Jeho firma Servis Climax patří dnes k největším zaměstnavatelům na Vsetínsku a je největším výrobcem stínicí techniky v České republice. Žaluzie, markýzy, rolety či fasádní clony vyváží do řady zemí světa. Obrat jeho firmy přesáhl hranici tři čtvrtě miliardy korun a zaměstnává okolo 300 lidí.
Miroslav Jakubec přitom začal svou pracovní dráhu jako zedník a vyzkoušel si na stavbách i řadu dalších profesí. „Na gymnáziu jsem nepatřil mezi nejlepší studenty. Práce rukama mě lákala, chtěl jsem si to vyzkoušet. Byla to výborná škola, ale postupně jsem si uvědomil, že to nechci dělat celý život,“ vzpomíná na své začátky.
Miroslav Jakubec (1966)
|
Když se oženil a narodil se mu syn, dokázal zvládnout vysokoškolská studia. S diplomem v kapse však zjistil, že stojí před dalším životním rozhodnutím. „Byl jsem vychovaný tak, že chlap má uživit rodinu, a to jsem nebyl schopný. Když chyběly peníze na synovy boty, řekl jsem si: kamaráde, je něco třeba dělat,“ vzpomíná na bod zlomu, který změnil jeho život.
Jaké to bylo otáčet každou korunu a nemít na základní věci, které rodina potřebuje?
Člověk si na to zvykne. Když taková situace přijde, musíte se přizpůsobit a určitě se tak dá žít, ale já se necítil dobře. Cítil jsem zodpovědnost za to, že musím vytvořit rodině ty nejlepší podmínky. A to se mi nedařilo.
Jak jste to řešil?
Rozhlížel jsem se, co by se dalo dělat. Našel jsem inzerát, kde hledali montéry těsnění do oken a dveří. Byla to práce na živnostenský list. Tehdy jsem neměl vůbec žádnou finanční rezervu. Abych mohl začít, musel jsem si půjčit 20 tisíc korun a přispěla mi i rodina. Nakoupil jsem za to základní těsnicí materiál, potřebné frézy a s jedním kamarádem jsme začali montovat těsnění.
A šlapalo to?
Výborně. Byla to profesně má nejlepší doba. Byl jsem naprosto spokojený, opět jsem dělal rukama a viděl za sebou odvedenou práci. Když jsem večer přišel domů a byl schopen položit na stůl pětistovku, kterou jsem ten den vydělal, cítil jsem se jako král. Byl to výborný pocit.
Sypaly se pětistovky v průběhu celého roku?
Nefungovalo to, protože je to sezónní práce. Když přijde jaro a teplo, lidé už nepotřebují šetřit energií a těsnit okna. Proto jsme hledali, co bychom dělali jiného. Napadly nás žaluzie a začali jsme je nakupovat a montovat. Tehdy existovala jediná firma, která je vyráběla. Nicméně zájem byl tak velký, že výrobce nebyl schopný plnit naše požadavky termínové, cenové, ale především kvalitativní. Ty žaluzie prostě nebyly kvalitní.Tak jsme si řekli, že když je dokáže vyrábět někdo jiný, proč bychom to nedokázali i my.
Žaluzie jste začali vyrábět v roce 1994, musel jste si na další posun v podnikání rovněž půjčit?
Ano, základní stroj na výrobu lamel stál 300 tisíc korun, ten jsme si pořídili na leasing.
Byly žaluzie dobrý nápad?
Byl to skvělý nápad. Pak se nám podařila další věc. Náš dodavatel těsnění do oken se rozhodl se, že odjede do Ameriky. Hledal někoho, kdo by od něj odkoupil prodejní síť, což bylo tenkrát zhruba 25 firem v regionu Zlínského kraje. Nabídl nám, abychom si síť koupili.
Za kolik?
Bylo to jen 30 tisíc korun, potřeboval peníze na letenku. Byla to výhodná koupě.
Když firma začala šlapat, peníze už byly, ale co čas a rodina?
Pracovali jsme od rána do večera včetně sobot, manželka to však tolerovala a já měl z toho skvělý pocit. Podnikání mě naplňovalo, viděl jsem, že máme úspěch, že se nám daří. Nebylo to ani tak o penězích. Chtěl jsem, abychom šli neustále dopředu. To byl můj hlavní motor. Peníze hrály roli jen na začátku, kdy jsem nemohl uživit rodinu. Když už jsem začal vydělávat, peníze byly prostředkem k tomu, aby se firma rozvíjela.
Jak vzpomínáte na to, když jste přijali prvního zaměstnance?
Mělo to přirozený vývoj. Tehdy jsme měli spoustu zakázek a nestíhali. Proto mi přišlo přirozené někoho přijmout. Vzpomínám si, že jsem měl zvláštní pocit, když jsme přijali prvního zaměstnance. S kolegou nám bylo 25 let a náš první zaměstnanec byl 35letý pán. Já si tehdy říkal: takový šikovný chlap, přece nebude dělat pro tak mladé kluky. Ale potom jsem byl překvapený, že byl spokojený, že rád chodil do práce.
Dnes máte velkou firmu, kolik lidí zaměstnáváte?
V sezóně je to kolem 350, mimo sezónu kolem 290 zaměstnanců.
Co posunulo vaši firmu k tomu, že jste dnes významným zaměstnavatelem na Vsetínsku?
Myslím, že to nebyl žádný zázrak. Možná to bude znít jako klišé, ale byla to normální každodenní poctivá práce. Prostě každý den přijdete do práce a firmu posunete o kousíček dopředu. A když to děláte 20 let, musíte se někam dostat. To je jedna věc. A pak je v tom i pokora – být schopný poslouchat moudré lidi kolem a učit se od nich. To jsem se vždycky snažil a myslím si, že nám to hodně pomohlo. Snažím se o to, abych se s nimi setkával, abych je poslouchal a přebíral to, co říkají, a dobré věci zaváděl. A snažím se o to, aby k nám i takoví lidé nastupovali a zároveň splňovali morální a lidské hodnoty, které jsem si v životě nastavil.
Jaké hodnoty jsou pro vás důležité?
Je to pokora a lidskost. Pak je důležitá pracovitost a odvaha.
Jako zaměstnavatel jste se určitě setkal s tím, že každý takový není. Umíte se rozejít s lidmi, s nimiž to skřípe?
S nimi se musím umět rozejít, jinak by to byl konec firmy. Když máte ve firmě lidi, kteří nebudou dělat dobře svoji práci, budou dělat rozbroje a ostatní to budou vidět a nic se nestane, ti šikovní se přizpůsobí, nebo odejdou. Když chcete mít dobrou firmu, musíte si v ní nechávat šikovné lidi, nemohou zůstávat ti, kteří jsou neproduktivní.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Je dobře mít v týmu spíše mladé lidi, nebo raději více těch zkušených? Jak to máte u vás nastavené?
Když jsem firmu zakládal, bylo mi 25 let, tehdy u nás byli vesměs lidé do 30 let. Postupně stárneme, teď nabíráme mladší. Lidé, kteří jsou u nás 20 let, vědí, jak se firma budovala, co všechno jsme pro to museli udělat, a váží si toho, kam jsme se dostali. Jsou to většinou srdcaři, kteří jsou ochotní udělat vždy něco navíc. Občas nastoupí mladí, které to musíme učit, oni to v sobě nemají, nastupují jen do práce. Takže jsem rád, že máme ve firmě srdcaře, kteří těm mladým ukazují, jak by měla práce vypadat a jak by měl vypadat vztah k práci.
Jaký jste šéf? Víte, co se o vás říká?
Tak to jste mě zaskočila. Nevím. Teď ale máme ve firmě takový hodnotící projekt a byl bych rád, kdybych se do něj zapojil i já a byl v něm hodnocený.
Nebojíte se, že ve vašem hodnocení bude kritika a doporučení, co byste měl na sobě vylepšit?
V životě mi pomáhá pokora a ta je spojená s tím, že je člověk schopen přijímat kritiku. Tak doufám, že takové hodnocení ustojím, budu se o to snažit (smích).
Umíte motivovat lidi. Co na ně zabírá?
Motivací se zabývám často. Mezi nejdůležitější motivaci patří pochvala, poděkování a dávání pozornosti. Myslím, že pro lidi je ve firmě důležité příjemné a přátelské prostředí, aby v ní fungovala spravedlnost, aby bylo všem měřeno stejným metrem. Důležitý je také pořádek a organizovanost a především by měli lidé vědět, proč dělají to, co dělají. Je důležité, aby každý zaměstnanec věděl, že jeho díl práce má smysl, že když to neudělá správně, tak ten za ním bude mít velký problém a problém bude mít i celá firma.
Když jste začínali, dělali jste chyby?
Chyb jsme udělali určitě spoustu. Ale neudělal bych nic jinak, i když to někdy stálo spoustu peněz. Stalo se nám třeba, že jsme svěřili vedení dceřiných společností v Rakousku, na Slovensku i v Čechách lidem, o kterých jsem si myslel, že to vezmou jako výzvu. Ale oni to zneužili a my tím přišli opravu o spoustu peněz. Dlouho mě to trápilo, říkal jsem si, co za ty peníze mohlo být, že se mohly investovat. Pak jsem došel k závěru, že to tak mělo být, že jsme asi potřebovali výchovný políček, abychom se příště chovali jinak, zodpovědněji.
Tedy, abyste si uměli vybrat ty správné lidi?
Přesně tak, je to o lidech. Došel jsem k závěru, že ať nastavíte systém, jak ho nastavíte, tak někteří lidé jsou tak šikovní, že ho stejně obejdou. I když jsme měli nastavený kontrolní systém, přesto jsme je neuhlídali. Základ je vybrat si dobré lidi.
Když se řekne podnikatel, ne každý se na to dívá, tak, jak by si mnozí podnikatelé zasloužili. Jak to vnímáte?
U nás stále platí, že když se řekne podnikatel, je to hanlivé označení. A je to velká škoda, protože znám spoustu poctivých a šikovných podnikatelů, kteří zaměstnávají lidi, riskují a zasloužili by si úctu. Zde vnímám velký dluh státu a jeho představitelů vůči podnikatelům. Myslím si, že by mělo být mnohem častěji řečeno, že jsou to lidé, kteří vytvářejí pracovní místa, platí daně, odvody a vydělávají na to, abychom mohli platit nemocnice, školy, policii a další.
Podnikání není jednoduché. Měl jste někdy chuť to zabalit?
Ne, neměl, pouze jsem měl období, kdy jsem potřeboval zvolnit.
Stalo se vám, že vám někdo nabídl, že od vás firmu koupí?
Stalo, takových nabídek bylo několik.
A byly zajímavé?
Jak se to vezme. Z pohledu finančního určitě, nicméně, život není jen o penězích. Nevím, co bych dělal, kdybych firmu prodal. Mám radost když se potkávám s lidmi, z toho, že jdeme dopředu. Když bych firmu prodal, tu radost bych ztratil. Musel bych si asi hledat jinou radost. Ale k tomu nemám důvod.
Výroba a montáž stínicí techniky souvisí s tím, jak se daří stavebnictví. A tomu se u nás teď nevede. Jak se snažíte čelit krizi?
Naše výhoda je v tom, že portfolio zákazníků je rozloženo do celé Evropy a nejen do té. Když se stane, že na některém trhu je pokles a krize, často nám to vyrovnává jiný trh. Krize na Evropu nedopadla na všechny státy stejně – ani stejnou vahou, ani ve stejné časové období, což nám pomáhá. Když jsme měli například pokles v České republice, výrazně nás podrželo Rakousko. V České republice jsme v dobách největší krize měli pokles pět procent, což považuji za velký úspěch.
Ve kterých zemích se vám daří?
Největším zahraničním trhem je pro nás Rakousko, hodně vyvážíme do Německa a na Slovensko. V poslední době se nám hodně daří ve Francii a Švýcarsku. Ale jinak dodáváme do celé Evropy a dále také do Libanonu, Izraele, Jihoafrické republiky a dalších zemí. Nesnažíme se získávat nové vzdálené trhy, ale snažíme se budovat trhy, na kterých již jsme, protože víme, že jsou tam obrovské možnosti. Proto se snažíme, aby naše působení bylo ještě profesionálnější.
Někteří podnikatelé tvrdí, že není umění něco vyrobit, ale hlavně to prodat. Jak to vnímáte vy?
Obojí je důležité. V tom umět něco vyrobit je velice důležité umět to vyrobit spolehlivě – v čase a kvalitně. Spousta firem v České republice je však dnes ráda, když dodá svůj výrobek se spolehlivostí na 90 procent. A Češi si na to zvykli. Když dáte například auto do servisu, řeknou vám, že bude opravené v pátek. Nakonec je hotové až v dalším týdnu a vy nad tím mávnete rukou. My se snažíme, abychom zákazníkům dodali to, co si objednávají. Jestliže to dokážeme dodržet, je to velké vítězství. Dnes jsme na 98 procentech této spolehlivosti a chceme se dostat ještě výš, ale víme, že je to meta pro spoustu firem nedosažitelná.
A co se týká toho obchodu a umění prodat, je to především o tom, umět se přizpůsobit zákazníkům. A samozřejmě být příjemní, komunikativní, vstřícní, mluvit jejich jazykem. V Evropě přitom existují odlišnosti, ve Francii chtějí něco jiného, než třeba v Německu.
Co preferují Češi na rozdíl od Francouzů či Němců?
Jižní Evropa je hodně orientovaná na venkovní markýzy a pergoly. Naproti tomu v Německu preferují hliníkové rolety a venkovní žaluzie. Česká republika byla historicky o vnitřních žaluziích, i když vůbec první byly u nás látkové rolety. Dnes se situace mění, dnes už Češi nechtějí vnitřní hliníkové žaluzie, ale zpátky se vracejí k látkovým roletám a začínají preferovat také venkovní žaluzie, což je nejlepší způsob stínění. Venkovní žaluzie jsou v posledních letech světový trend a Česká republika v přepočtu na obyvatele patří k největším výrobcům venkovních žaluzií na světě.
Máte tři syny, jeden je plnoletý. Myslíte, že některý bude pokračovat ve vašich šlépějích?
Ten nejstarší určitě ne, studuje psychologii. Dva mladší mají takové sny. Ten nejmladší říká, že by chtěl být inženýrem žaluzií (smích). Ale uvidíme, jsou ještě malí.
Chodí za vámi synové do firmy?
Občas je tam vezmu, aby nasáli atmosféru.
Dnes jste bohatý člověk. Co pro vás znamenají peníze?
Pracuji ve firmě, která má dostatek prostředků na investice, ale já sám bohatý určitě nejsem a ani o to neusiluji. Peníze pro mě představují především možnost uskutečnit nápady a v poslední době i možnost pomáhat lidem.Vytvořili jsme účet, kde lidé mohou psát své prosby a žádosti, které každé dva měsíce vyhodnocujeme a potřebným lidem pomáháme. Snažíme se, aby to byli lidé z regionu, ale v podstatě jsou z celé republiky.
