Telefon

Telefon | foto: archiv MF DNES

Podívejte se, bez čeho se úředníci v minulém století neobešli

  • 80
Kanceláře vypadaly ještě před pár lety úplně jinak. Dnes můžou tyhle pracovní nezbytnosti působit legračně, ale ve své době byly pomocníky k nezaplacení. Podívejte se, bez jakých věcí si úředníci nedokázali klasickou kancelář představit.

1. Verzatilka
Verzatilka je v kancelářích od 50. let minulého století a každý ji zná. Výrobek českobudějovické firmy Koh-i-noor umožňuje výměnu tuhy, navícmá na konci malé ořezávátko, které se dá odšroubovat. Je mezi úředníky stále oblíbená.

Verzatilka

2. Čínské pero
Stejně populární bylo čínské pero, které díky tenkému hrotu dobře propisuje papír. Dříve se používala inkoustová tužka, jež se musela před psaním naslinit. V současnosti se nejčastěji píše propiskou. Vymyslel ji Maďar Bíró těsně před druhou světovou válkou, funguje na principu kuličkového ložiska. Kulička se na papíře otáčí, a tím uvolňuje náplň.

Čínské pero

3. Rozhlas po drátě
Když se ráno zapnul, čekalo úředníky chvilkové "chrchlání" z reproduktoru, než se rozezněly tóny tehdejší pop-music, dechovky a novinových zpráv. Nechyběla ani rozcvička po drátě, přičemž v některých kancelářích skutečně denně cvičili. Samozřejmě nebylo možné naladit si jinou stanici, byla jediná. Rozhlas po drátě sloužil ve větších podnicích také k hlášením pro zaměstnance. Postupem let byl nahrazen malými tranzistoráky, v 80. letech imagnetofonovými přístroji zahraničních značek, které se daly koupit jen v Tuzexu. Nyní rádia z kanceláří téměř vymizela, lidé poslouchají hudbu ve sluchátkách z počítačů či mobilů.

Rozhlas po drátě

4. Notebook
První notebook se v tuzemsku objevil po revoluci. "V lednu 1990 mi můj strýček poslal na adresu Občanského fóra první notebook. Na jeho pořízení se složila komunita Čechů žijících v Americe, kteří nás chtěli podpořit v budování svobodné země. Otevřel jsem krabici, vytáhl černý přístroj a koukal na něj. Nikde jsem neviděl obrazovku, tak mě napadlo, že je nekompletní, a nechal jsem ho v krabici. Dva mí kolegové jej ale začali zkoumat. Po chvíli se jim podařilo notebook otevřít. Obrazovka se rozsvítila a my jsme všichni valili oči překvapením," vzpomíná architekt Zdeněk Lukeš.

"Praotec notebooku" byl samozřejmě těžký a velký a nabízel funkce typu psaní, počítání a ukládání dokumentů, stejně jako první počítače.

Notebook

5. Stolní lampy
Byly běžnou součástí pracovního stolu, dělaly se z černého kovu a byly velmi těžké. S nástupem zářivek se však jejich počet významně snížil. První zářivky však rozhodně nebyly výhrou. Měly namodralou barvu a člověk vypadal v jejich světle jako mrtvola. Navíc vydávaly pulzní světlo, vibrace z něj způsobovaly bolesti hlavy.

V 70. a 80. letech se světlo ze zářivek proměnilo na teplé žluté a už se při něm dalo dobře pracovat. V současnosti jsou už v téměř každé kanceláři. Stolní lampy, pokud je někdo přímo nepotřebuje k práci, jsou spíše doplňkem.

Stolní lampy

6. Registrační skříň
Skříně plné šanonů nesměly chybět v žádné kanceláři. Ty prvorepublikové, které se někde zachovaly až do 50. a 60. let, se zavíraly dřevěnou roletou. Úředníci s nimi měli často problémy – rolety se zasekávaly a nebylo možné je vytáhnout nebo zatáhnout. Skříně postupně nahrazoval světlý sektorový nábytek s klasickými dvířky. Přibyly také registrační skříně s mnoha zásuvkami, které oddělovaly jednotlivé písemnosti. Díky tomu, že se nyní mnoho dokumentů přechovává v elektronické podobě, už není skříní v kancelářích tolik potřeba.

Registrační skříň

7. Slunečnice od van Gogha
Staré kanceláře často "zdobívaly" listy vytržené z kalendářů a zarámované v tenkém světlém dřevěném rámu. Nejoblíbenějším motivem byly Slunečnice od Vincenta van Gogha. Někde musely viset také fotky prezidentů. Objevovaly se i slaměné výtvory. Od 90. let jsou nejběžnější výzdobou plakáty a fotografie v kovových rámech.

Slunečnice od van Gogha

8. Telefon
Právě telefon, jehož historie sahá na konec 19. století, prošel velkým vývojem. V 50. letech se volalo těžkým černým telefonem s vidlicí na sluchátko a kolečkem na vytáčení čísla. V 60. letech přišly na trh barevné bakelitové telefony, které chtěl mít každý i doma.

Ještě na počátku 80. let se volalo meziměstsky a do zahraničí přes ústřednu. Zavolali jste spojovatelce, sdělili číslo a ona vám dříve nebo později hovor přepojila. Pokud volaný nebyl na pracovišti, zkoušelo se to znovu. Na telefonu se postupně vyměnilo otáčecí kolečko za tlačítka a kabel obalený textilií nahradila točená šňůra. Změn doznal i tvar telefonu, celkově se zmenšil. Po revoluci se daly koupit telefony s číselníkem přímo na sluchátku, zavěšovaly se na zeď. Před dvaceti lety se také objevily první mobilní telefony, které ovšem byly podstatně větší a těžší než ty dnešní.

Telefon