Jak se vlastně člověk stane hoteliérem?
Jsme už třetí generace Pramstrahlerů,kteří v jihotyrolském Völs am Schlern vedou hotel. Můj pradědeček objekt koupil po první světové válce, kdy spousta lidí odcházela po připojení Jižního Tyrolska k Itálii do zahraničí. Základem hotelu jsou čtyři staré věže, jedna z nich dokonce pochází ze 13. století. Objekt byl ve velmi špatném stavu. Když sem pradědeček přivedl prababičku, rozplakala se. Dali to dohromady, začali provozovat zájezdní hostinec a ukázalo se, že to od nich bylo velmi chytré.
Vy jste chtěl vést hotel, nebo jste toužil po jiné práci?
Když mi bylo patnáct, tak se mě otec zeptal, jestli po něm chci převzít hotel. Dal mi tři dny na rozmyšlenou. Řekl jsem, že ano, a tak mě poslal do světa na zkušenou. Když jsem odjížděl, řekl mi: zůstaň v zahraničí tak dlouho, dokud se vše perfektně nenaučíš.
Stáří ve vatě?Spočítejte si možný výnos investic online a nenechte se napálit. |
První rok jsme spolu ani nebyli v kontaktu, nevolali jsme si, ani si neposlali dopis. Byl to velmi tvrdý a přísný chlap, matka kvůli tomu plakala. Já jsem to sice nesl dobře, ale pochopil jsem ho až v dospělosti. Pracoval jsem v Miláně, New Yorku, San Francisku a na mnoha dalších místech, učil jsem se vařit. Začal jsem také podnikat, prodával jsem dobytek a vydělal spoustu peněz. Nakonec jsem zůstal v zahraničí sedm let.
Hotel Turm
|
Jak vypadá běžný den hoteliéra?
Vlastnit hotel je dřina. Je to práce od rána do večera. Tak třeba dnešní den. Začal jsem pracovat ráno, teď je deset hodin, přišel jsem za vámi z kuchyně, kam se zase vrátím, protože zde máme svatbu. Normálně ale vstávám v sedm a věnuji se dětem, vařím jim snídani. Pak jedu do hotelu, projdu ho, podívám se, zda všechno běží, jak má. Posnídám s manželkou, která má na starosti chod hotelu, probereme, co je třeba zařídit. Pak jdu do kuchyně, to je moje království. Probíráme, co se bude vařit. V kuchyni trávím hodně času, miluji to tam.
Máte vůbec nějaký volný čas?
Tuto otázku dostávám velmi často. Moc ne, ale mě to tak baví. Je to moje životní vášeň. Kdo nemá rád život, nemohl by tak pracovat. Peníze pro mě nejsou důležité, miluji příběhy, které moje práce přináší. Třeba to, že jsme se potkali a můžeme si tady spolu povídat. Člověk ale musí být blázen, aby to zvládl. Já jsem šťastný.
Jak se do hotelu dostalo všechno to umění?
Začal ho sbírat můj otec, který byl ve druhé světové válce. Zažil tam hrozné věci, a když se vrátil zpět, začal se obklopovat hezkými předměty. Jeho největší vášní se stalo umění. Začal se přátelit s umělci, stal se jejich významným mecenášem. Někteří sem přijížděli odpočívat, stravu a ubytování měli zadarmo a to, co nakreslili, zde nechávali. Dnes má sbírka dva tisíce položek, jsou mezi nimi vzácné kousky - nábytek, sochy, velkou část tvoří obrazy.
Máme třeba Picassa, také Oskara Kokoschku, Josepha Beuyse, Otta Dixe, Paula Klee, Giorgia de Chirica nebo Renata Guttusa. Často k nám jezdil italský malíř Achille Beltrame, máme od něj několik obrazů, maloval i rodinné portréty.
A co vy? Sbíráte umění?
Pro nové kusy je těžké najít místo. Občas koupím nějakou sochu, mám rád velké umění. Někdy pořádáme výstavy mladých umělců. Mám ovšem deset arabských plnokrevníků, to je moje velká vášeň.
Vaše manželka je matematička. Spočítala, jaké v tom máte jmění?
Pozvali jsme znalce, aby vše ocenili. Tři dny procházeli a sepisovali dílo po dílu, ale pak museli odjet a bohužel se nedobrali konce. Musejí se vrátit a dokončit to.
Máte čtyři děti. Myslíte si, že někdo z nich bude v rodinné tradici pokračovat?
Vůbec po tom netoužím. Mám dva inteligentní syny, kteří chodí do speciální školy, takže z nich spíš budou profesoři než hoteliéři. Nedávno jsem před nimi prohodil, že to jednou prodáme. Ten nejstarší o tom nechtěl ani slyšet, prý se bude o hotel starat. Nevím, zda je na to dost bláznivý. To spíš ten prostřední. Uvidíme.
NepřehlédněteV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí.
Další příběhy čtěte ZDE |
Rozhodně je do toho nutit nebudu. Nebudu jim bránit, aby si šli svou cestou. Měli jsme ještě jeden hotel a golfové hřiště deset kilometrů od hotelu. Ale zjistil jsem, že to manželku nebaví, jako matematička dobře věděla, že golfové hřiště s malým hotýlkem nikdy nemůže být ziskové. Tak jsem rychle rozhodl a během patnácti minut to prodal.
Golfu jste se zbavil, ale před pár lety jste si koupil vinici a začal dělat své víno.
V roce 2007 jsme koupili vinici Grottnerhof. Rostliny byly ve velmi špatném stavu, museli jsme ji znovu osadit. První víno jsme měli až v roce 2011, ale vinice pořád neplodí naplno. Pěstujeme rulandské bílé, rulandské modré, sauvignon blanc, místní odrůdu gewürtztraminer. Víno máme na jídelním lístku v hotelu, od loňska už i na několika dalších místech.
Dlouho jsem váhal, zda si mám vinici koupit. To místo znám, vždy se mi líbilo. Rozhodla až manželka, která sice řekla, že se to nemůže nikdy rentovat, ale ať si to koupím pro radost. A vinice mi dělají velkou radost. Samotné víno pro nás připravuje přítel Markus Prackwieser, majitel vinařství Gumphof. Jeho vína mají vynikající kvalitu. Je to pro nás nový business a jsem tím nadšený.
Jaké máte další plány?
Mám tři plány. Chci postavit hřebčín pro koně a k tomu dům, kde také budou umělecká díla. Chci vybudovat dvacet apartmánů, které pak prodám. Dalším projektem je rekonstrukce hotelu. Zavřeme v listopadu a otevřeme až v květnu. Ze čtyřhvězdičkového chci udělat pětihvězdičkový hotel.
Změníme materiály v hotelu, jídlo, květiny, tak trochu všechno. Nemám rád, když si hosté začnou na něco stěžovat, takže je musím předběhnout a udělat změny, než se tak stane. Když mi dáte pusu, chci vám dát pořádnou pusu. Tím se řídím celý život. Až to dodělám, dám hotel manželce, je o 24 let mladší, je podnikavá, je to jiná generace. Bude to zvládat lépe a já se budu věnovat ostatním projektům.
