Pochopil jsem to tak, ze diky manzelovi je to financni zazemi prece jen silnejsi.

Krásná duše, krásné kresby, najdu si a koupím vaši knížku pro mého pětiletého syna, už se těším až z ní budeme číst!

Ano, v podobných situacích vás spíše zachrání chápavý partner, než státní sociální systém. Ocitla jsem se v obdobné situaci, byla nucena odejít z dobře placeného místa ve státní správě, na invalidní důchod jsem nedosáhla a zachránil mě partner, který mě motivoval k tomu, abych se stala OSVČ a byl několik let ochoten mě nejen živit, ale platit za mě platby zdravotního a důchodového pojištění. Je smutné, že nastavení naší společnosti je takové, že lidem, kteří z psychických důvodů nejsou schopní schopni fungovat v režimu běžného pracovního úvazku, není společnost schopna podat pomocnou ruku a využít jejich lidského potencionálu

Deprese je svinstvo. To není jen depka. Bohužel spousta lidí v dnešní době zaměřené na výkon podléhají tlaku a padají do deprese. Člověk nesmí podlehnout diktátu a žít tak, aby ho to naplňovalo, i když to nebude podle představ ostatních. Moje mladší sestra taky v mládí trpěla sociální fobií, ale tedy invalidní důchod nedostala, prostě ji museli několik let živit rodiče a tedy musím říct, že z toho byla po dvou letech mamka už zoufalá. Stalo se to když byla v prváku na vysoké 300 km od domova, z vesnice ve velkoměstě. Najednou nebyla schopná fungovat. Nedošla si ani nakoupit. Že školy tedy odešla, vrátila se domů. Dva roky chodila na psychoterapii, z domova byla schopna odejít jen v doprovodu jiného člověka. A také se zlepšila až když poznala svého současného muže. Ale ani teď cca po deseti letech nikdy nejede nikam sama, děti nechce, protože neví, zda by to zvládla. Pro spoustu cizích lidí je ale jen líná. Kdo nezažil, ten to těžko pochopí. Jinak spisovatel, ilustrátor bych nenazvala podnikáním, ale spíš svobodným povoláním.

Umělecky založení lidé mají přesně takovou anamnézu. Mají to herci, zpěváci, tanečníci, malíři atd. atd. To není ani dobré, ovšem ani zlé. Prostě pro normální život nejsou zrozeni. Slečně přeji krásný život.

Psaní a ilustrování knížek bych podnikáním rozhodně nenazval.

Spíš ne takto v začátku, kdy je to spíš utrácení než zisk. Ale pokud to s jistou pravidelností vynese přivýdělek k důchodu, proč ne.

Ranní dávka pohádek.

Držím této krásné a křehké paní palce.

Sebevražda rodiče není prča, neboť příklady táhnou, a ty rodičovské tuplem. Ale jinak, jak už jsem tu psal a sklidil za to mnoho mínusů, boj s depresí je paradoxně hodně ztěžován právě články, jako je tento... Článek o mě by vypadal podobně: od dětství žil v zajetí úzkostí a depresí, musel se dokonce vzdát studia na dvou vysokých školách, jeho zdravotní stav se zhoršoval a jedinou cestu, jak z toho ven, viděl v sebevraždě. Nakonec mu odborníci nepomohli, ač už jednou zaplatil za schůzku se slavným pražským psychiatrem, jejímž výsledkem měl být invalidní důchod. Veškeré snahy ale ztroskotaly a musí pořád chodit do práce. Dnes je nešťastný. Píše a ilustruje knížky pro děti, i když výdělek je stále nulový

Sociální fobie je peklo na zemi. Přijdete o všechny kolem sebe...

Bože, chraň mě před přáteli, před nepřáteli se snad nějak ochráním sám...