Soudní exekutor si podle zákona nesmí vybírat, v jakých případech bude konat a v jakých ne.

Soudní exekutor si podle zákona nesmí vybírat, v jakých případech bude konat a v jakých ne. | foto: iDNES.cz

Minimální odměna exekutora je stanovena na tři tisíce korun

  • 55
Po šesti letech existence soudních exekutorů se ukazuje, že soukromý subjekt finančně zainteresovaný na výsledku exekuce pracuje v mnoha ohledech skutečně efektivněji a účinněji než zaměstnanec soudu v roli soudního vykonavatele. Zároveň ale musí exekutoři stále více čelit kritice za svůj údajně příliš tvrdý postup v některých kauzách a podezření, zda víc než o uspokojení nároků věřitelů nedbají o svůj zisk.

"Rozhodně si nemyslím, že by pravomoci soudních exekutorů byly nějak přehnané," míní prezident Exekutorské komory ČR Juraj Podkonický.

V  poslední době se o exekutorech v médiích informuje především v souvislosti s pode­zřením na překročení pravomocí či nedodržení zákona – koneckonců i vy sám máte v  poslední době postaráno o dostatek negativní publicity v  souvislosti s  některými spornými kauzami.

Problém je, že v devadesáti devíti procentech všech takto medializovaných případů údajného pochybení exekutorů je skutečnost úplně jiná, než jak je popsána v médiích. Většina těchto kauz je postavena na překrucování faktů ze strany novinářů. Ani ta moje kauza, která mě už stála hodně peněz, nevypadala ve skutečnosti tak, jak byla prezentována v  médiích – nedošlo tam k  žádnému porušení zákona nebo k něčemu podobnému.

Je podle vás šance, že se tahle nepříliš dobrá image exekutorů někdy zlepší? Přemýšlí exekutorská komora o způsobech, jak vylepšit mediální obraz exekutorů?
Snažíme se o to, ale nemyslím si, že by šlo vnímání veřejnosti v  tomto ohledu nějak výrazně změnit. Exekutor je ten člověk, který jiným lidem sahá na majetek, mnohdy i na to poslední, co mají. Proto je to také tak mediálně vděčné téma a sebemenší pochybení, jakákoli drobnost je hned rozebírána v  médiích. Ta z  té drobnosti pak udělají velkou aféru a nikdo se již nedozví, že ve skutečnosti je všechno úplně jinak, protože druhá strana – exekutor – se nesmí vyjadřovat k  probíhající exekuci vzhledem k zákonné povinnosti mlčenlivosti.

Takže veřejné mínění u nás stále straní především dlužníkům, které vnímá jako chudáky, namísto aby za exekutorem vidělo věřitele, kteří se chtějí domoci svých peněz?
Bohužel je to tak, toto vnímání ve společnosti stále přetrvává. Ale musíme si uvědomit, že ins­titut soudních exekutorů funguje teprve šestý rok, všechno si zkrátka musí ještě sednout – i systém exekucí. Určitě nejsme tak úplně bez viny – k  dílčím porušením zákona v  minulosti bezpochyby došlo. Za poslední dva roky se ale situace hodně zlepšila – díky naší kontrolní komisi i přísnosti odboru dohledu ministerstva spravedlnosti. Myslím, že jsme nastoupili správnou cestu.

V  poslední době se hodně mluví o tom, zda nejsou pravomoci exekutorů až příliš velké. Nakolik jste spokojen s  mírou pravomocí, kterou zákon soukromým exekutorům vymezuje?
Naše pravomoci jsou podobné jako u kolegů v  jiných vyspělých státech, kde institut soudních exekutorů funguje. Rozhodně si nemyslím, že by čeští soudní exekutoři měli výrazně větší pravomoci, než je obvyklé jinde, na druhé straně nemohu ani říct, že bychom byli kdesi "na chvostu". Věřitelé u nás mají určitě dostatek možností, jak se prostřednictvím soudních exekutorů dostat ke svým pohledávkám, které jim jsou přiznány rozhodnutím soudů nebo jiných státních orgánů.

Takže můžete být spokojeni.
To určitě ne. V  některých ohledech jsou podle mého mínění pravomoci soudních exekutorů stále nedostatečné. Dlužník má u nás stále k  dispozici mnoho procesních prostředků, kterými může průběh exekuce hatit. A dlužníci o těchto možnostech většinou velmi dobře vědí a také jich využívají.

Často je kritizována výše odměn soudních exekutorů. Coby soukromí vykonavatelé jste finančně zainteresováni na výsledku exekuce – je to pochopitelné -  ale nejsou pak exekuce v  konečném důsledku zbytečně drahé jen proto, že i exekutor chce vydělat?
Především je třeba si uvědomit, že náklady na exekuci a odměny exekutora platí dlužník, tedy ten, kdo se provinil tím, že nedodržel své závazky. Neplatíme je my všichni ze svých daní, jako je tomu v  případě, že se vymáhání pohledávek chopí stát. Stačí jednoduché počty – stát ročně nařídí 300 tisíc výkonů rozhodnutí bez toho, že by byla evidována jejich úspěšnost.

Osobně si troufnu tvrdit, že tato úspěšnost nemůže přesáhnout pět procent – a než jsme do hry vstoupili my, soudní exekutoři, pohybovala se v  setinách procenta. Jeden výkon rozhodnutí prostřednictvím soudu stojí každého daňového poplatníka 22 tisíc korun. Pokud toto číslo vynásobíte počtem nařízených výkonů rozhodnutí, dostanete se k  částce 700 milionů, které nás každý rok stojí soudní aparát – platy soudců, zaměstnanců soudů, papíry, elektřina a další náklady, které si my, kteří máme exekutorský úřad, platíme z  vlastních kapes.

Při pětiprocentní úspěšnosti z těchto 700 milionů vymůžete zpět milionů třicet, něco získáte jako stát na soudních poplatcích, takže možná sto. Zbylých 600 milionů ale vyletělo ze  státního rozpočtu oknem. V  konečném důsledku je pak pro daňové poplatníky levnější nic nevymáhat.

Proto si myslím, že je jedině správné, když tíhu nákladů nese ten, kdo celý problém způsobil – tedy dlužník. Může se stát, že exekuce je prováděna na někom, kdo už své dluhy dávno uhradil, v takovém případě je ale chyba na věřiteli (oprávněném), který za těchto okolností pak hradí náklady exekuce. My jsme jen nástroj, který si někdo, pokud má v  ruce platné soudní rozhodnutí, objedná a zaplatí nám za vykonanou práci.

Ale přece jen – jsou velké a malé dluhy, vaše odměny mají ale určitou minimální hranici, pod kterou nejdou, bez ohledu na to, že jde třeba jen o pár stokorun, například kvůli jízdě načerno.
Minimální odměna exekutora je stanovena na tři tisíce korun. To může být samozřejmě pro někoho dost – a je pravda, že to mohou být v  určitých případech relativně snadno vydělané peníze. Dlužník přijde s  tím, že dluží tisícovku, hned ji zaplatí, zaplatí i náklady na advokáta a tři tisíce odměnu exekutora a do týdne může být celá záležitost vyřešena.

Může se ale také stát, že exekutor povede pro vymožení této nijak vysoké částky řízení dlouhé dva roky, protože dlužník nepřebírá poštu, je nutné složitě zjišťovat, zda má nějaké účty, nemovitosti či jiný majetek, který by bylo možné obstavit – a tyto náklady mu nikdo nezaplatí.

A proč exekutor tyto pro něj nevýhodné "obchody" prostě neodmítne? Podnikatelé z  jiných oborů se snaží dělat jen to, co jim přináší zisk.
Soudní exekutor si podle zákona nesmí vybírat, v jakých případech budeme konat a v  jakých ne. Musíme brát případy tak, jak nám napadávají, bez ohledu na to, jak jsou pro nás výhodné, či nevýhodné.

Nemůžete tedy, abych tak řekl, odmítat "kšefty"?
Ne. Je třeba si uvědomit, že činnost soudních exekutorů není podnikání v  pravém smyslu tohoto slova. Jsme v  podstatě prodlouženou rukou státu, který přenesl část svých pravomocí na soukromé subjekty, které k tomuto účelu zřídil zákonem.

Důvod, který k  tomu vedl, byl jednoduchý – systém soudního vymáhání pohledávek, který byl garantován státem a byl zřízen před desítkami let, prostě nefungoval, jen spotřebovával peníze daňových poplatníků. Od chvíle, kdy stát převedl tuto pravomoc na soudní exekutory, nestojí daňové poplatníky exekuce ani korunu.

Nakolik stát činnost soudních exekutorů reguluje?
Naši činnost jednoznačně vymezuje zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, exekuční řád a na to navazující exekuční tarif a také naše stavovské předpisy, které jsou schváleny ministerstvem spravedlnosti.

Kdo se může stát soudním exekutorem? Musí splňovat určité kvalifikační předpoklady?
Musí, ty předpoklady jsou striktně dány zákonem. Exekutorem se může stát pouze právník s  vysokoškolským vzděláním, s minimálně tříletou praxí, který je bezúhonný, plně způsobilý k právním úkonům a má za sebou zkoušku advokátskou, notářskou, exekuční, soudcovskou nebo státního zástupce – a nakonec musí tento uchazeč uspět ve výběrovém řízení na konkrétní exekutorský úřad.

To bylo zpočátku vyhlašováno ministerstvem spravedlnosti, nyní ho každý rok vyhlašuje exekutorská komora. Je to podobné jako u notářů – ani exekutorské úřady nemohou vznikat volně, kolik exekutorů má být v kterém soudním obvodu, stanovuje svým rozhodnutím stát prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

Je dohled nad činností exekutorů dostatečný?
Myslím, že ano. Exekutoři musí být povinně členy exekutorské komory, která má vlastní kontrolní komisi, jež zkoumá aktuální prohřešky a také preventivně kontroluje činnost jednotlivých exekutorských úřadů, aby včas odhalila případné problémy. Dalším kontrolním orgánem exekutorské komory je kárná komise, kde kromě exekutorů zasedají i soudci, které jmenuje ministerstvo spravedlnosti. A mimo to má ministerstvo spravedlnosti zřízen odbor dohledu a stížností, který může také zkoumat prohřešky exekutorských úřadů či provádět v exekutorských úřadech preventivní kontroly – zda řádně vedeme spisy, zda lidé v  terénu neporušují zákon a podobně.

A jaký postih může očekávat exekutor v případě, že se nezachová v souladu s  předpisy, které jsou stanoveny pro výkon jeho profese?
Pokud se jedná o méně závažné prohřešky, mohou být exekutoři postiženi napomenutím nebo pokutou. U závažnějšího prohřešku mohou být postihy exekutora skutečně velmi tvrdé – mohou to být pokuty v  řádech desítek či stovek tisíc korun. U nejzávažnějšího porušení zákona následuje odvolání soudního exekutora z  funkce.

Když už dlužník nechá věci zajít tak daleko, že se dostane do spárů exekutora, může vše ještě napravit dřív, než exekutor začne zabavovat a prodávat majetek? Vím, že jakmile se začne s exekucí, nemá žádné další soudní rozhodnutí odkladný účinek.
To je pravda, v  podstatě žádné rozhodnutí odkladný účinek nemá – dokud soud neodloží výkon samotné exekuce. To ale neznamená, že ve chvíli, kdy je exekuce zahájena, exekutor přijde, sepíše majetek a okamžitě vše prodává. Je tu zase určitá lhůta nutná k tomu, aby exekuce nabyla právní moci – až poté může exekutor začít majetek zpeněžovat.

Takže to nefunguje tak, že exekutor za­zvoní u dveří a i člověku, který by v  tu chvíli chtěl všechno zaplatit a dohodnout se po dobrém, všechen majetek onálepkuje, sebere a rovnou prodá?
Může se stát, že exekutor přijde a rovnou sepíše majetek a současně ho odveze. To ale neznamená, že by tento majetek mohl ihned prodat. Je mi jasné, že to vypadá hrozně, když vám exekutor odveze z bytu všechno, co jde, ale on nemá jinou možnost.

To je velká disproporce v  zákoně – zatímco soudy, pokud olepí majetek, nechávají ho s  příslušnou nálepkou na místě, my ho musíme podle zákona rovnou odvézt a uskladnit jinde. Uskladnit – nikoli hned prodat. Než se zabavený majetek začne prodávat, pokud k  tomu vůbec dojde, uplyne určitá doba, protože exekutor je vázán zákonnými  postupy.

V praxi to většinou vypadá tak, že v 99 procentech případů má dlužník stále možnost jednat o nějakém schůdném řešení – že nemá na úhradu celého dluhu a navrhne dluh splácet. To už ale záleží na přístupu konkrétního dlužníka a také na požadavcích věřitele – jak rychle chce svůj dluh vymoci, nakolik je ochoten vyjít dlužníkovi vstříc apodobně.

Ale prostor pro řešení "po dobrém" tam vždycky nějaký je?
Tak po dobrém v  rámci zlého, protože stále se bavíme o exekuci, kdy důsledky nejsou pro dlužníka nikdy příjemné. Nicméně je tu určitý mezistupeň, který umožňuje, aby dopady exekuce nebyly pro dlužníka bolestnější více, než je nutné. V  podstatě lze říct, že i v  průběhu exekuce je vždy snaha se s dlužníkem nějak domluvit, dát mu poslední možnost uhradit své závazky, než se začne s exekucí odvážet nábytek nebo prodávat nemovitost. To je totiž proces náročný, zdlouhavý a nákladný pro dlužníka, který všechny tyto náklady hradí ze svého.

A co když není kde brát – protože dlužník žádný majetek skutečně nemá nebo byl natolik chytrý, že s ním nelze žádný majetek spojit? Škrtnete si v duchu dvacet tisíc, které stály úkony na zajištění exekuce, s tím, že to je riziko podnikání, a jede se dál?
To až tak úplně neplatí, i když soudy se nás snaží trochu do této pozice – že je to riziko našeho podnikání – dostat. Ale my nejsme klasičtí podnikatelé – klasický podnikatel nikdy nebude dělat obchod, který je pro něj od počátku nevýhodný. Soudní exekutor tuto možnost nemá – nemohu si dopředu zjistit, zda má dotyčný, na kterého je podán návrh na exekuci, nějaký majetek, a na základě toho přijmout, nebo odmítnout provádět tuto exekuci. Mně ve chvíli, kdy soud nařídí exekuci, přijde oznámení, že povedu exekuci proti panu XY a já nemám možnost to odmítnout. A až pak zjišťuji, jestli dotyčný má, nebo nemá nějaký majetek.

A pokud nemá, kdo to nakonec zaplatí?
Někdo to vždycky být musí, v tomto případě by to měl být ten, kdo si exekuci zadával. Takže se bohužel může stát také to, že se někdo sedm let soudí o peníze, které mu někdo jiný dluží, pak podá návrh na exekuci, ale zjistí se, že už opravdu není nic, co by bylo možné zabavit – a kde nic není, tam ani exekutor nebere.

A ten poškozený tak nakonec nejenže se nedostane ke svým penězům, ale ještě musí zaplatit náklady a minimální odměnu exekutorovi. Je to sice hrozné, ale na druhé straně, pokud zvolíte cestu soudu, také musíte zaplatit soudní poplatek, který vám nikdo nikdy nevrátí. Podle mě by bylo správné, pokud by v takovýchto případech hradil náklady a minimální odměnu soudnímu exekutorovi namísto oprávněného stát.

JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D.
Osmatřicetiletý prezident Exe­kutor­ské komory ČR se narodil na Slovensku, kde také v Bratislavě vystudoval právnickou fakultu. Svou profesní kariéru odstartoval v advokacii. V roce 1995 se stal ředitelem Rady pro reklamu, zároveň působil i v Radě České televize. Od roku 2001 je prezidentem Exekutorské komory České republiky, sám také působí jako exekutor.