Radost z denního nárůstu akcie nemusí trvat dlouho

Radost z denního nárůstu akcie nemusí trvat dlouho

Nebojácný investor dokáže využít chyb akciového trhu

  • 4
Nejvíce realistický rozdíl mezi investorem a spekulantem je v jejich postoji k pohybům cen na akciovém trhu. Prvořadý zájem spekulanta spočívá v předpovídání tržních kolísání a ve snaze z nich profitovat. Prvotním zájmem investora je pořízení a vlastnění odpovídajících cenových papírů za odpovídající ceny.

Příklad společnosti A & P
Nyní představíme jeden z našich původních příkladů, který je sice již mnoho let starý, ale který nás do určité míry neustále fascinuje, neboť v sobě snoubí celou řadu aspektů podnikové a investiční zkušenosti. Příklad se týká společnosti Great Atlantic & Pacific Tea Co. Přečtěte si její příběh:
Akcie společnosti A & P byly uvedeny na trh na tehdejším „Curb“ (čti „kerb“) trhu, dnes Americké akciové burze, v roce 1929 a obchodovaly se za neuvěřitelných 494 dolarů. Do konce roku 1932 poklesla jejich hodnota na 104 dolarů, a to přesto, že se zisky společnosti v tomto katastrofickém roce oproti minulým letům téměř nezměnily. V roce 1936 se cena těchto akcií pohybovala od 111 do 131 dolarů. Poté se vinou ekonomické recese a medvědího trhu v roce 1938 hodnota akcií propadla na novou rekordní úroveň 36 dolarů za akcii.

V sérii článků z knihy nejvýznamnějšího investičního poradce 20. století se dozvíte od nejzasvěcenějšího "guru investování", jak se jako investor, makléř nebo investiční poradce vyhnete závažným chybám a jaké dlouhodobě úspěšné strategie při investování uplatnit.
Aniž by měl nějaké vzdělání v oboru ekonomie nebo financí, stal se brzy Benjamin Graham nejen úspěšným investorem a portfolio manažerem, ale také předním teoretikem. Jestliže řada věcí, která je napsána ve financích, zní často po několika měsících či dokonce týdnech poněkud hloupě, Grahamovy zásady publikované před mnoha desetiletími jako by časem získávaly ještě více na síle a pravdivosti
.

Cena akcie byla zcela mimořádná. Znamenala, že hodnota preferenčních a běžných akcií činila 126 milionů dolarů, přičemž společnost nedávno v rozvaze vykázala 85 milionů dolarů v hotovosti a na bankovních účtech a pracovní kapitál (čistá oběžná aktiva) v hodnotě 134 milionů dolarů. A & P byla největším maloobchodním podnikem ve Spojených státech, ne-li na světě, který vykazoval nepřerušovanou řadu velice zajímavých zisků po mnoho let. Přes to všechno byl tento podnik v roce 1938 považován na Wall Street za investici, jejíž hodnota byla nižší než účetní hodnota jejích oběžných aktiv sama o sobě – což znamená, že hodnota fungujícího (going concern) podniku byla nižší, než kdyby byl podnik zlikvidován. Proč? (1) vznikaly obavy ze zavedení zvláštní daně pro řetězce, (2) čisté zisky se v minulých letech snižovaly, (3) ekonomika jako celek byla v depresi. Za prvním z těchto důvodů byla přehnaná a nakonec i neopodstatněná obava; další dva důvody byly typicky dočasného charakteru.

Představme si, že investor nakoupil běžné akcie společnosti A & P v roce 1937 za dvanáctinásobek jejího průměrného zisku za pět let na akcii, tedy přibližně za 80 dolarů. V žádném případě nehodláme tvrdit, že následující pokles na 36 dolarů nebyl pro našeho investora významným propadem. Zcela jistě musel velice pečlivě prozkoumat danou investici a zjistit, zda neudělal nějakou chybu ve výpočtech. Ale pokud výsledky jeho analýzy potvrdily jeho původní závěry – což by měly – pak byl investor oprávněn považovat pokles tržní hodnoty pouze za dočasný vrtoch akciového světa. Navíc měl-li prostředky a dostatek odvahy a sebedůvěry, mohl využít dané příležitosti nakoupit více akcií dané společnosti za ještě výhodnějších podmínek.

Následující vývoj a jeho implikace
Následujícího roku 1939 vzrostly akcie A & P na hodnotu 117,5 dolaru, což představovalo trojnásobek hodnoty, kterou měly v roce 1938, a což bylo mnohem více než průměrná cena roku 1937. Takovýto obrat v cenovém chování akcií není ničím neobvyklým, ale v případě A & P to bylo mnohem nápadnější než v jiných případech. Po roce 1949 rostla hodnota maloobchodních potravinových řetězců spolu s celkovým trhem až do roku rozdělení akcií v roce 1961 (10 za jednu), kdy jejich hodnota dosáhla rekordní výše 70,5 dolaru, což představovalo 705 dolarů v jednotkách roku 1938.

Cena 70,5 dolaru je pozoruhodná i z toho hlediska, že představovala třicetinásobek zisků na akcii roku 1961. Taková hodnota poměru zisku na akcii – v porovnání s průměrem indexu DJI na úrovni 23násobku – musela znamenat očekávání úžasného růstu zisku. Tento optimismus však neměl žádné opodstatnění při pohledu na historický vývoj ziskovosti společnosti a brzy se ukázal jako zcela chybný. Místo toho, aby zisky v následujících letech rapidně rostly, byl jejich trend zcela opačný. Rok poté, co akcie dosáhly rekordní úrovně 70,5 dolaru, klesla jejich cena o více než o polovinu, na 34 dolarů. Ale v této době již akcie neměly charakteristiky výhodné koupě, jako tomu bylo v roce 1938, kdy byla jejich hodnota rekordně nízká. Po několika zakolísáních klesla hodnota na další dno – 21 dolarů 50 centů v roce 1970 – a poté až na 18 dolarů v roce 1972, tehdy společnost vykázala první ztrátu za čtvrtletí v historii.

Na tomto příběhu lze vidět, jak různé mohou být osudy jednoho z předních amerických podniků za dobu jedné generace, ale také s jakými chybami a přemírou optimismu nebo pesimismu oceňovala veřejnost jeho akcie. V roce 1938 se akcie podniku prakticky rozdávaly zadarmo a nikdo je nechtěl; v roce 1961 se veřejnost dožadovala akcií a byla ochotna za ně zaplatit směšně vysoké ceny. Poté přišel rychlý propad a akcie ztratily téměř polovinu své tržní hodnoty a o několik let později nastal další propad. V průběhu tohoto vývoje se společnost přeměnila z pozoruhodného na průměrný generátor zisku, její výsledek hospodaření v roce ekonomického boomu 1968 byly nižší než v roce 1958; společnost vyplatila sérii zavádějících malých akciových dividend, které nebyly založeny na tvorbě zisku stávajícího roku, atd. Společnost A & P byla v roce 1961 a 1972 větší než v roce 1938, avšak nikoliv tak dobře řízená, nikoliv tak zisková a už v žádném případě tak atraktivní.

Z uvedeného příběhu plynou dvě ponaučení
První je, že akciový trh se může velice zásadně mýlit a připravený a nebojácný investor může těchto zjevných chyb relativně dobře využít. Druhým ponaučením je uvědomění si, že všechny podniky či odvětví mění v čase své vlastnosti i kvalitu, někdy směrem k lepšímu, avšak asi častěji k horšímu.

Investor nemusí nevyhnutelně sledovat výkonnost „své“ společnosti jako ostříž, ale čas od času se na ni musí podívat zdravě konzervativníma očima. Vraťme se nyní k našemu srovnání vlastníka obchodovaného cenného papíru (akcie) a člověka, který vlastní podíl v soukromé (tj. veřejně neobchodovatelné) společnosti. Řekli jsme, že první z nich má možnost považovat se buď pouze za částečného vlastníka různých společností, do jejichž akcií investoval, nebo za vlastníka akcií, které může prodat – kdykoliv se mu zlíbí – za cenu, jež je v daný okamžik kotovaná na trhu.

Všimněte si však jedné velice důležité skutečnosti: skutečný investor není prakticky nikdy nucen prodat své podíly (akcie) a po většinu času si může dovolit vůbec si nevšímat aktuálních tržních kurzů. Měl by jim věnovat pozornost a jednat podle nich pouze do té míry, do jaké kurzy vyhovují jeho knihám. To znamená, že investor, který připustí, aby jej kolísání tržní hodnoty jeho portfolia vystavovalo přílišným obavám a přehnaným starostem, vlastně transformuje svou základní výhodu na základní nevýhodu.

"Inteligentní investor" je daleko nejlepší kniha, která kdy byla o investicích napsána. Je to jedna z nejčtenějších publikací svého druhu, ale také paradoxně v praxi snad nejvíce ignorovaná. Taková už je lidská povaha. Jednoduché věci se snažíme dělat složitě.

Tento člověk by na tom byl mnohem lépe, kdyby jeho akcie neměly vůbec žádné tržní kurzy, neboť pak by byl zcela ušetřen psychického soužení způsobeného chybami ostatních lidí.

Mimochodem, podobná situace existovala během temných let ekonomické deprese v letech 1931 až 1933. Tenkrát bylo psychologickou výhodou vlastnit obchodní podíly, které nebyly kotovány na žádném trhu. Například lidé, kteří vlastnili hypoteční zástavní listy, z nichž byly placeny úroky, si klidně mohli říci, že si jejich investice udržela svou hodnotu, když neexistovaly žádné tržní kurzy, které by svědčily o opaku. Na druhé straně, mnoho zalistovaných podnikových dluhopisů, jež měly větší investiční kvalitu a mnohem větší fundamentální sílu, utrpěly mnohem zásadnější snížení tržní hodnoty (snížení kurzu), což znamenalo, že se jejich vlastníci začali obávat skutečného snížení jejich kvality.

Ve skutečnosti na tom byli vlastníci obchodovatelných cenných papírů mnohem lépe, i když jejich investice měly velice nízkou trhem určenou hodnotu. Když už nic, tak alespoň mohli své investice kdykoliv prodat – nebo je vyměnit za ještě lepší podmínky. Nebo mohli jednoduše ignorovat informace, které o hodnotě jejich investic poskytoval trh, a brát je pouze jako dočasné a v zásadě bezvýznamné. Avšak říkat si, že jste neutrpěli žádnou ztrátu tržní hodnoty, jen proto, že pro vaše investice neexistují tržní kotace, to byste klamali sami sebe.

Vrátíme-li se k našemu akcionáři společnosti A & P v roce 1938, domníváme se, že pakliže držel své akcie, neutrpěl žádnou ztrátu v průběhu jejich cenového propadu nad rámec toho, co si sám myslel, že je ztráta způsobená snížením jejich fundamentální nebo vnitřní hodnoty. Pokud se žádné takové snížení fundamentální hodnoty neobjevilo, měl investor právo očekávat, že bude-li trh nadále fungovat, vrátí se kurz akcie zpět na úroveň roku 1937 nebo i výše – což se skutečně následující rok stalo. V tomto ohledu byla jeho pozice stejně tak dobrá, jako kdyby vlastnil podíl v soukromé společnosti, jejíž akcie nejsou kotovány na žádném trhu.

Protože i v tomto případě mohl investor psychologicky snížit hodnotu své investice kvůli následkům recese v roce 1938 – ale jen z toho důvodu, jaký měla recese dopad na vlastní společnost. Kritici hodnotového přístupu k oceňování akciových investic argumentují tím, že veřejně obchodované běžné akcie nelze zvažovat, a tudíž ani oceňovat, stejným způsobem jako podíly v podobných soukromých podnicích, neboť existence organizovaného trhu cenných papírů „vnáší do vlastnictví akciového kapitálu nový a velice důležitý prvek likvidity“.

Avšak co tato likvidita ve skutečnosti znamená?
Za prvé, investor má výhodu v tom, že trh denně přeceňuje jako investici, bez ohledu na to, jak kvalitní je dané přecenění; za druhé, investor má možnost zvýšit nebo snížit objem své investice za cenu kotovanou v daný okamžik na trhu, a to dle jeho libosti. To znamená, že existence akciového trhu poskytuje investorovi určitá práva volby, která nemá, investuje-li do neobchodovatelných investic. Avšak to nijak nevnucuje aktuální kurz akcie investorovi, který dává přednost myšlence, že hodnota akcie má také jiný zdroj než jen trh.

Tento oddíl uzavřeme určitým přirovnáním. Představte si, že vlastníte malý podíl v soukromém podniku, který vás přišel na 1 000 dolarů. Jeden z vašich společníků, pan Trh, je velice ochotný a úslužný. Každý den vám říká, kolik si myslí, že má váš podíl hodnotu, a navíc vám nabízí, že za tuto cenu můžete nakoupit další podíly, nebo je naopak prodat. Někdy jsou jeho názory na hodnotu přesvědčivé a odůvodněné skutečným vývojem podniku a vyhlídkami, o nichž víte. Na druhé straně se pan Trh relativně často nechává svést přílišným optimismem nebo naopak neopodstatněným strachem a jeho návrhy ohledně hodnoty vám připadají poněkud přitažené za vlasy – ať již na jednu, nebo na druhou stranu.

Jste-li opatrným investorem nebo racionálním podnikatelem, dovolíte, aby informace denně dodávané panem Trhem ovlivňovaly váš pohled na 1 000 dolarů, které jste investovali do podniku? Ano, dovolíte, ale pouze v případě, že s ním budete souhlasit, nebo v případě, že s ním budete chtít obchodovat. Spokojeně mu odprodáte celý svůj podíl, když si vytvoříte vlastní názor na hodnotu svých investic, založený na úplných informacích o provozu a finančním hospodaření vašeho podniku.

Skutečný investor je v totožné situaci, když vlastní akcii zalistovanou na veřejné burze. Může využít denních kotací kurzu, nebo si jich nemusí všímat, podle toho, co mu radí jeho vlastní úsudek nebo duševní sklony. Musí samozřejmě brát na vědomí důležité cenové pohyby, jinak by se jeho úsudek neměl čím zabývat. Je možné, že mu tyto pohyby poskytují důležité varovné signály, na které by si měl dát pozor – jednoduše řečeno, že by měl prodat své akcie z důvodu poklesu jejich ceny, neboť tento pokles věští mnohem horší věci.

Podle našeho názoru jsou však tyto signály mnohem častěji zavádějící než prospěšné. V zásadě mají cenové fluktuace pro skutečného investora pouze jeden podstatný význam. Poskytují mu příležitost rozumně nakoupit v době, kdy ceny prudce poklesly, a naopak rozumně prodat, když nastal opačný trend. V ostatních případech bude pro něj lepší, když na akciový trh zcela zapomene a soustředí svou pozornost na dividendový výnos a na provozní výsledky svých společností.

Shrnutí
Nejvíce realistický rozdíl mezi investorem a spekulantem je v jejich postoji k pohybům cen na akciovém trhu. Prvořadý zájem spekulanta spočívá v předpovídání tržních kolísání a ve snaze z nich profitovat. Prvotním zájmem investora je pořízení a vlastnění odpovídajících cenových papírů za odpovídající ceny. Tržní pohyby jsou pro něj důležité z praktického hlediska, neboť střídavě stanovují nízkou cenovou hladinu, při které je moudré akcie nakupovat, a vysokou cenovou hladinu, která by měla od nákupů odradit a naopak poskytnout prostor pro moudrý prodej.

Je velice nepravděpodobné, že by typický investor měl pravidelně odkládat nákupy akcií do doby, než se objeví nízké cenové hladiny, neboť to by mohlo znamenat jednak dlouhé čekání, velice pravděpodobnou ztrátu příjmu a možná promarnění investičních příležitostí. Celkově může být pro investora lepší, když provede nákupy akcií, kdykoliv má na to peníze, vyjma případů, kdy je celková úroveň trhu mnohem vyšší, než se dá odůvodnit zavedenými měřítky hodnoty. Pakliže se chce investor stát mazaným, může se pustit do hledání všudypřítomných výhodných koupí mezi jednotlivými akciemi.

Kromě snah o předpovídání pohybů trhu se velká část energie Wall Street soustřeďuje na výběr akcií odvětvových skupin, které budou z hlediska ceny podávat v relativně blízké budoucnosti lepší výkon, řečeno současnou hantýrkou, lépe „performovat“ než zbytek. I když se tato snaha může zdát logická, nedomníváme se, že vyhovuje potřebám a temperamentu pravého investora – zejména proto, že by tento investor musel soupeřit se spoustou dalších investorů a analytiků akciového trhu, kteří se snaží dělat totéž. Jako ve všech dalších činnostech, jež stavějí pohyby cen nad fundamentální hodnoty, je i zde práce a úsilí inteligentních mozků, kteří se touto oblastí zabývají, koneckonců sama sebe neutralizující a funguje sama proti sobě.

Investor, jenž vlastní portfolio zdravých akcií, musí očekávat, že jejich hodnota bude kolísat; neměl by tudíž propadat přílišné beznaději při jejich propadu, ani by neměl příliš jásat nadšením při jejich slušných růstech. Vždy by si měl pamatovat, že denní kotace kurzů akcií jsou zde pro jeho pohodlí, kterého buď využije, nebo jej prostě ignoruje. Nikdy by neměl prodat akcie jen proto, že jejich ceny poklesly, a naopak by nikdy neměl nakoupit akcie proto, že jejich kurz roste. Nebudeme daleko od pravdy, když přepíšeme toto heslo jako: „Nikdy nekupuj akcii ihned po jejím významném nárůstu a nikdy ji neprodávej bezprostředně po jejím významném propadu.“

Cílem tohoto revidovaného vydání Inteligentního investora je aplikovat Grahamovy myšlenky na podmínky současných finančních trhů a přesto nechat jeho původní text v nedotčené podobě (s výjimkami poznámek pod čarou uváděných pro vysvětlení). Po každé Grahamově kapitole následuje komentář. V těchto průvodcích čtenáře po původním textu jsou uváděny i současné příklady, na kterých je nejlépe možné pozorovat jak aktuální  a jak osvobozující  zůstávají Grahamovy zásady i v současnosti.

Úryvek je z knihy
"Inteligentní investor"
vydané nakladatelstvím
Grada Publishing,
více informací naleznete na
www.grada.cz