Vše začíná domluvou první schůzky
"Dobrý den! Neruším?... Určitě bychom se měli kvůli této záležitosti sejít... Rád se přizpůsobím... Určete místo i datum, budu tam!“ Tak nějak šveholíte, měkce a zdvořile, když se konečně osobně dovoláte panu Důležitému, se kterým se nutně potřebujete osobně sejít.
Nemyslím teď ty snadné případy, kdy dotyčný je vaším ochotným skvělým kolegou, kamarádem, podřízeným. Mám na mysli těžší případ, kdy jde o první schůzku s člověkem, kterého potřebujete především vy.
A který si zatím myslí, že on vůbec nepotřebuje vás. Schůzka s úředníkem, který třímá pro vás důležité razítko. Schůzka s potenciálním klientem a podobně.
Přizpůsobte se, ale ne ve všem
Na termín schůzky spěcháte. Ona a její úspěšný průběh jsou třeba jen jedním z mnoha článečků dlouhého řetězu úkonů ve vaší záležitosti. Bez ní se řetěz přetrhne. Co vám zbývá jiného než zdvořilost a maximální snaha přizpůsobit se?
Vaše zdvořilost zafunguje a pan Důležitý nakonec souhlasí: příští středu v 10 hodin u něho. Píše si to do diáře, vy také. Těsně před ukončením hovoru však hrozí z jeho strany šeredná časová past. Když se do ní necháte chytit, čeká vás časový horor - tedy znovu a znovu se snažit o sjednání schůzky, přičemž její reálné datum je v mlze.
Že tu past neznáte? Ale ano, je to závěrečná věta pana Důležitého: "Tak ujednáno, příští středu v deset. Ale pro jistotu ještě den předtím zavolejte, jestli se něco nezměnilo.“ Co vám zbývá jiného než souhlasit. V úterý voláte. A odezva? "Já se vám omlouvám, něco urgentního mi do toho přišlo. Co takhle v pátek v jednu? Ano? Ale pro jistotu v pátek ráno opět zavolejte...“ V pátek ráno drobná změna - pan Důležitý se "velice omlouvá“. A ještě dvakrát třikrát - a přejde vás veškerá chuť.
Jak z toho ven
Existuje však řešení. Zkuste tohle: když pan Důležitý už v prvním hovoru natáhne čelisti své pasti a požádá vás o kontrolní zavolání těsně před schůzkou, nasaďte ihned nejmilejší tón a řekněte: "Ano, rozumím, příští středu v deset u vás. Domluvme se takto: pokud do toho už nikomu nic nepřijde, prostě budu tam. Naprosto přesně. Ale kdyby komukoliv z nás do toho něco přišlo, ať bez odkladu dotyčný informuje protistranu. Ať si ušetříme zbytečné chození.“
V devadesáti procentech případů to zabere. Mám to vyzkoušeno. Jak je to možné? Je to prosté: čím více se pan Důležitý cítí nad vámi, tím menší má chuť takovému "prachu u svých nohou“ sám iniciativně volat. Jeho ego mu v tom brání. Raději si ten čas vyčlení.
