Nezkoušejte časovat trh

Laikové se často domnívají, že ideálním investičním přístupem je nakupovat akcie, než jejich ceny půjdou nahoru, a prodávat akcie, když se očekává pokles jejich cen. Dlouhodobé zkušenosti však ukazují, že tento přístup není optimální. Protože nikdo nemá zázračnou křišťálovou kouli, nikdo není schopen soustavně dosahovat nadprůměrných výnosů takovýmto „časováním“ trhu. V určitých izolovaných případech sice tento přístup může vést k úspěchu, avšak pouze za cenu výrazného zvýšení investičního rizika. Zkušenosti rozhodně popírají možnost soustavného dosahování nadprůměrných výnosů za pomoci časování trhu.

Studie firmy Ibbotson Associates ukázala, že jeden dolar investovaný do amerických akcií v roce 1925 by se za sedmdesát let zhodnotil více než tisícinásobně: na 1 114 dolarů. Ovšem investor, který by zmeškal 35 nejlepších měsíců z celkových 840, by zhodnotil svoji investici pouze desetinásobně. Jinými slovy, 99 % výnosů se odehrálo během pouhých čtyř procent času. Protože nikdo nedokáže předpovědět, kdy tato „zlatá“ čtyři procenta nastanou, je lepší držet akciové portfolio dlouhodobě. Pokusy spekulovat s časováním prodejů a nákupů obvykle končí podprůměrným výkonem. Kromě toho investoři, kteří obchodují příliš často, platí vyšší makléřské poplatky.

Kde aktivita škodí

Investiční management patří mezi několik málo odvětví lidské činnosti, kde je příliš mnoho aktivity a nadměrná sebedůvěra spíše na škodu. Pokusy vystihnout optimální dobu k nákupu nebo k prodeji jsou tedy krajně sporné. Problém je o to horší, že investoři jsou často ovlivněni subjektivním vnímáním vývoje trhu a jejich rozhodnutí jsou často motivována spíše psychologicky než ekonomicky.

Například mexická měnová krize v prosinci 1994 a následné chování finančních trhů byly klasickým příkladem nežádoucího vlivu psychologie na investiční rozhodování. V důsledku špatných zpráv o mexické ekonomice poklesl dne 2. března 1995 index mexické burzy na historické minimum. Investoři se předháněli v pesimismu a mexický akciový trh byl považován za trh bez budoucnosti. Kdo však tehdy nepropadl panice, mohl přesně o tři roky později realizovat 243% zisk. (Tento výnos odpovídá průměrnému 51% výnosu během let 1995 až 1998.)

Americký akciový trh poskytl během let 1986 až 1995 průměrný roční výnos ve výši 14,85 %. Podívejme se, jak by se změnil výnos, kdybychom zmeškali určitý počet nejlepších dní, během nichž došlo k nejrychlejšímu růstu.

Průměrné výnosy a výnosy v nejlepších dnech

Období

Průměrné roční výnosy

Celé období: 2526 obchodních dní (1986–95)

14,8 %

Celé období kromě deseti nejlepších dní

10,2 %

Celé období kromě dvaceti nejlepších dní

7,3 %

Celé období kromě třiceti nejlepších dní

4,8 %

Celé období kromě čtyřiceti nejlepších dní

2,5 %

Zdroj: Ned Davis Research

Vidíme, že když zmeškáme třeba jen malý počet dní s největším růstem, celkový výnos se radikálně sníží – až na úroveň, která je obvyklá u nástrojů peněžního trhu. Pokusy o časování akciového trhu však nikterak nevedou ke snížení investičního rizika. Časováním tedy můžeme mnoho ztratit, ale jen velmi málo získat.

Proč se nevyplácí vybírat akcie

Přesto se stále vrací myšlenka, že profesionální manažeři by přece jen měli mít nadprůměrnou výkonnost. Vždyť mají k dispozici moderní informační vybavení, jsou v neustálém kontaktu s trhem a mohou kdykoli během sekund reagovat na aktuální ekonomický vývoj. Měli by proto být schopni vyhnout se nejhorším obdobím, a naopak být přítomni na trhu během těch několika nejlepších dní v roce, kdy se kapitálovým trhům daří nejlépe.

A jestliže není možné „časovat“ trh, pak by investiční profesionálové měli být alespoň schopni vybírat akcie podniků, které mají lepší perspektivu než ostatní, a které by tudíž měly poskytnout nadprůměrné výnosy. Vždyť kdo jiný než špičkoví odborníci, kteří detailně studují účetní výkazy podniků, by měl znát jejich skutečnou hodnotu? Je možné smířit se s tím, že nelze vybrat přesný okamžik pro nákupy nebo prodej cenných papírů. Dlouhodobě by však akcie dobrých podniků bezpochyby měly přinést větší výnosy než akcie podniků špatných. To dá rozum, ne?

Bohužel nikoli. Skutečnost se liší od těchto laických představ. „Lidské bytosti neumějí vybírat akcie. Tečka,“ konstatuje lakonicky investiční poradce William Bernstein. Toto tvrzení není extrémním názorem jednoho poněkud výstředního finančníka, nýbrž hlavním proudem moderní teorie financí. Bernstein uvádí výsledky průzkumu výkonnosti amerických podílových fondů, který provedla firma Micropal – renomovaná agentura specializovaná na hodnocení výkonnosti fondů. Tedy opět velmi praktická finanční instituce.

Následující tabulka ukazuje v druhém sloupci výkonnost třiceti nejvýkonnějších fondů v určitém období, průměrnou výkonnost všech fondů a výkonnost akciového indexu S&P 500. Třetí sloupec tabulky ukazuje výkonnost téže skupiny akcií v pozdějším období.

Výnosy nejlepších fondů a průměrné výnosy

Výnos 1970-74

Výnos 1975-98

Nejlepších 30 fondů období 1970-74

0,78 %

16,05 %

Prům. roční výnos všech fondů

–6,12 %

16,38 %

Prům. roční výnos indexu S&P 500

–2,35 %

17,04 %

Výnos 1980-84

Výnos 1985-98

Nejlepších 30 fondů období 1980-84

22,51 %

16,01 %

Prům. roční výnos všech fondů

14,83 %

15,59 %

Prům. roční výnos indexu S&P 500

14,76 %

18,76 %

Výnos 1990-94

Výnos 1995-98

Nejlepších 30 fondů období 1990-94

18,94 %

21,28 %

Prům. roční výnos všech fondů

9,39 %

24,60 %

Prům. roční výnos indexu S&P 500

8,69 %

32,18 %

Zdroj: William Bernstein / Micropal

V každém období se pochopitelně najdou fondy, které svojí výkonností výrazně překonaly průměr. Pokud bychom však použili historickou výkonnost jako kritérium výběru pro naše investice, neudělali bychom žádné velké štěstí. Tab. 1.3 dosti zřetelně ukazuje, že výkonnost fondů, které měly během určitého období špičkové výnosy, v dalším období upadá do průměru. „Špičkoví“ manažeři ve skutečnosti nemají žádné zvláštní schopnosti a jejich dočasné úspěchy bývají téměř vždy dílem náhody.

Jedním z mnoha slavných manažerů, jejichž výkonnost se po čase vrátila do pásma průměru, je Robert Sanborn. Jeho fond Oakmark Fund překonal v roce 1992 akciový index S&P 500 o 41 %, v roce 1993 o 20 %. V letech 1994–97 se Sanbornem řízený fond dostal do pásma průměru a v roce 1998 zaostal za indexem o téměř 24 %, samozřejmě k velké nelibosti klientů. Svědčí o tom úryvek jednoho z dopisů, které Oakmark Fund na toto téma obdržel. „Kdo je u všech k…v manažer vašeho fondu a proč si ten člověk nemůže konečně vytáhnout hlavu ze své vlastní p…e? Kdejaká z…á opice by dokázala dát dohromady lepší portfolio než vy.“

Značně podrážděný tón dopisu svědčí o tom, že zklamaný klient měl o výkonnosti fondu jiné představy, než jaké mohla jeho investiční strategie splnit. Robert Sanborn vysvětluje, že výkonnost fondu je dána jeho strategií. Touto strategií bylo v daném případě kupovat akcie podniků, které jsou „levné“ z hlediska analýzy účetních výkazů. Tento přístup, založený na investování do teoreticky „podhodnocených“ akcií, má název hodnotová strategie. (Jejím protipólem je strategie růstová – investování do akcií společností s malým ziskem a nulovými dividendami, avšak s nadprůměrným růstovým potenciálem.)

V roce 1998 byla polovina celkového 28% růstu indexu S&P 500 dána růstem kursů pouhých patnácti akciových titulů. Z nich pouze jediný – Ford Motors – odpovídal kritériím „podhodnocenosti“, která používají „hodnotoví“ investoři. Z tohoto důvodu bylo pro jakýkoli „hodnotově“ řízený fond krajně obtížné překonat v roce 1998 tržní průměr. Případ Roberta Sanborna ukazuje, že ani profesionál mnoho nezmůže, obrátí-li se okolnosti proti němu.

Ale co existence „hvězdných“ portfolio manažerů? Nedokazují snad skvělé výnosy portfolií některých fenomenálních osobností, že trh je skutečně možné výrazně a trvale překonávat? Nedokazují. Kdybychom nechali tisíc investičních manažerů házet mincí každý den během jednoho roku, jistě by se mezi nimi našly „hvězdy“, kterým padla hlava mnohem častěji než průměrnému účastníkovi našeho experimentu. Kdybychom vybrali třicet nejlepších, mohli bychom očekávat, že během dalšího roku dosáhnou nadprůměrné „výkonnosti“? Samozřejmě nikoli. Házení mincí je ryze náhodný proces a my bychom byli svědky přesně stejného návratu „hvězd“ k průměru – úplně stejně, jako jsme v praxi svědky návratu výkonnosti špičkových investičních manažerů do pásma průměru.

Praktická nemožnost vybírání nadprůměrných akcií není výsadou trhu Spojených států. Günter Ogger, autor bestselleru Finanční žraloci (v originále Das Kartell der Kassierer, česky vydalo nakladatelství Brána v roce 1995), píše: „Doporučení peněžních ústavů k nákupu nebo k prodeji akcií bývají (…) skoro vždy střelbou vedle. V období od července 1990 do června 1991 provedli pracovníci Ústavu podnikového hospodářství při univerzitě v Kielu z pověření časopisu Manager Magazin dlouhodobý průzkum kvality 3600 doporučení třiadvaceti německých peněžních ústavů k nákupu akcií. Výsledek – většina akciových tipů dopadla podprůměrně. Doporučení ani jednoho z testovaných peněžních ústavů si nestálo lépe než německý akciový index DAX. Pouze osm z celkem třiadvaceti bank dosáhlo vůbec nějakého kladného výsledku. Zatímco DAX (…) stoupl ve zkoumaném období o 6,1 %, nejlepší z testovaných ústavů (…) dosáhl jen skromných 2,59 %.