Co nahrává diskriminaci žen na českém trhu práce?
Za prvé ji podporuje naše kulturně-historické prostředí. Stále v mnohých mužských, ale i ženských myslích přežívá model, že se o domácnost a výchovu dětí stará žena. Když se věnuje práci se stejným nasazením a výsledky jako muž, okolí ji označí za kariéristku, má-li děti, pak ještě za krkavčí matku - muž za stejný přístup k práci sklízí ovace. Že on doma nic nedělá, nevadí, ale běda, přenechá-li výchovu dětí na několik hodin denně někomu jinému.
Žena, která se chce věnovat dětem a domácnosti, na to má stejné právo jako ta, která se chce plně věnovat práci. Diskriminaci nahrává i sociální politika státu. Nevím o případu, že by stát například dotoval obdoby podnikových školek, tak jak je tomu ve vyspělých zemích. Soukromých firem, kam si ženy mohou děti přivést do jakési školky nebo dětského koutku, je u nás jako šafránu.
Nemohou si však ženy za diskriminaci také trochu samy?
Jistěže je problém i na jejich straně. Řada pracujících žen právě vlivem faktorů, o nichž jsem mluvila, přijme v rodině roli obětního beránka a ve svých ambicích couvne, ať je k tomu vede cokoli - strach ze ztráty partnera, strach, že nedokážou být samostatné. Většina žen chce ale zvládnout všechno: servisovat rodině a vydělávat jako muž, aby na něm byla co nejméně závislá. Muži si své priority dávno vybrali a společnost to respektuje. Teď je řada na ženách.
Mám pocit, že v této snaze ženy trochu jednak bojují s vlastní pohodlností, jednak mají stále liknavý přístup k pokusům vymanit se ze zažité role našich maminek a babiček. Ale musím říci, že řada žen bojuje aspoň doma "v zákopech" tím, že už své děti nevychovává podle tradičních modelů: holčička musí být vstřícná a kluk dravec. Než tato generace vyroste, můžeme závidět vyspělým zemím přinejmenším druhou generaci mužů, kteří jsou zvyklí vnímat ženu jako rovnocenného partnera na poli pracovním i v osobním životě.
Máte zkušenosti ze západoevropských firem i ze zahraničních firem na českém trhu. Liší se v něčem na první pohled chování českých pracovnic oproti jejich zahraničním kolegyním?
Na první pohled existuje v mnoha případech zřetelný rozdíl v oblékaní, ve zdůrazňování svého sex-appealu. Pokud se žena snaží na sebe nejprve upozornit minisukní, účesem nebo náušnicemi, těžko bude pak dokazovat, že je odbornicí v oboru, i kdyby jí byla. To je hradba, kterou si ženy u nás ještě stále stavějí samy.
