Nově zavedená motivace pro účastníka platit příspěvek vyšší než 500 Kč měsíčně, a tak na úlevy získat nárok, se spolu s vlivem plateb od zaměstnavatelů projevila v žádoucím zrychlení růstu průměrné úložky.
Pozoruhodné jsou odhadované údaje o dopadech daňových úlev jak na státní rozpočet, tak – zrcadlově – na peněženky účastníků, resp. do fi nanční bilance přispívajících firem v posledních čtyřech letech (údaje za rok 2003 jsou předběžné). Jestli v roce 2003 účastníci zaplatili odhadem cca 11,5 mld. Kč na příspěvcích, téměř 3 mld. Kč bylo vyčleněno na státní příspěvek, tak spolu s připočtením odhadu výše daňových úlev se již dostáváme na cca 4,6 mld. Kč ročního objemu státní podpory.
Nebude asi sporu o tom, že míra státní podpory (v roce 2003 činí 28,8 % z brutto přírůstku aktiv bez započtení výnosů dosažených penzijními fondy) je již asi na hranici, kam ještě stát může penzijní připojištění systematicky nenávratně dotovat. Zasedání OECD v Paříži, konané v březnu 2004, dospělo ke stejným závěrům. Když porovnalo součet meziročních přírůstků státních příspěvků (v letech 1999 až 2003 dosáhly 2,628 mld. Kč) a rozsah daňových úlev v letech 2000 až 2003 (cca 5,2 mld. Kč) a vztáhlo to k přírůstku zdrojů v oněch letech (21,363 mld. Kč), dospělo ke koefi cientu 2,726. Jinými slovy – každá nová tisícikoruna státní podpory přinesla v tomto období o 2 726 korun vyšší úspory v penzijním připojištění.
Srovnatelný produkt – stavební spoření, mělo státní podporu absolutně nesrovnatelně vyšší, než penzijní připojištění, v roce 2003 skoro pětinásobnou, a to při více než dvojnásobném počtu příjemců, ale relativně ani ne poloviční – maximálně 12,3 % p.a., a ta po novele klesne asi na polovinu, takže o štědrosti státu vůči účastníkům penzijního připojištění není důvod pochybovat. Je to tím spíše napadnutelné v situaci, kdy značná část peněz z penzijního připojištění je předčasně, tj. dříve než odcházejí do starobního důchodu, odčerpávána účastníky, kteří uzavírali smlouvy na základě původního značně benevolentního zákona.
VYDĚLEJTE S RIZIKEMale za to desítky procent
- bude nutné podrobit analýze smysluplnost přiznávání státního příspěvku i penzistům, tj. lidem, kteří už z věkových důvodů přestali pracovat a jsou příjemci starobního důchodu. Proč by měl mít i penzista státní podporu při spoření si ze svého „dnešního“ starobního důchodu na „zítřejší“ starobní důchod? To, co šlo jakž takž akceptovat při zavádění systému před deseti lety, kdy v důsledku dvouciferné inflace padala reálná kupní síla starobních důchodů hluboko pod úroveň z roku 1989 a státní příspěvek přiznávaný i osobám starším 60 let, resp. starobním penzistům byl vnímán jako nepřímá forma kompenzace dopadů inflace, je již těžko obhajitelné nyní. I zde však platí zákaz retroaktivity;
- když asi není důvod (ani vůle) absolutní objemy státní podpory snižovat, lze nejspíš očekávat snahu srovnat podmínky při získání podpory u alternativních forem jednotlivých produktů, přinejmenším u důchodového životního pojištění, ale možná i u některých bankovních produktů. Nutno však vnímat argument o neefektivnosti systému, ve kterém je až příliš mnoho alternativních produktů se společným jmenovatelem „spoření na stáří“. Důvod je prostý: každý takový subsystém má vedle toho společného i svá specifika a je tudíž poměrně složitý na pochopení pro běžného spotřebitele. Měřeno penězi to znamená, že je náročný na náklady na reklamu podmiňující dobré přijetí ve veřejnosti, a vedle toho tu jsou relativně vysoké náklady na administrativní obsluhu ve finančních institucích (kde jsou nadprůměrně vysoké platy) a nelze přehlédnout ani náklady na jeho bezpečnost, resp. na výkon státního dozoru.
Na tyto otázky bude nutné odpovědět v souvislosti s pracemi na další etapě penzijní reformy.
Úryvek je z knihy "Penzijní připojištění" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Finanční analýza obchodních a státních organizací
DPH 2006 - zákon s přehledy
