Potřebují něco umět, aby se v životě neztratili. Taková byla představa zakladatelů Jedličkova ústavu, určeného pro děti s tělesným postižením, které se tu měly vyučit řemeslu, jímž by se mohly živit. Jaká je ale realita dnes? Společnost již nechce handicapované žáky vzdělávat odděleně ve speciálních školách, ale naopak společně s jejich zdravými spolužáky. A přesto setrvává stav, kdy většina rodičů ponechává své postižené dítě ve speciálním zařízení. Jedličkův ústav dnes nabízí vedle učňovských oborů švadlena, obuvník a knihař i gymnázium a střední obchodní školu. Děti s tělesným postižením tedy dostanou ve speciálních školách šanci získat vzdělání či se vyučit. Dostanou ovšem i možnost uplatnit se a vzdělání využít? Z čeho mohou při hledání zaměstnání vybírat?
JISTOTA JE DŮCHOD
"V Praze existují dvě chráněné dílny, kde pracují lidé s handicapem. Je to pro ně vlastně jediné možné pracovní uplatnění, neboť provoz v běžné firmě či podniku nezvládají. Nestačí rychlosti, jejich dovednosti jsou omezené. Většina tedy zůstává doma a žije z důchodu," říká učitelka Marie Štěrbová z Jedličkova ústavu. Na rozdíl od svých tělesně handicapovaných vrstevníků z gymnázia jsou učni často postiženi též mentálně a jejich šance na zaměstnání tak vypadají ještě černěji. "Pokud vím, nastoupil do práce pouze jeden knihař, ale ten byl po několika měsících propuštěn. Nezvládl a nestíhal práci," vzpomíná Štěrbová. Práci v normálním provozu nemohou podle ní lidé s kombinovaným postižením vykonávat. To by ovšem nemělo znamenat, že skončí doma, odtrhnuti od společenské reality, i když s jistým měsíčním důchodovým příjmem.
A CO ŠKOLA?
V posledních letech je v Jedličkově ústavu viditelný trend: "Přibývá dětí se silným postižením. Naopak ubývá těch, které jsou postiženy méně, což je rozdíl od předlistopadových dob, kdy sebemenší postižení znamenalo umístění do speciální školy. Základní školy tak byly 'čisté' a zdraví žáci nepřišli do kontaktu s postiženými vrstevníky. Když se s nimi v dospělosti setkali, nevěděli, jak se mají zachovat," říká Aleš Chytka, tajemník ředitele Jedličkova ústavu. Dnes je zájem o integraci postižených dětí do běžných základní škol větší, stále ale není myšlenka integrace přijímána za samozřejmou. O problémech spojených s integrací handicapovaného dítěte do základní školy ví učitelé i rodiče málo. "Na otázku, zda-li zvolit raději integraci handicapovaného dítěte do základní školy či jej zařadit do speciální školy s komplexní péčí, nelze jednoduše odpovědět. Není totiž možné stanovit hranici, která by ukazovala, kdy již integrace není vhodná a prospěšná," tvrdí Taťána Kuderová ze Speciálního poradenského centra Jedličkova ústavu v Praze. Podle Kuderové by rozhodně zdravotní kritérium nemělo být důvodem, aby dítě nebylo přijato do základní školy. Zároveň se domnívá, že ve většině případů je pro žáka výhodnější, když navštěvuje základní školu. Malé děti tak zůstávají v rodině a v místě bydliště, kde si mohou najít kamarády. V ústavech či speciálních školách se jim sice dostane kvalitní komplexní péče, zato se přetrhají přirozené vazby dítěte na rodinu a kolektiv vrstevníků. Kuderová říká, že většina žáků v Jedličkově ústavu chce po studiu či vyučení zůstat v Praze. Zde ovšem neseženou bydlení ani práci. Pokud se po maturitě vrací zpět, přichází do rodiny, kde několik let nebyli. To s sebou samozřejmě přináší velké problémy. Integrace postižených dětí do základních škol by ovšem neměla probíhat bez pomoci a kontroly. Speciální pedagog by měl být přítomen, aby pomohl a poradil, neboť integrace s sebou přináší řadu problémů a nepochopení.
BARIÉRY V INTEGRACI
Čeští učitelé mají stále ještě představu, že všichni žáci musí zvládnout všechno učivo ve stejné míře a čase. Přestože handicapovaný žák dostane individuální učební plán, učitelé nechápou, že právě ten je pro dítě závazný. Naopak po něm požadují stejný výkon jako od ostatních žáků. Integraci nenapomáhá a výrazně ji nepodporuje ani ministerstvo školství. "Přestože přijetím Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv a svobod se Česká republika zavazuje, že všechny děti bez rozdílu mají přístup ke vzdělání, neexistuje povinnost základních škol přijmout všechny děti ze spádové oblasti. Rodiče handicapovaného dítěte tak musí podstupovat riziko, že nenajdou školu ochotnou přijmout jejich dítě," sděluje Milena Johnová ze sdružení Rytmus. Dále neexistuje systém osobních asistentů, bez kterých integrace není možná. Finančně a personálně tak třídní asistenci zajišťují neziskové organizace. Jejich prostředky ovšem přestávají stačit, neboť počet začleněných dětí roste. Navíc ministerstvo práce a sociálních věcí chtělo zakázat využívat civilkáře z náhradní vojenské služby k třídní asistenci. To by ovšem znamenalo zhroucení asistentského systému. Po odvolání se zainteresovaných organizací bylo prozatím dosaženo zachování současného stavu.
JISTOTA JE DŮCHOD
"V Praze existují dvě chráněné dílny, kde pracují lidé s handicapem. Je to pro ně vlastně jediné možné pracovní uplatnění, neboť provoz v běžné firmě či podniku nezvládají. Nestačí rychlosti, jejich dovednosti jsou omezené. Většina tedy zůstává doma a žije z důchodu," říká učitelka Marie Štěrbová z Jedličkova ústavu. Na rozdíl od svých tělesně handicapovaných vrstevníků z gymnázia jsou učni často postiženi též mentálně a jejich šance na zaměstnání tak vypadají ještě černěji. "Pokud vím, nastoupil do práce pouze jeden knihař, ale ten byl po několika měsících propuštěn. Nezvládl a nestíhal práci," vzpomíná Štěrbová. Práci v normálním provozu nemohou podle ní lidé s kombinovaným postižením vykonávat. To by ovšem nemělo znamenat, že skončí doma, odtrhnuti od společenské reality, i když s jistým měsíčním důchodovým příjmem.
A CO ŠKOLA?
V posledních letech je v Jedličkově ústavu viditelný trend: "Přibývá dětí se silným postižením. Naopak ubývá těch, které jsou postiženy méně, což je rozdíl od předlistopadových dob, kdy sebemenší postižení znamenalo umístění do speciální školy. Základní školy tak byly 'čisté' a zdraví žáci nepřišli do kontaktu s postiženými vrstevníky. Když se s nimi v dospělosti setkali, nevěděli, jak se mají zachovat," říká Aleš Chytka, tajemník ředitele Jedličkova ústavu. Dnes je zájem o integraci postižených dětí do běžných základní škol větší, stále ale není myšlenka integrace přijímána za samozřejmou. O problémech spojených s integrací handicapovaného dítěte do základní školy ví učitelé i rodiče málo. "Na otázku, zda-li zvolit raději integraci handicapovaného dítěte do základní školy či jej zařadit do speciální školy s komplexní péčí, nelze jednoduše odpovědět. Není totiž možné stanovit hranici, která by ukazovala, kdy již integrace není vhodná a prospěšná," tvrdí Taťána Kuderová ze Speciálního poradenského centra Jedličkova ústavu v Praze. Podle Kuderové by rozhodně zdravotní kritérium nemělo být důvodem, aby dítě nebylo přijato do základní školy. Zároveň se domnívá, že ve většině případů je pro žáka výhodnější, když navštěvuje základní školu. Malé děti tak zůstávají v rodině a v místě bydliště, kde si mohou najít kamarády. V ústavech či speciálních školách se jim sice dostane kvalitní komplexní péče, zato se přetrhají přirozené vazby dítěte na rodinu a kolektiv vrstevníků. Kuderová říká, že většina žáků v Jedličkově ústavu chce po studiu či vyučení zůstat v Praze. Zde ovšem neseženou bydlení ani práci. Pokud se po maturitě vrací zpět, přichází do rodiny, kde několik let nebyli. To s sebou samozřejmě přináší velké problémy. Integrace postižených dětí do základních škol by ovšem neměla probíhat bez pomoci a kontroly. Speciální pedagog by měl být přítomen, aby pomohl a poradil, neboť integrace s sebou přináší řadu problémů a nepochopení.
BARIÉRY V INTEGRACI
Čeští učitelé mají stále ještě představu, že všichni žáci musí zvládnout všechno učivo ve stejné míře a čase. Přestože handicapovaný žák dostane individuální učební plán, učitelé nechápou, že právě ten je pro dítě závazný. Naopak po něm požadují stejný výkon jako od ostatních žáků. Integraci nenapomáhá a výrazně ji nepodporuje ani ministerstvo školství. "Přestože přijetím Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv a svobod se Česká republika zavazuje, že všechny děti bez rozdílu mají přístup ke vzdělání, neexistuje povinnost základních škol přijmout všechny děti ze spádové oblasti. Rodiče handicapovaného dítěte tak musí podstupovat riziko, že nenajdou školu ochotnou přijmout jejich dítě," sděluje Milena Johnová ze sdružení Rytmus. Dále neexistuje systém osobních asistentů, bez kterých integrace není možná. Finančně a personálně tak třídní asistenci zajišťují neziskové organizace. Jejich prostředky ovšem přestávají stačit, neboť počet začleněných dětí roste. Navíc ministerstvo práce a sociálních věcí chtělo zakázat využívat civilkáře z náhradní vojenské služby k třídní asistenci. To by ovšem znamenalo zhroucení asistentského systému. Po odvolání se zainteresovaných organizací bylo prozatím dosaženo zachování současného stavu.
