Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Češi rádi lžou o penězích. Proč si nejvíc přikrášlujeme své platy

  • 111
Češi mají za to, že neříkat pravdu není odsouzeníhodné. A když už máme říct pravdu, uchylujeme se raději k výmluvám. Přiznává to každý druhý Čech. A o čem nejčastěji lžeme? Unikátní průzkum STEM/MARK pro společnost Home Credit odhalil, že nejčastěji Češi lžou o svých platech a mzdách.

Největší mistři lhaní se přitom uchylují k nejrůznějším proklamacím a pózám. „Za pětadvacet tisíc měsíčně? To bych ráno nevstal z postele!“ tvrdí někteří suverénně. Další neváhají vydávat super hrubý plat za čistý příjem. A mnozí oslňují své okolí cenami, které utratili za to či ono a honosí se plány, v jaké vzdálené destinaci prožijí svou dovolenou. Zkrátka, jen ať všichni vidí. Ať si všichni myslí, že mají nižší plat než já!

Čtěte také

Podle názoru psychologa Jana Urbana však nejde o národní zvyk. K takovému chování se uchylují i další Evropané. V Česku však k němu může přispívat chování některých veřejně činných osob, kteří se prezentují ve stylu: „Já na to mám.“

„Ve většině zemí lidé o svém platu ve společnosti nemluví, protože to nepovažují za taktní. Nechtějí se vyvyšovat, ani ponižovat nebo uvádět do rozpaků druhé. Lidé, kteří o svém platu mluví, jsou ti, kteří chtějí udělat dojem, a kteří proto o něm většinou i lžou. Setkáme-li se proto ve společnosti s někým, kdo má tendenci nás informovat, kolik vydělává, můžeme si být téměř jisti, že lže,“ říká psycholog Jan Urban.

Co odhalil průzkum:

  • Skutečná výše mzdy patří mezi nejčastější lži, alespoň jednou o své výplatní pásce zalhal každý čtvrtý Čech.
  • 60 % Čechů přiznává, že alespoň jednou tvrdili, že se mají lépe než ve skutečnosti.
  • 40 % Čechů přiznává, že jejich lži bývají většinou prokouknuty, stejné procento navíc tvrdí, že jim odhalená lež přinesla velké problémy.

Zdroj: STEM/MARK, Home Credit, červenec 2017

Určití lidé potřebují oslňovat druhé

Snaha učinit svým platem „dojem“ provází většinou osoby, které si nejsou sami sebou jisté, a chtějí proto zapůsobit. Současně je však pronásleduje obava, že například svými schopnostmi, zajímavými názory či společenskou zábavností, žádný dojem neučiní. „Často se v tom ani nemýlí. Nezbývá jim proto nic jiného, než imponovat platem,“ říká psycholog Jan Urban.

Tendence mluvit o svém platu je tak podobná, jako sklon „házet“ kolem sebe jmény „celebrit“, se kterými se daná osoba údajně zná, či místy, kde byla. „I tady je příčinou osobní nejistota, potřeba oslnit a někdy i představa, že si tím druhé získá nebo nakloní, tedy určitá forma manipulace. Dotyční si přitom neuvědomují, že jejich lži jsou velmi průhledné, a jejich vyjádření tak nikomu příliš neimponují, spíše jsou směšná. A pokud někomu imponují, jsou to zpravidla lidé podobného ražení, kteří o svých platech lžou také,“ vysvětluje psycholog.

O výši platů se lže i u pohovorů

Tendence lhát o platu je poměrně běžná i tehdy, když se snažíme najít nového zaměstnavatele a získat vyšší plat, než máme dosud. „Na této taktice – zkoušet, kolik druhá strana vydrží – však není nic specificky českého. Lze se s ní setkat ve většině zemí. Opírá se totiž o určitou logiku. Nemůže-li druhá strana naše schopnosti přesně posoudit, může se domnívat, že žádáme-li vyšší plat, je to proto, že jsme schopnější. A může nám ho proto i dát,“ říká Jan Urban.

Jan Urban (1953)

  • Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem.
  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.
„Platy některých státních úředníků, především těch vedoucích, u nás patří k...

Pokud si totiž zaměstnavatel chce pojistit, že získá skutečného odborníka a nemůže si to nijak ověřit, pojistí si ho alespoň výší platu. Přesně podle plavidla: „Co je drahé, musí být přece kvalitní.“ Přece kdo by se chtěl nechat zastupovat od „laciného“ právníka či operovat od „levného“ lékaře?
„Totéž se často týká i manažerů, specialistů, finančních či jiných expertů a poradců,“ poznamenává psycholog Urban a dodává: „V zájmu objektivity je však třeba uvést, že o skutečné výši platu či podmínkách zaměstnání mnohdy klamou i zaměstnavatelé. Takže je někdy otázkou, kdo lže více.“

Lhaní o platu má samozřejmě i svá úskalí. „Týká se to situací, kdy si druhá strana může o našem platu udělat poměrně jasnou představu, a naše nepravda se tak obrací proti nám, protože ztrácíme důvěryhodnost. Podobný problém vzniká, máme-li špatnou paměť, a informaci o výši svého platu příliš měníme,“ říká psycholog.

A co nás tedy vede k tomu, že se uchylujeme ke lhaní o platech? „Tendence nemluvit pravdu o svém platu ve společnosti většinou není věcí obchodní taktiky, ale psychologie či určité národní kultury. Určitou výjimkou je americká kultura, kde je hodnota člověka, především v obchodních kruzích, dána cenou jeho majetku. Takže zeptat se ve společnosti: ‚What’s his net worth?‘ (jakou hodnotu má určitý člověk), není nic neslušného. Tuto hodnotu lze však poměrně snadno zjistit, takže lidé o ní příliš nelžou,“ uzavírá psycholog Jan Urban.

Zajímavé jež, že i když si Češi své platy rádi přikrášlují, na úřadech a finančních institucích, jako jsou banky, nebanky a pojišťovny, lže o svých příjmech jen zlomek lidí. V průzkumu STEM/MARK pro společnost Home Credit to přiznalo osm procent Čechů. I to má to svou logiku – když o platu lžeme svému okolí, můžeme se při odhalení pravdy nanejvýš zesměšnit. Když ale lžeme úřadům, poskytovatelům půjček a pojišťovnám, může to mít finanční i právní dopad.