“Je možné, že se generace mileniálů bude muset smířit s tím, že bude pracovat déle, než předpokládá, aby byla schopna zajistit své finanční potřeby ve stáří. I přes jejich možná příliš optimistická očekávání se mileniálové vyznačují pragmatismem, což je pozitivní,” vyjadřuje se k názorům mladé generace, které vzešly z výzkumu, personalistka Martina Suchomelová z HSBC Bank. A jak vnímá postoje mileniálů sociolog Petr Soukup z Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy v Praze?
Petr Soukup
 |
Z výzkumu HSBC vyplývá, že mileniálové věří, že odejdou do důchodu před šedesátkou či nejpozději v 65 letech. Pouze 1 z 10 očekává, že bude pracovat po dosažení věku 65 let. Je to podle vás reálné?
Reálné to dle všeho není, pokud by to měla být pravda, musel by se porodnost v českých zemích buď dramaticky zvýšit, nebo by se musela dramaticky snížit výše důchodu a s ní i hranice odchodu do něj.
Z čeho vychází takový názor, je to spíš přání, nebo se mladá generace k zajištění na stáří začíná chovat jinak?
Je to kombinace přání a zároveň jistá negace pracovitosti generace rodičů. Generace následující má vždy tendenci se vymezovat oproti předchozím, nadto jsme svědky poměrně rychlého rozvoje (nejen) české ekonomiky, To vše vyúsťuje v přesvědčení mladých, že konzum a peníze nejsou všespásné a práce není hlavní náplň života. A díky tomu nemá smysl se jí věnovat až téměř do konce života.
Jen jeden z deseti mladých lidí si ale myslí, že na mileniály čeká pohodlný odchod do důchodu. Co vede dnešní mladou generaci k takovým obavám?
To je poměrně slušná reflexe stavu, kdy ve společnosti dochází k prodlužování života, porodnost je nízká a důchodový systém je ve schodku. Mluví se o tom již 25 let, ale reálné činy přes všemožné důchodové komise chybí. Panuje tedy přesvědčení, že důchod (státní) nebude, nebo bude velice malý.
Je možné, že se mileniálové nakonec budou muset smířit s tím, že budou pracovat déle, než by chtěli?
To je více než jisté, pokud se nezajistí jinak a to lze čekat jen u menšiny. Ostatně obecně většina přání zůstane v životě nenaplněna.
Pokud jde o budoucnost a finance, jen třetina mileniálů si myslí, že si udrží současnou životní úroveň a téměř čtvrtina věří, že státní penze v době jejich odchodu do důchodu už nebude existovat. Co tento postoj může dále naznačovat?
Zřejmě je to uvědomění si nedobré situace, na druhou stranu důchod je pro tuto generaci značně daleko, takže nemusí panikařit. Podle mého názoru je to ale poměrně velká nedůvěra ve stát a jeho základní funkce, které již před dávnou dobou převzal od rodiny. To je samozřejmě s obecnou nedůvěrou v politiku poměrně neblahý jev.
I další výzkumy potvrzují, že životní a pracovní postoje mladé generace jsou jiné, než jejich rodičů. Svou kariéru chce tato generace budovat ve vlnách, nemíní pracovat nepřetržitě, chtějí mít pracovní pauzy a oddechové časy. Z čeho se takový postoj zrodil?
Jde zejména o reakci na příliš pracovité předchozí generace a reakci na to, že dnešní mladí vlastně vše mají. A jde také o reflexi trendu ze západu, kdy cílem je život si užít a ne žít. Zážitky na nás rozhodně nečekají v práci, nebo aspoň ne ty nejlepší, tak by bylo možné vystihnout tuto optiku.
Čtěte také |
Má kariéra ve vlnách nějaké přednosti oproti kariérnímu stoupání „po žebříku“?
Má zejména tu přednost, že v dnešním světě lze očekávat, že málokdo bude po celý život zaměstnán v jedné firmě a nadto se již dnes cení flexibilita. Individuálně je také možné si díky zkoušení různých možností najít to, co mně opravdu baví, v čem jsem dobrý. To při stylu „stoupání po žebříku“ není a po nástupu na něj už není cesty zpět, i když se mi nelíbí.
Výzkum potvrdil, že většina mladých už začíná spořit na důchod navzdory tomu, že nejstarším členům této generace není ani 40 let. Je to ze strachu z budoucnosti,
Je to spíše reflexe reálného stavu, kdy chápou, že není jiné cesty. Z jiných výzkumů ale bohužel víme, že úspory jsou většinou nedostačující a zpravidla laicky odhadované.
Mileniálové jsou také více ochotni omezit své současné výdaje, aby ušetřili více peněz na stáří. Dá se očekávat, že dnešní konzumní společnost má šanci odklonit se postupně od tohoto přízviska „konzumní – kapitalistická“ a přijmout za své jiné přízvisko?
Jiné přídomky už máme, v USA v 70. letech se píše o postmateriální společnosti, kdy se mladí chovají jinak než rodiče a zajímají se o jiné věci než konzum. Tato vize se teď alespoň částečně začne naplňovat i ve střední Evropě.
Podle některých průzkumů dostávají mileniálné i nálepku lenochů či dravců? Nakolik je to oprávněné?
To určitě není, prostě chtějí žít jinak.
Jaká pozitiva u této generace vnímáte a v čem by naopak měla tato generace brzdit?
Pozitivem je, že mají více než jeden cíl v životě, negativem občas přehnané sebevědomí.
Jak velký význam bude tato generace přikládat penězům?
Určitě menší než většinově ta předchozí, bude to pro ně prostředek k životu, ne cíl života samého.
Dnes je plat či mzda symbolem životního úspěchu, pro mileniály ale začínají hrát významnou roli pojmy jako volný čas, zdraví, osobní rozvoj. Znamená to, že tato generace nechce v penzi vzpomínat jen na pracovní úspěchy?
Ano zatím to tak vypadá, ale nechme se překvapit, životní cyklus, zejména rodičovství to může dost změnit.
