Stáří je jednou z fází lidského života, se kterou je spojená částečná či plná ztráta pracovní aktivity. Následkem je ztráta pracovních příjmů a tudíž i životní úrovně. Poměr mezi důchodem ze sociálního pojištění a příjmem v době pracovní aktivity se neustále snižuje. Postaktivní věk tedy z finančního hlediska s sebou přináší na jedné straně ztrátu příjmů, ale na druhé straně paradoxně přináší některé nové potřeby, např. potřebu uhrazení nákladů na zvýšenou zdravotní a sociální péči, u aktivních důchodců může jít např. o uhrazení nákladů na cestování, apod.
V této souvislosti lze jako zajímavost uvést, že finanční stránka stáří je nákladnější u žen. A to z toho důvodu, že ženy mají obecně nižší příjem v době pracovní aktivity (tudíž nižší důchod ze sociálního pojištění), jdou také dříve do důchodu a dožívají se v průměru o 5 let déle než muži (delší dobu pobírají důchod). Je pravděpodobné, že bude docházet k prodlužování délky života v penzi, což komplikuje finanční zabezpečení stáří. Z pohledu jednotlivce tak stáří představuje značné finanční riziko. Navíc, dostatečně finančně nezajištěný důchodce je potenciální zátěží pro sociální systém - státní rozpočet. Z pohledu celé společnosti tak stáří představuje fiskální a sociální riziko. Na pokrytí uvedených rizik již státní penzijní systém nestačí. Hlavním důvodem je zhoršující se demografická situace, která povede k neustálému posilování soukromého pojištění a spoření v celém systému finančního zabezpečení stáří.
Potřeba zabezpečit se na stáří je tedy zřejmá, nyní zbývá zvolit k tomuto účelu vhodný produkt. Důchod pobíraný ze sociálního pojištění lze zvýšit nejen prostřednictvím individuálního spoření (termínované účty, stavební spoření, cenné papíry), ale i soukromým pojištěním (kapitálové životní pojištění, důchodové pojištění) či jinou formou akumulace aktiv (např. investice do nemovitostí, sbírek, apod.). Často slýcháme, a to i od politických představitelů, že na stáří netřeba pojištění, ale spoření. Argumentuje se tím, že každý z nás bude jednou starý - tudíž stáří není pojistnou událostí ve smyslu nahodilé události, o které se neví, zda (případně kdy) nastane. Není to přesné tvrzení, protože stáří je skutečně považováno za pojistnou událost (riziko dožití), kde ona nahodilost spočívá v tom, že není nejen zaručeno dožití se stáří, ale není zaručeno ani to, že se člověk nestane během své pracovní aktivity částečně či plně invalidním, a tím i neschopným dalšího spoření v nezměněné výši.
Onu nahodilost lze také spatřovat v délce života v penzi (u každého jiná), tj. doby, po kterou je potřeby nutné krýt z ”nepracovních” příjmů. Mimo spoření (určené k uspokojování potřeb, jejichž výskyt je jistý) lze tak k zabezpečení stáří využít i pojištění. Spoření i pojištění mají své klady a zápory. Nevýhodou spoření např. je, že nemusí vždy umožnit krýt tzv. riziko dlouhověkosti. Jednoduše, v případě dlouhého života, nemusí naspořené prostředky vystačit po celou dobu stáří. Obdobný problém mohou způsobit potřeby mimořádného rozsahu. Tyto nevýhody spoření odstraňuje již zmíněné pojištění (tedy ”kolektivní spoření” či ”vzájemné spoření”), kde nevyčerpané prostředky jedněch pojištěných jsou určeny ve prospěch druhých, u kterých nastane pojistná událost. Ten, kdo uzavře pojištění a bude žít dlouho, tak vydělá oproti ostatním pojištěným. Za odstranění uvedených nevýhod spoření je třeba si připlatit. Pojištění je totiž komplexnější (a tím dražší) finanční zabezpečení stáří. Zabezpečuje nejen jednotlivce na stáří, ale zajišťuje i rodinu v případě smrti.
Mezi produkty přímo určené pro finanční zabezpečení stáří náleží penzijní připojištění se státním příspěvkem, které více reprezentuje spoření (státem zvýhodněné) a na druhé straně vystupuje komerční důchodové pojištění (kapitálové životní pojištění), které reprezentuje moderní pojištění, které je kombinací klasického pojištění a spoření, kdy klient je pojištěn proti smrti a invaliditě a vedle toho si spoří. Jaký je tedy rozdíl mezi penzijním připojištěním a důchodovým pojištěním či penzijními pojistkami nabízenými komerčními pojišťovnami? Jak se má klient orientovat mezi produkty s velmi podobnými názvy?
Penzijní připojištění lze rozdělit na dvě fáze. V první fázi dochází ke spoření prostředků. Jedná se o obdobu spoření v investičním fondu. Výsledek zhodnocení prostředků není zaručen, ale je zde nižší riziko z důvodu omezené možnosti investování penzijních fondů do rizikových cenných papírů. Ve druhé fázi dochází k výplatě naspořených prostředků, přičemž výše penze se stanoví až po zjištění celkové výše naspořených prostředků, příspěvků od státu a podílů na zisku penzijního fondu (tzv. příspěvkově definovaný penzijní plán). Výši příspěvků si určí účastník sám podle svého přání a finančních možností. Výše penze je tak známa až v okamžiku žádosti o její výplatu. Jednoznačným plusem pro penzijní připojištění je státní podpora. Navíc, příspěvky na penzijní připojištění (nad 500Kč) jsou daňově odečitatelnou položkou, investiční výnosy se v okamžiku připsání na účet nedaní, ale vyplácená penze podléhá dani z příjmu.
Důchodové pojištění je konkurentem penzijního připojištění. Jedná se o kapitálové životní pojištění s postupnou výplatou pojistné částky. V důchodovém pojištění je možné sjednat několik druhů důchodů, které je možno mezi sebou kombinovat. Základem bývá sjednání důchodu základního, dalšími druhy jsou důchod dočasný a důchod pro pozůstalé. Základní důchod je analogií starobního důchodu a slouží k úhradě potřeb vzniklých v souvislosti se stářím pojištěného. Pozůstalostní důchod je důchod, který je vyplácen v případě smrti pojištěného a to osobě stanovené ve smlouvě. Dočasný důchod je důchod, který je vyplácen v případě plné invalidity pojištěného. K jeho vyplácení dochází po dobu trvání invalidity nebo do doby, než má pojištěný nárok na základní důchod nebo do smrti pojištěného.
Na rozdíl od penzijního připojištění je důchodové pojištění založeno na dávkově definovaném principu. To znamená, že v okamžiku sjednání tohoto pojištění je klientovi známa výše důchodu, která mu bude vyplácena. Navíc je mu zaručeno určité zhodnocení vložených prostředků, které je určeno konkrétní výší technické úrokové míry, která se u jednotlivých pojišťoven pohybuje mezi 4-6%. Důležitou charakteristikou tohoto produktu je, že pojistné se dělí na složku rizikovou a spořící. Zhodnocována je jen spořící složka (ta část pojistného, která je určená na spoření).
V poslední době se na pojistném trhu objevilo tzv. investiční důchodové pojištění. Odlišností tohoto důchodového pojištění je, že klient se rozhoduje sám, kam se naspořené prostředky umístí (např. do fondů peněžního trhu, obligací, akcií, apod.) a zároveň na sebe přebírá riziko výnosu. V investičním důchodovém pojištění tedy nese 100% investiční riziko klient. Jedná se o obdobu nákupu podílových listů (jejich hodnota může i klesnout), tudíž klient může získat i podstatně nižší výnos, než jaký by získal na základě investování pojišťovnou. Na rozdíl od samotného nákupu podílových listů zde však neexistuje osvobození od daně z příjmů po půl roce od nákupu. Z výše uvedených důvodů není investiční důchodové pojištění vhodné pro každého – alespoň ne pro ty, kteří nemají jiné finanční zabezpečení stáří.
Odlišnost důchodového pojištění (penzijních pojistek, apod.) od penzijního připojištění se státním příspěvkem lze nejlépe ukázat na následujících dvou zjednodušených příkladech:
Příklad 1
Pokud by např. 35-ti letý klient platil měsíčně 500 Kč po dobu dvou let a pak zemřel, vyplácí komerční pojišťovna oprávněným osobám pozůstalostní důchod např. ve výši 1000 Kč měsíčně sjednaných 10 let, což celkem činí 1000x10x12=120 000 Kč. V případě penzijního připojištění se státním příspěvkem by byla vyplácena pozůstalostní penze, tj. klientem nastřádaná částka doplněná o státní příspěvek a o odpovídající podíly na zisku penzijního fondu, což při měsíční platbě 500 Kč činí 15 600 Kč plus připsané podíly na zisku za dva roky.
Pomocí jakých produktů bychom si měli zajistit klidné stáří? Těšíme se na vaše názory.
 |
