Po vzoru středověkých zvyků se vydali do světa na zkušenou s nadějí, že čím větší nepohodlí překonají, tím zajímavější bude jejich životopis pro budoucí zaměstnavatele doma v Německu. Řekli si, že mají-li z nich být jednou drsňáci, nestane se to nikde jinde lépe než na Sibiři, uvádí server BBC. "Chodíme jen nalehko, s nástroji a spacákem," říká absolvent vysoké školy stavební Vladimir. Jeho rodiče kdysi emigrovali do Německa právě ze Sibiře. Podle tradice německého stavařského cechu by měl každý nováček strávit tři roky na zkušené v cizině. Pracovat má jen za stravu a přístřeší, nesmí se v té době oženit ani mít děti a k domovu se nemá přibližovat na víc než 50 kilometrů.
Vladimir přesvědčil kolegy Marcela a Tonyho zkazkami o útulných sibiřských srubech a záhadné ruské duši, jak to slýchával doma. K práci se poprvé přihlásili v regionu velkoměsta Omsk, tedy skoro 2000 kilometrů na východ od Moskvy. Jejich prvním zaměstnavatelem byl místní zemědělec, jehož překvapila preciznost mladíků. "Pracují jinak, než je tady zvykem. Naši lidé jsou sice rychlí, ale ne tak přesní," říká Andrej Loriš, který hochy doporučil známým. A to je právě to, co si mladí Němci přejí slyšet a co chtějí mít poznamenáno černé na bílém ve speciálním deníku. Marcel je bez sebe při pohledu na množství vodky, jež Rusové konzumují. Jeho kamarádi ho však ujišťují, že čím tvrdší podmínky, tím lépe. Protože pak budou moci pomlčet o jednom z dalších cechovních požadavků, podle nějž měli stavební novicové dokázat svou tvrdost zkouškou, při níž si museli nechat propíchnout ušní boltec hřebíkem.
