Má v sobě energii na rozdávání a o penězích a problémech, kterými prošel, mluví otevřeně. „Samozřejmě chápu, že někteří invalidní a handicapovaní lidé nemohou pracovat a potřebovali by větší pomoc. Ale já jsem zastáncem toho, že když člověk může, tak by měl pracovat a ne jen se vymlouvat, litovat se a sedět doma,“ říká Martin.
Je vidět, že jste životní optimista, je to tak?
Snažím se. Mám sice vozík, ale je spousta věcí, které mohu dělat. Chci jezdit do zahraničí, chci sportovat, tak prostě musím pracovat.
Martin Zach (1985)
 Martin Zach se snaží žít zcela normální život.  Martin Zach |
Než se vám stal úraz, už jste si během studií přivydělával?
Byl jsem na vysoké, půl roku před úrazem jsem skončil s vrcholovým sportem, přivýdělky jsem měl v té době z modelingu. Byly to ale „nárazovky“, jinak mě během studií finančně podporovali rodiče, většinu financí táhli oni. Pak jsem začal pracovat ve firmě, kde pracoval můj otec. Byl jsem jeho asistent a jezdil jsem na kontrolní dny na sjezdovky. To jsem si vydělal asi 10 tisíc korun měsíčně.
Jak vás vedli rodiče k penězům, byl jste zvyklý spořit, nebo utrácet?
Jsem v tom po mamince. Šel jsem od nuly k nule a občas i do mínusu (smích). Ale vždycky jsem měl vidinu, že bude líp. Takže jsem se nebál investovat s tím, že se mi investice vrátí. Nešlo o investice ve finanční sféře, ale o investice spíš do sebe.
Najednou ale líp nebylo. Stal se vám úraz a opět jste byl na rodičích finančně závislý.
Ze začátku v podstatě ano. Pro lidi, kteří nemají finanční zázemí, je takový úraz velký problém. Já měl štěstí, že mě podpořili rodiče. Půl roku jsem byl bez jakéhokoliv vlastního příjmu. Než mi vypočítali a vyměřili důchod, trvalo to delší dobu. Vše za mě tehdy vyřizovali rodiče a bratr, vůbec sám nevím, jak bych to zvládal, kdybych neměl takové zázemí. Sotva jsem byl schopen zvládat rehabilitaci, natož vyřizovat spoustu papírování a žádostí.
Průzkum:
|
Kolik potřebuje člověk do začátku, když se chce vrátit do aktivního života?
Rehabilitační ústav a spinální jednotka je hrazená pojišťovnou, na začátku „moc peněz“ nepotřebujete. Potom ale přijde problém s koupí invalidního vozíku. Protože jsem chtěl být aktivní, vozík, který jsem potřeboval, stál 140 tisíc a stát na něj přispěl asi 23 tisíc korun.
A co ten zbytek, opět přispěli rodiče?
Naštěstí se našli dárci a sponzoři, kteří mi pomohli vozík koupit. U Konta Bariéry je možnost založit si v takovém případě podúčet. Firmy, které chtějí přispět, pak dostanou potvrzení o sponzorství a příspěvek si mohou dát do nákladů. Bariéry mají i další podporu na pořízení kompenzačních pomůcek a je tu i spousta dalších nadací, které tyto věci podporují.
Jak se ale k takovým informacím dostat?
Informace na jaké nadace se obrátit a jak o podporu žádat lze získat například prostřednictvím České asociace paraplegiků. I oni mi pomohli. Postupem času jsem v tom byl zběhlý a už jsem si vše vyřizoval sám.
Než vám stát začal posílat invalidní důchod, říkal jste, že to chvíli trvalo. Co se stalo?
Bylo to docela vtipné. Nejprve mi vypočítali penzi ve výši 2 250 korun s tím, že mám vystudované jen gymnázium, ale na poštovní obálce mě přitom titulovali Bc. Martin Zach. Přišlo mi paradoxní, že na obálce byl vysokoškolský titul, ale studia mi nepřiznali.
Kde se stala chyba?
Vysokoškolský diplom měli doložený, stala se chyba úředníků. Musel jsem ho pak opět doložit včetně potvrzení, že jsem stále student. Důchod mi přepočítali, přiznali mi novou částku ode dne úrazu a peníze mi doplatili zpětně. Nakonec bylo vše v pořádku.
Mrzelo vás to, nebo naštvalo?
Bral jsem to s úsměvem, že česká byrokracie je na dobré úrovni.
Když vám spočítali invalidní důchod již správně, kolik to bylo?
Tenkrát to bylo přibližně 8 800 korun. Postupně se invalidní penze navyšovaly, momentálně mám asi 9 200 korun měsíčně.
Jak se dá žít z částky, která je přidělená státem a nedosahuje ani 10 tisíc korun? Začal jste jinak počítat?
Tak nějak ano. Měl jsem však tu výhodu, že se o mém případu psalo v médiích. Postupně jsem začal dostávat pracovní nabídky a mít i další příjmy, to mi velmi pomohlo. Pomohl mi také David Novotný – organizátor Muže roku, a pomáhá mi dodnes. Ale ze začátku mi pomáhali hlavně rodiče – strava a všechny věci, které jsem potřeboval, šly na jejich vrub.
Hradil jste si i nějaké další rehabilitace?
Ani, ne. Zdravotní pojišťovna se k tomu postavila dobře. Jakoukoliv rehabilitaci, kterou jsem potřeboval, mi proplatili, včetně rehabilitace v Kladrubech.
Jak nastavit životní pojistkuAby mělo životní pojištění smysl, musí být správně nastaveny pojistné částky. Co si pohlídat a jaká je jejich optimální výše?  |
Cvičil jste a rehabilitoval i doma?
Ano, začal jsem jezdit na kole, chodil jsem do posilovny, to jsem si již hradil. Sport mě začal vracet do života.
Chtěl jste být aktivní, přesouvat se z místa na místo, na to jen invalidní vozík nestačí. Další investicí byl automobil?
Ano, ten jsem si pořizoval necelý rok po úraze. I zde jsou finanční výhody od státu – nemusel jsem platit DPH, stát přispíval v té době až 100 tisíc na pět let, teď lze čerpat až 200 tisíc na 10 let. Na úpravu vozu lze čerpat také sociální příspěvek. I když jsem na auto část peněz získal, i tak jsem si musel vzít úvěr na tři roky a splácel sedm tisíc korun měsíčně.
Neměl jste strach, že nebudete mít na splátky?
Ne, věřil jsem, že úvěr splatím. Navíc přišla úrazová pojistka, byl jsem naštěstí pojištěný.
Pojistili vás rodiče, nebo vy sám?
Pojistku platili a zařídili rodiče, od malička jsme s bratrem měli úrazové pojištění. Rodiče to brali jako samozřejmost, že by dítě mělo být pojištěné. I když měsíční částka za úrazové pojištění nebyla vysoká, byla to určitá jistota. Dělal jsem vrcholový sport, navíc adrenalinové sporty, jezdil jsem po Evropě po závodech. Myslím, že by měl být každý úrazově pojištění, pokud je aktivní. Investovat do pojistky 200 či 250 korun měsíčně není tak moc, nikdy nevíte, co se stane.
Jakou částku vám pojišťovna nakonec vyplatila?
Bylo to kolem 800 tisíc korun.
Co vám pomohlo vyrovnat se s tím, co se stalo?
Bylo důležité, že jsem vlastně od 16 let žil sám,
Martin Zach jako moderátor
Martin Zach se snaží žít zcela normální život.
Muž roku ČR 2009 Martin Zach a David Novotný
Takže se vám nestalo, že by se vám honily černé myšlenky hlavou?
Ne. Prostě to tak přišlo, nechci sedět doma a být někde zavřený a stěžovat si. Chodím mezi lidi a chodím mezi ně rád. A přistoupil jsem k tomu tak, že handicap chci zviditelnit. I když jsem studovat vysokou školu sportovní a měli jsme speciální pedagogiku, tak o úrazu míchy a míšních lézích jsem se nedozvěděl vůbec nic. Věděl jsem, že jsou zde handicapovaní, mentálně postižení, děti s mozkovou obrnou, ale tuto problematiku jsem vůbec neznal. Teď ji znám a chci handicap zviditelnit, proto chodím do společnosti, dělám besedy na školách, přednášky ve firmách, ať se povědomí o handicapovaných rozšíří.
Dnes máte občanské sdružení, snažíte se pomáhat podobně postiženým mladým lidem.
Je to jedna z věcí, kterou dělám. Jsem i patronem občanského sdružení Caballinus, snažím se podporovat dětskou hipoterapii a pomáhám shánět finance. A teď připravuji módní kolekci pro vozíčkáře, uvidíme, jak se to povede.
Zároveň moderujete, jste tiskovým mluvčím. Jak to všechno stíháte?
Je to náročné, ale když si to všechno řídím sám, tak to jde.
Máte na organizaci času nějaký vlastní recept, jak všechno stíhat?
Snažím se vše naplánovat, na každý den něco. Závěr roku byl ale hektický.
Měli pojistku, nedostali nicTři příběhy špatně uzavřené smlouvy  |
Jak dnes berou vaši rodiče to, kam jste se za šest let od úrazu dostal?
Berou to pozitivně a doufám, že jsou na mě hrdí, že jsem to zvládnul. Samozřejmě, bez nich by to nešlo. Ale s tím úrazem se nikdy nesmíří. I když jsem skoro soběstačný a žiji v Praze, tak to nikdy neskousnou. Chápu to.
Před úrazem jste peníze moc nešetřil, teď už je to jinak?
Je to už jinak. Samozřejmě, že příjmy jsou už o něco vyšší, dá se už něco uspořit. Z úrazové pojistky jsem část peněz investoval, abych měl něco do budoucna a peníze neležely jen na účtu. Finanční gramotnost je potřeba vylepšovat, je užitečné vědět, co s penězi. První, co jsem například udělal, bylo, že jsem odešel od bank, které si účtují vysoké poplatky.
Kam investujete, do fondů?
Ano, většinou jsou to podílové fondy a dlouhodobější investice. Mám i důchodové připojištění, novou úrazovou pojistku, pravidelné spoření. Když něco ušetřím, snažím se myslet do budoucna.
Co pro vás dnes znamenají peníze?
Svobodu. I když nejsou úplně to nejdůležitější, peníze osvobozují. Zvlášť na vozíku. Stát spoustu věcí hradí, ale pro vozíčkáře je spousta věcí předražených, firmy to zneužívají. Tím se ždímá sociální systém.
FaktaInvalidní důchod pobírá v ČR více než 420 tisíc lidí. Výše invalidního důchodu se odvíjí od stupně invalidity. Průměrná výše:
Zdroj: ČSSZ, údaje k září 2015 |
Jak to myslíte?
Jen pro představu, známý vozíčkář si nechal dělat menší výtah, takový zvedák. Firma, která ho montovala, mu řekla, že stojí 150 tisíc, ale budou účtovat 600 tisíc, protože jim to stát zaplatí jako výtah. Takto je to se vším. Sprchová sedačka jde třeba v zahraničí koupit za pět tisíc, tady ji proplácí stát, tak stojí 12 600 korun. Pro firmy u nás je to byznys. Stát se bojí sáhnout na peníze pro handicapované. Kdyby někdo zjistil, za kolik firmy nakupují a za kolik prodávají a jak vysoké mají marže, hodně by se ušetřilo.
Loni jsem třeba řešil kola vozíku, protože mi je zničila při přepravě letecká společnost. Nová kola k vozíku přijdou na šest tisíc, když potřebujete kola jako náhradní díly, najednou stojí 36 tisíc korun. V zahraničí se ale dají pořídit v přepočtu za 1 800 korun.
Štve vás to?
Hrozně, psal jsem na ministerstvo financí, proč s tím nikdo nic nedělá, že zde zbytečně protékají miliardy. Vždyť by se daly tyto peníze využít jinak, třeba na zvýšení invalidních důchodů, příspěvků na péči atd. Chápu, že je to složité předělat, ale proč by na tom měly vydělávat firmy? Ty peníze by se daly využít mnohem efektivněji a sociální systém by nebyl tak vyždímaný.
