Budu mít práci i za půl roku? Udržím si své příjmy? Zůstanu zdráv? Změním-li práci, budu se svým novým šéfem dobře vycházet? Tyto a podobné životní nejistoty způsobují úzkost a stres, a když dosáhnou určité výše, ovlivňují nejen naši psychiku, ale i zdraví.
Hledáte jisté zaměstnání? Navštivte portál jobDNES.cz |
Dokládají to průzkumy, mimo jiné ty, které se zabývaly nejistotou týkající se zaměstnání. Ukázaly, že stres vyvolaný dlouhodobější pracovní nejistotou je často výraznější než ten, který vzniká samotnou ztrátou práce.
K podobným závěrům došel před časem i výzkum, v jehož rámci bylo jedné skupině osob řečeno, že s padesátiprocentní pravděpodobností dostanou bolestivý elektrický šok. Druhá skupina se dozvěděla, že tento šok dostane určitě. Stresová reakce v podobě úzkosti a nervozity, kterou tato sdělení vyvolala, byla u prvé skupiny paradoxně vyšší, než u druhé.
Jan Urban
 |
Život s nejistotou
Po informacích, jež nejistotu omezují, touží lidé často téměř stejně silně, jako po jídle či dalších základních potřebách. Zaměstnavatelé, udržující své zaměstnance, pokud jde o jejich místa, v nejistotě, a informaci o jejich propuštění (někdy i v dobré víře) odkládají, tak jim ani sobě nepomáhají. Výkonnost jejich pracovníků totiž v podmínkách nejistoty klesá většinou podstatně více než těch, kteří byli o termínu svého propuštění jasně informováni.
Potřeba jistoty nahrává činnostem, mnohdy i organizacím či celým odvětvím, snažícím prázdná místa naší budoucnosti vyplnit. Sahají od náboženství a jejich věčných pravd přes astrologii s jejími oblíbenými horoskopy, konspirační teorie, jež „vědí“, kdo a kam řídí svět až po nejrůznější analytické organizace, schopné přesně určit nástup pěti z budoucích tří krizí.
Falešnou jistotu si však naše psychika někdy vytváří i sama, často i proto, že náš mozek se nás snaží před nejistotou chránit. Někdy i tak, že se pokouší ji před námi zastírat.
Tato reakce, vede-li k omezení stresu, nemusí být vždy špatná. Ve zvláště nejistých dobách však tou nejlepší být nemusí. Co pomáhá, je naučit se s nejistotou žít. Tedy nenechat se jí příliš stresovat, ale nesnažit se ani sebe sama, pokud jde o nejistotu, jež před námi stojí, klamat.
Pomůže nám k tomu pět jednoduchých strategií:
1. Nejistotu je třeba přijmout jako fakt
Všichni jsme rádi, když máme věci pod kontrolou. Lidé, kterým se to nedaří, v životě většinou příliš neuspějí. Příliš silná snaha mít věci pod kontrolou však může vytvářet problém. Platí to především tehdy, pokud vnímáme vše, co nejsme schopni zcela kontrolovat, jako svůj osobní neúspěch.
Nejistota postihuje proto často především ty, jež se domnívají, že by se v situaci, ve které si nejsou zcela jisti nebo nemají své věci pod kontrolou, neměli ocitnout. Podobně postihuje v zesílené míře i ty, kteří věří, že určité věci – či dokonce věci vůbec – by měly zůstávat stále stejné.
Prvou strategií, jak se nejistotou vyrovnat, je proto připustit, že vše mít pod kontrolou nemůžeme. Tedy přijmout představu, že nejistota sice není ideální, v řadě či možná většině případů ji však lze přijmout. I nejlépe připravené plány či dlouhodobě ověřené postupy totiž nemusí vždy fungovat.
Na nejistotu můžeme navíc pohlížet i pozitivně, a to jako na začátek nových možností. Trocha nejistoty může být i zdravá, protože nám dodává energii. Když nejistotu odmítáme, stresuje nás zpravidla o to více, a její účinek bývá opačný, spíše paralyzující.
Přijmout nejistotu nám zpravidla pomůže, když si připomeneme, že jsme jí čelili již dříve, a to úspěšně. Občas máme totiž při pohledu do minula sklon podléhat iluzi, že v ní bylo vše jisté, a to přesto, že ve skutečnosti jsme i tehdy byli nuceni s řadou nejistot bojovat. Pomoci nám může i zamyšlení se nad tím, co nám v minulosti v nejistých situacích pomohlo.
2. Rizika není třeba přeceňovat
Rizika, jež budoucnost může přinést, máme často sklon přeceňovat. Důsledkem je, že věříme, že nastane to nejhorší.
Nejistota pochopitelně znamená, že mohou nastat i nepříznivé situace. Při pohledu do budoucna bychom proto měli zvážit všechny možné situace či scénáře včetně toho nejhoršího. Užitečné je to proto, abychom byli schopni té nejhorší možné situaci předejít. Tedy nikoli proto, že bychom věřili, že vše, čím se ve svých myšlenkách zabýváme, může skutečně nastat.
Zvažovat i ty nejméně příznivé scénáře, a věřit tomu, že skutečně nastanou, jsou totiž dvě různé věci. Sklon věřit, bez jakéhokoli opodstatnění, že k určitým nepříznivým okolnostem skutečně dojde, vede k tomu, že emocionálně reagujeme tak, jako by již opravdu nastaly. Tedy tak, jako by nešlo jen o možnosti, ale reálné události.
Důsledkem je, že se již dopředu stresujeme okolnostmi, které se dějí jen velmi zřídka. Bojíme se, cítíme se ohroženi a nejistí. Jedinou příčinou našich obav jsou však naše představy, které zaměňujeme se skutečností.
Když věříme, že nastane to nejhorší, můžeme si navíc určitý problém skutečně vytvořit. Pod vlivem očekávání tohoto nejhoršího ztrácíme totiž schopnost reagovat rozvážně, s rozmyslem či dostatečně rázně a energicky. Bojácné či úzkostlivé jednání nám může bránit i využít příležitosti, které se nám v dané situaci naskýtají.
Namísto sklonu věřit, že nastane to nejhorší, je lepší snažit se si představit nejlepší možný scénář nebo se snažit se najít i na složité situaci něco příznivého. Tedy bránit naší přirozené tendenci negativní důsledky přeceňovat.
3. Nejistotu omezíme odpoutáním své pozornosti
Náš pocit nejistoty může někdy narůstat i s tím, jak či na co zaměřujeme svou pozornost. Tu však i v podmínkách, kdy se zdá, že se věci kolem nás vymykají naší kontrole, i nadále pod kontrolou máme.
Když nás něco stresuje, může být obtížné tomu nevěnovat pozornost. Naši pozornost však často upoutávají spíše problémy, a zaměření naší pozornosti zpětně ovlivňuje naše pocity, a to včetně pocitu nejistoty.
Pokud nás některé události znervózňují nebo v nás vyvolávají pocity nejistoty, není důvod věnovat jim větší pozornost, než si zaslouží. Lidé, kteří se s nejistotou vyrovnávají úspěšněji, jsou proto zpravidla ti, kteří se na ni příliš nezaměřují. Věnují se spíše tomu, jak by svou situaci mohli i přes veškerou nejistotu zlepšit.
Totéž se týká negativních událostí, kterými nás často zásobují média či nejrůznější sociální sítě. Na našem sklonu hledat jistotu parazitují občas i nejrůznější politici, jejichž prodejním artiklem je ochrana před nejistotou, kterou sami vytvářejí. Ani jim není proto třeba věnovat pozornost.
4. Důvěřujme své intuici
Naši předkové se v podmínkách nejistoty spoléhali často na svou intuici, která jim mnohdy umožnila i přežít. Většina z nás tuto schopnost ztratila. Lidé, kteří se úspěšně vypořádají s nejistotou, jsou však často ti, kteří se při svých rozhodnutích na svou intuici spoléhají, a jsou schopni ji i využít.
Cestou, jak toho dosáhnout, je dát intuici prostor. Její hlas si totiž nelze vynutit: nejlépe funguje naopak tehdy, pokud na ni netlačíme. Řešení, se kterým naše intuice přijde, se vynoří samo od sebe. Intuici je však většinou třeba i pěstovat. Začít tím, že jí věnujeme pozornost v méně významných věcech, a poznat, za jakých okolností jí můžeme důvěřovat i v záležitostech důležitých.
5. Před nejistotou není namístě utíkat
Nejistotu, jak jsme již uvedli, je třeba akceptovat. Znamená to mimo jiné i to, že nejistým situacím se nelze zcela vyhnout, a neměli bychom se o to ani pokoušet.
Pokud na základě svých zkušeností víte, že tuto tendenci máte, měli byste si její důsledky uvědomit. Tedy pochopit, že řešení nejistých situací sice bývá těžké, sklon se těmto situacím či jejich řešení vyhýbat však přináší důsledky, jež bývají ještě závažnější.
