Založil ji s bratrem a kvůli firmě nechal po dvou letech studia na vysoké škole.
V devatenácti se stal ředitelem, dnes vlastní čtyři společnosti. Letos oslaví 25. narozeniny. Je to mladý šéf, který nezkusil, co obnáší být zaměstnancem. Zatímco jiní nadřízení se ohánějí slovem management, jemu zní nepříjemně. Když hledá nové lidi, kašle na psychotesty a různé finty používané při výběrových pohovorech. Řídí se instinktem. Jak to vypadá ve firmě, kterou vede?
Utužujete tým svých lidí výlety do přírody, opékáním kuřat. Co chystáte v nejbližší době?
Paintball. Budeme běhat a střílet po sobě z pušek - ne náboji, ale barvou. K tomu nějaký sport, grilování a tak...
Bude hon na ředitele?
No jasně, budu tam.
Necháte se zastřelit?
Nechám, s tím nemám problém. Ať se do mě klidně trefují, když se jim to povede.
Respektují vaši zaměstnanci tak mladého šéfa?
 |
Co dělá můj šéf: závidíte jim vysoký plat? A tu dřinu a odpovědnost taky? |
Myslím, že ano. Pravda je, že jim je v průměru tak kolem třiceti let, takže k sobě máme blízko. Ale věk v respektování nehraje roli. Důležitá je férovost a vstřícnost k lidem. Autorita budovaná skutky. Nemůžu chtít po lidech, aby dělali od nevidím do nevidím, když ve dvě zmizím na golf a hajdy domů. To nedělám, bylo by to pro ně demotivující. Když chci, aby někdo něco dělal, musím to umět sám. Pokud chybuji, přiznám to. Kdo chyby nepřizná, dělá je dvojnásob.
Zaměstnanci bývají často alergičtí na mladé, „rychlokvašné“ šéfy. Jste manažer-rychlokvaška?
No, rychlokvaška určitě ne, protože jsme firmu budovali několik let. A jestli jsem manažer, to fakt nevím. Já to slovo nějak nemám rád. Prostě řídím a dělám, co je třeba. Tak je to.
Nechybějí vám letité zkušenosti?
Letité určitě. Ovšem otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně. To se projeví asi až časem, ale troufám si říct, že mám minimálně výhodu v tom, že nejsem k ničemu předpojatý.
Chodí vaši zaměstnanci do práce rádi?
To se musíte zeptat jich. Ale já se snažím, aby tomu tak bylo.
Jak se snažíte?
Tak předně - důležité je, aby lidi práce bavila a aby si rozuměli. To znamená, že prostředí by mělo být přátelské a měla by tam panovat důvěra. Takhle to zní hrozně školometsky, ale mí lidé opravdu vědí, že za mnou můžou přijít prakticky s čímkoli.
I s malicherností...
Jistě. Kolikrát se při řešení nějakého žabomyšího sporu sice stejně ničeho nedoberete, ale i závěr, že vlastně šlo o hloupé nedorozumění, je závěr. Lidi to zklidní. Můžete takhle nad mnoha malichernostmi dva roky mávat rukou a pak se z nich naskládá tak velký problém, že se kvůli dusné atmosféře špatně pracuje a přijdete třeba i o ty, kteří byli pro firmu nebo oddělení klíčoví. Věřím, že je důležité lidi vyslechnout. Ne jim dát najevo - hele, ty mě opravdu nezajímáš, jen zdržuješ.
To se to řeší! Ve firmě máte tak třicet lidí. Ale až se rozrostete?
No, jasně. My ještě nemáme ten firemní strom tak rozvětvený. Zatím máme štěstí, že většinu činností řídíme přímo. Samozřejmě pak by nešlo, abych dělal všechno sám, takže budu muset dát někomu důvěru... Dílčí povinnosti ale už teď přenášíme na zaměstnance, takže se hierarchie ve firmě postupně buduje.
Říkal jste, že by vás nelákala kariéra ve stabilní nadnárodní společnosti. Proč ne? Hodně vašich vrstevníků po ní touží.
Kariérní žebříček v nadnárodní společnosti není pro mě. Je mi cizí čekat, až někdo odejde nebo bude odejit a ze mě přestane být manažer junior a budu senior, a tak dál... Podle mne lidi práce ve velkých společnostech nebaví už kvůli tomu, jak tyhle firmy nutně fungují. Možná se mýlím, ale jestli tam někdo udělá zakázku za 120 tisíc korun a jiný za 200 tisíc, nikdo z šéfů si toho rozdílu nevšimne, ani to neocení, protože se to rozplyne v tom velkém balíku. I když toho dotyčného získat navíc 80 tisíc stálo moc práce a bezesných nocí. Možnost ovlivnit chod obří firmy je malá, a to je pro mě hrozně demotivující. A pak ty firemní postupy, které svazují a brání jakékoli samostatné myšlence. V menší firmě můžete něco dokázat, věci ovlivňujete přímo. Ihned pocítíte to dobré i to špatné - což je taky dobře.
 |
