"Současně se oddaluje odchod do důchodu a lidé starší padesáti let se tak dostávají do bezvýchodných situací," říká Monika Červíčková, spoluzakladatelka občanského sdružení PLUS 50. Jedním z řešení může být podle ní i vlastní podnikání. "Ačkoliv právě tato generace je bohatá na zkušenosti, bojí se riskovat, nemají dost sebevědomí, aby se pustili do něčeho nového. Častým problémem je také nedostatečné finanční zázemí."
Občanské sdružení PLUS 50 nyní připravuje projekt, v rámci kterého by chtělo pomáhat lidem starším padesáti let s rozjezdem podnikání. "Momentálně provozujeme pouze on-line právní poradnu, ale věříme, že od začátku příštího roku se nám podaří poradenství rozšířit," dodává Monika Červíčková.
Lidé, kteří našli odvahu po padesátce rozjet své vlastní podnikání a uspěli, tvrdí, že jim pomohly zkušenosti a to, že byli zvyklí celý život tvrdě pracovat. Čtěte příběhy tří z nich.
Příběh první: splnění snu o vlastní restauraci
Důvod, proč se Marta Sedláková, spolumajitelka brněnské restaurace U pavouka, rozhodla krátce před svými 50. narozeninami podnikat, byl tak trochu zvláštní. K "Pavoukovi" nastoupila jako kuchařka hned po vyučení a poznala v ní i svého manžela. Byl z hospodské rodiny, a přestože jeho snem vždy bylo mít vlastní restauraci, konce socialismu se nedožil. Zemřel v roce 1989. Když pak o dva roky později byla možnost odkoupit restauraci do soukromého vlastnictví, paní Sedláková neváhala.
"Zrovna jsem přemýšlela, co budu dělat dál, protože podnik RaJ Brno II, ve kterém jsem pracovala jako kuchařka a později jako mistrová odborného výcviku v učňovském středisku, skončil a já měla do důchodu daleko. Když se objevila nabídka vrátit se do restaurace U pavouka jako nový majitel, neváhala jsem. Považovala jsem to za zadostiučinění," říká. Snaha splnit sen svého manžela prý pro ni byla hlavní motivací, díky níž dokázala překonat počáteční problémy.
"Vždycky jsem byla proti, abychom si brali úvěr. První peníze na koupi jsme měli z úspor a z prodeje rodinného domku. Vybavení restaurace jsme obnovovali pomalu a postupně. Dnes, skoro po dvaceti letech, je restaurace na úrovni a jsem spokojená," dodává Marta Sedláková. "Bylo rozumné držet se zpátky. Není dobré, když se kvůli podnikání hodně zadlužíte," radí.
Marta Sedláková považuje za štěstí, že vždy měla podporu svého syna. "Podpora rodiny je při podnikání velmi důležitá," vysvětluje. I když restauraci se 70 místy a šesti stálými zaměstnanci už předala synovi, i ve svých 67 letech stále pracuje. Synovi dnes nejen pomáhá, ale každý den také vaří, nejvíce práce má přitom v létě, kdy ještě přibude až 80 hostů na zahrádce. "Když se rozhodnete podnikat, nesmíte se dívat na hodiny anebo že je sobota či neděle.“
Příběh druhý: o zúročení zkušeností
Jedenašedesátiletá Vendulka Raymová začala podnikat před dvěma roky. Krátce po odchodu do důchodu založila firmu Bohemia EU Planners, která si pronajímá kanceláře v bruselském Českém domě, odkud zajišťuje kurzy a tréninkové stáže. Jejich cílem je pomoci Čechům orientovat se v legislativě a institucích Evropské unie v oblastech dopravy, vzdělávání a regionů. Jejími klienty jsou sice převážně české úřady, ale i soukromé firmy.
"Každý český úředník má v Bruselu svého partnera, který mu sdělí informace a který mu má pomoci zorientovat se v zákonech, nařízeních, grantech atd. Ale pokud neznáte bruselské prostředí a nejste v centru dění, máte problém, abyste odpovědnou osobu či úřad našli. A právě kurzy Bohemia EU Planners mu s tím pomohou," vysvětluje princip svého podnikání.
Od roku 2000, kdy jako regionální zástupce ČSA přijela do Bruselu, měla možnost být v centru dění Evropské unie a sledovat, jak se Česko připravuje na vstup, stává se členem i jak se chystá na předsednictví EU. A právě svých zkušeností z bruselského prostředí se rozhodla při zakládání firmy využít. Sice mohla ještě pár let ve svém zaměstnání zůstat, ale podnikání ji lákalo více.
"Je to o pracovním čase, který si sama určím. Tři měsíce třeba velmi intenzivně pracuji, ale jeden měsíc mohu strávit s vnoučaty," vysvětluje. Začátků se prý nebála. "Musíte věřit tomu, co děláte, protože když tomu nevěříte, začnou se vám do cesty stavět překážky. Ta víra je nutná," poznamenává.
Příběh třetí: o zahradnictví
Manželé Zdena a Vladimír Fousovi si splnili svůj životní sen a otevřeli si zahradnictví v roce 1996, když už byli oba v důchodu. Začínali bez zaměstnanců a jen s pozemkem, který u Mělníka vlastní. "Celý život jsme si s manželem přáli podnikat, ale to v bývalém režimu nešlo. Proto jsme oba začínali tak pozdě. Ničeho jsme se ale nebáli… Tehdy nebylo snadné získat úvěr, a tak jsme vše budovali postupně včetně velkých skleníků. Prvního zaměstnance jsme přijali až po čtyřech letech," vzpomíná Zdena Fousová. Když Zahradnictví Fous založili, bylo jí čtyřiapadesát let, jejímu manželovi o osm roků více.
Dnes mají zahradnictví o rozloze 30 arů a pracují se čtyřmi zaměstnanci. Jsou spokojení, větší zahradnictví by si nepřáli. Svůj úspěch v podnikání vidí především v tom, že vsadili na velký sortiment letniček a balkonovek, jež nenabízela konkurence. A ta je zrovna v okolí Mělníku dost rozsáhlá.
"Například vysazujeme truhlíky, děláme vánoční a dušičkovou vazbu… Chceme, aby u nás lidé našli vždy něco výjimečného, například kultivary rostlin, které v jiných zahradnictvích těžko seženou," dodává Zdena Fousová. Lidem v jejím věku by ovšem nedoporučila, aby začali podnikat ve stejném oboru. "Měli by si spíše vybrat podnikání, u něhož nepotřebují tolik vstupních nákladů," radí.
