštívit více institucí, organizací a agentur. Zkrátka udělat si srovnání, protože každá agentura či organizace může být lepší na něco jiného.

Ve které zemi je podle vás dobré začít, aby to byla dobrá investice?
Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, protože si člověk hlavně musí sám pro sebe říct, co vlastně od zahraničního pobytu očekává, a položit si otázku: Chce si zlepšit jazyk? Vydělat si peníze? Poznat místní kulturu? Od toho se odvíjí výběr destinace, případně třeba i zprostředkovatelské agentury.
Třeba na dobrovolničení jsou asi nejlepší zahraniční agentury. Samozřejmě je možné vyjet i na vlastní pěst a vše si zařídit sám. Pokud člověk chce vycestovat za výdělkem, tak ideálním státem pro začátek je Velká Británie, protože je v EU a hlavně je opravdu jednoduché si tam najít práci. Další oblíbenou pracovní destinací je Skandinávie, Německo, a hodně dobře platí třeba ropné firmy v Kanadě.

Kam všude jste se podíval?
Navštívil jsem přes třicítku zemí. Delší dobu jsem žil v USA, Kanadě, Indonésii, Dánsku nebo Finsku. Když jsem se neplánovaně vrátil z Kanady zpět do Česka, tak jsem si dal za cíl, že do pěti let rozcestuji mladé Čechy, protože si přeji, aby každý mladý Čech na nějakou dobu odjel do zahraničí, nachytal zkušenosti, rozšířil si obzory a pak se zase vrátil zpět domů. Začal jsem proto objíždět střední a vysoké školy po celé republice, vedl besedy se studenty a vyprávěl o svých zážitcích a zkušenostech ze zahraničí. Své zkušenosti předávám i ve své knize Cestování – nejlepší životní investice, v níž jsem propojil svůj životní příběh s příběhy zajímavých a inspirativních lidí, které jsem potkal během svých cest.

Pokud se mladí lidé rozhodnou vyjet do ciziny na zkušenou, co byste jim poradil?
Aby měli pokoru a neohrnovali nos nad nabízenou prací, třeba právě nad umýváním nádobí. To, že člověk začne pracovat jako umývač nádobí, neznamená, že tuto práci bude dělat celý život. Vím to sám podle svých zkušeností. Taky jsem v 18 letech začal jako umývač nádobí a o šest let později jsem už řídil aktivity pro čtyři stovky studentů z celého světa v prestižní jazykové škole ve Vancouveru. Bez pokory a trpělivosti to zkrátka nejde.

Mladým lidem doporučujete studovat v zahraničí. To jsou podle vás české vysoké školy tak hrozné?
Rozhodně se nepovažuji za nějakého odborníka na vzdělávání, faktem ale je, že většina českých absolventů je jako přes kopírák a neumí nic navíc. Neumí se vůbec prodat, bojí se zeptat a nemají kritické myšlení. Největší chybu vidím v tom, že většina škol nemá vůbec povinnou pracovní stáž, jako tomu je třeba v Dánsku či Nizozemsku. V Česku se neustále něco biflujeme, ale vůbec nevíme, jak to funguje v praxi. Člověk získá titul, plácá se po zádech, ale pak rychle vystřízliví, protože zjistí, že sice má titul, ale v praxi vůbec neví, jak to funguje. Mnoho vyučujících v životě nevedla firmu, v životě nepodnikala, ale učí nás, jak by taková firma měla vypadat a co dělat pro to, aby firma byla úspěšná. Podle mého názoru je nejdůležitější praxe a ta na většině škol chybí.

V zahraničí je běžné, že firmy úzce spolupracují s univerzitami, a studenti tak pracují na reálných projektech. Je pravdou, že už i na některých školách u nás, především technických, tento model funguje, ale pořád to není rozšířené jako v zahraničí. Moc bych si přál, aby se toto změnilo, protože si myslím, že jsme inteligentní a pracovitý národ. Vzdělávací systém by ale potřeboval zreformovat, protože je zkostnatělý a zastaralý. Do škol by měly přijít nové předměty jako komunikační dovednosti, finanční gramotnost nebo rozvoj osobnosti.