Manažerka: Firmy by mohly být k maminkám vstřícnější

Členka představenstva a ředitelka firemního pojištění Hana Axmannová začínala s kariérou v Evropské cestovní pojišťovně v roce, kdy její dvojčata právě začala chodit do první třídy. Na jejich výchovu byla sama, protože dva roky předtím ovdověla. Přesto nemá pocit, že by šidila práci nebo děti.

* Jak jste stihla práci ve firmě, která se utvářela a zabrala hodně času, a dvojčata, která začínala se školou?

Měla jsem štěstí - domov, škola, práce a samoobsluha byly velmi blízko sobě a tvořily tak magický čtverec, ve kterém jsem se pohybovala. Děti šly do školy v září, já nastupovala od října, a tak jsem měla čas je naučit chodit do školy a pomáhat jim se začátky. I po nástupu do práce jsem je denně vypravovala a kontrolovala, zda přešly bezpečně ulici.

Začátky ve firmě sice byly hektické, ale mě to moc bavilo. Bylo nás jen pár, dánská společnost, která pojišťovnu jako dceřinou společnost založila, se nám hodně věnovala. Učili nás firemní kultuře - jak zacházet s klienty, přejímali jsme a upravovali na české poměry jejich produkty, přijímali nové kolegy, to všechno bylo velmi zajímavé.

* Pomáhal vám někdo s dětmi?

Hlavně moje maminka. Čekala na děti, když přicházely ze školy, uvařila jim, dohlédla na psaní úkolů. Výhodou bylo, že dcera ani syn neměli se školou potíže a dostali také v první třídě výbornou paní učitelku. Celou dobu mi pomáhal i tchán, bral si děti občas na víkendy i na prázdniny.

* Musela jste řešit, zda dát přednost dětem, nebo kariéře?

To ne, v takové situaci jsem se neocitla. Pokud by měly děti třeba vážné zdravotní problémy, kariéru bych určitě přerušila. Myslím si ale, že se většinou dá skloubit péče o děti a práce třeba tak, že člověk pracuje doma nebo na zkrácený úvazek a podobně... Horší je, když se předem žena s mužem nedohodne, jak budou řešit péči o děti, až se jim narodí.

Opravdu nepochopím, když některá žena říká: Pepa si nepřeje, abych chodila do práce! Jaké nepřeje? To mi připadá, pokud žena opravdu chce pracovat, šokující a nedůstojné. I když má partnera ráda, přece jí nebude diktovat, co má dělat. Sama dobrovolně jsem si zkusila pozici ženy v domácnosti, když jsem následovala přítele do Nizozemska. Děti tam začaly v pěti letech chodit do školy. Učila jsem se sice jazyk, starala se o rodinu, ale během roku, co jsem tam pobývala, jsem dobře poznala, že tahle role mi úplně nevyhovuje.

Na druhou stranu moc nechápu, ani když někdo tvrdí, že se musí vracet do práce tři měsíce po porodu, jinak by mu ujel vlak. Vždyť se dá mateřská využít pro další vzdělávání či kontakt s oborem.

* Pojímají rodičovské role v Nizozemsku jako v Česku, tedy většinou tak, že táta vydělává a máma se stará o domácnost?

Tam to fungovalo jinak. Skoro všechny ženy a hodně často i muži pracují na zkrácený úvazek, takže se koláč práce vlastně rozdělí na více lidí. Tátové se více zapojují do rodinného života a berou to jako samozřejmost. Není proto vůbec automatické, že když přijde návštěva, žena hned vstane a jde dělat kafe. Často je to v nás samých, že o syny přehnaně pečujeme, takže z matčiny náruče jdou rovnou do péče manželky. V Nizozemsku dětem rodiče nepodstrojují - žádné byty či auta na cestu z domu nedostávají. Dostanou vzdělání, a pak ať se starají samy.

* Jsou v zahraničí zaměstnavatelé k ženám vstřícnější?

Obecně si myslím, že tady je k maminkám stát hodně vstřícný. Dávky, které ženy pobírají, i délka rodičovské dovolené jsou nadstandardní. Ve vyspělých zemích jsou zaměstnavatelé ochotní vzít ženy na půlúvazek, upravit jim pracovní dobu, probrat s nimi rodinnou situaci. Bohužel tady zatím nepůsobí nepatřičně, když zaměstnavatel neumí vyjít ženám vstříc. Pokud to bude samozřejmostí, nikdo se nebude chovat jinak. Na druhou stranu mít dítě je především svobodné rozhodnutí ženy a muže a přináší vždy určité omezení volného času, přísunu peněz a někdy i zpomalení pracovní kariéry. To by si měl každý uvědomit předem.

* A diskriminace žen v práci?

Já jsem se s ní nesetkala. Na druhou stranu narážíme v poslední době na pseudodiskriminaci, kdy se při konkurzu ani nemohu ženy zeptat, zda má děti a někdo jí pomůže, pokud budou nemocné. To je přece přirozené, se o tom bavit - žena by měla vědět, na čem je, když taková situace nastane, a zaměstnavatel také. Důsledkem opačného postupu je, že si firma sežene informace jinde, a pokud nechce, stejně ženu nepřijme. Vše záleží na vyspělosti celé společnosti, úrovni firemní kultury a míře odpovědnosti jedince. A ve všech oblastech máme co dohánět.

Více informací: Další informace na téma rovné šance mezi ženami a muži najdete na www.sancepro.cz, kam také můžete zaslat svoje zkušenosti s tematikou rovnosti a dotazy odborníkům. Projekt vznikl za podpory Evropských sociálních fondů a státního rozpočtu.