Nejdříve pochopte druhého, pak mluvte

  • 1
Sedíte po poradě s kolegou a řešíte, co vás nesmírně zajímá. Diskuse vás baví tak, že ztrácíte pojem o čase. Bohužel místnost nemá okna a je tak dobře utěsněná, že v ní začíná docházet kyslík.

Sedíte po poradě s kolegou a řešíte, co vás nesmírně zajímá. Diskuse vás baví tak, že ztrácíte pojem o čase. Bohužel místnost nemá okna a je tak dobře utěsněná, že v ní začíná docházet kyslík.

Váš kolega už tu byl a chytře si přinesl dýchací přístroj. Vy jste v této místnosti poprvé. Nedostává se vám kyslíku, a tak se o vás začínají pokoušet mrákoty. Dveře jsou nějaké čtyři metry od vás. Co uděláte? Budete pokračovat v té fascinující diskusi, nebo rychle poběžíte za dveře nabrat kyslík? Volba je jasná. Ať vám kolega vypráví sebezajímavější příběhy, vy ho neposloucháte, protože máte úplně jinou, podstatnější starost. A právě tak, jako by mu docházel kyslík, se cítí každý, kdo se vám snaží marně něco říct, vysvětlit. Nebo vás chce o něčem přesvědčit a nemá pocit, že se ho snažíte pochopit. Vy se už totiž po pár okamžicích rozhovoru chováte, jako byste dávno věděli, co chce říct. Skáčete mu do řeči, argumentujete, hned bráníte svůj názor. Nepochopený člověk tak lapá po dechu, neposlouchá vaše námitky a jediné, co řeší, je kyslík = být pochopen. „Sakra, poslouchej a pochop mě, předtím než začneš mluvit o sobě a svých názorech!“ snaží se vysvětlit.

Ve škole nás učili spíše násobilku, vyjmenovaná slova, chemické vzorce a jiné věci pro bezmyšlenkovité zapamatování. Diskusi nás nikdo neučil, ani jejím pravidlům. A proto neumíme naslouchat, uspokojit základní lidskou potřebu „být pochopen“. Snažíme se jeden na druhého lít pomyslný „kyblík“ našich argumentů, starostí nebo i radostí místo toho, abychom začali otázkou a druhého opravdu vyslechli a to, co říká, skutečně pochopili. A protože každý místo zájmu o druhé na ně lije obsah svého kyblíku, všichni se dusíme.

Máme pocit, že nám ostatní v zaměstnání nerozumějí. Naši šéfové nechápou, že některé věci chceme dělat trochu jinak, že nám něco nevyhovuje a rádi bychom to změnili. Nezajímají se o nás! Jako bychom byli stroje, chtějí po nás pouze výsledky, čísla, fakta a výměnou nabízejí mzdu a relativní jistotu práce. To promile šéfů, kterým se daří uspokojovat tuhle jednoduchou potřebu a o své lidi se opravdu zajímají, s nimi takřka nemá problémy. Jejich lidé se do práce těší, odevzdají tam ze sebe to nejlepší, přicházejí s vlastními nápady a návrhy. A svého zaměstnavatele nepomlouvají, naopak všude firmu doporučují.

Jaký výnos můžete čekat od jednotlivých typů investic? Jak vyděláte milion za pět, deset, či patnáct let? Poradíme vám v našem aktuálním tématu.