Je to přesně 50 let, kdy Moritz Craffonara otevřel v italském lyžařském středisku Alta Badia ve výšce 2 100 metrů nad mořem malou restauraci. Rád cestoval a bavila ho místa, kde to žije - Cannes, Monako, Ibiza. Přál si vytvořit něco podobného v Dolomitech. Prostě takové „party place“ v horách.
Koupil pozemek a na Piz la Ila vybudoval horskou chatu. Klasickou nabídku ovšem stále rozšiřoval. Vynikal bláznivými nápady, a tak konkurenci rychle předběhl. Velký boom nastal v 80. letech. V roce 1985 se v Alta Badii jel první ročník světového poháru. Moritz akci využil, nabídl dobrou hudbu, skvělé jídlo, spoustu šampaňského. To do chaty přilákalo celebrity. Za rok se vrátily a pak znovu a znovu. „Tehdy se ještě nad Dolomity mohlo létat helikoptérami. Kolikrát jich před restaurací stálo pět, šest,“ vzpomíná Alex Craffonara, syn zakladatele klubu Moritzino.
Říkáte, že otec vynikal bláznivými nápady. Co si mám pod tím představit?
Táta vymýšlel pořád něco nového. Náš klub žije i v noci. Táta začal vyvážet hosty na skútrech na večeře. Pak to ještě vylepšil, ke skútru přivázal provaz a ty, kteří chtějí vyjet na večeři na lyžích, vytáhl nahoru. Pak vymyslel sněžnou rolbu s kabinou, tu první si vyrobil sám. Dnes jich máme několik a v hlavní zimní sezoně pořádáme večeře každý den.
Alex Craffonara a Moritzino
|
Byli jsme první ve dvou tisících metrů v Dolomitech, kdo nabídl hostům čerstvé ryby. Ty nám přivážejí každé ráno. To tátu napadlo, když k nám dorazil německý playboy Gunter Sachs. Měl chuť na rybu, sedli do helikoptéry, letěli do Benátek pro rybu a šéfkuchař ji servíroval k obědu.
Táta k tomu tehdy řekl: Dolomity byly před milionem let korálovým útesem, kde jinde bychom měli servírovat ryby než tady. Čerstvé ryby přivážejí každé ráno a tento nápad nám velmi pomohl, hosté ho ocenili.
Moritzino je docela velká chata. Kolik lidí v ní dnes pracuje?
V zimě zde pracuje 30 lidí. Za ta léta se to rozrostlo několikanásobně. Když táta začínal, byli tu tři. Daří se nám udržet si dobré a spolehlivé zaměstnance. Například náš šéfkuchař Marco Spinelli pro nás pracuje 19 let. Také číšníci, someliér a manažer jsou u nás léta. Pokud hledáme někoho nového, není problém ho sehnat, jsme vyhlášený podnik, takže se k nám lidé sami hlásí.
Otevřeno máme pět měsíců v zimě a tři v létě. V té době pracujeme každý den, žádná dovolená, žádná pauza, často je to od osmi ráno do dvou ráno druhého dne. To se nedá vydržet celoročně.
Když skončí sezona, těším se na normální život. Dříve jsem na chatě zůstával i přes noc, teď mám sedmiměsíčního syna, tak jezdím spát domů do údolí. Ale táta na chatě bydlí. Miluje ji.
Jaké osobnosti k vám jezdí?
Politici, podnikatelé, slavné osobnosti. Mezi naše hosty patří například americký mediální magnát Rupert Murdoch, monacký kníže Albert, Michael Schumacher, šéfové Volswagenu. Spousta známých lidí přijíždí tajně.
Máte nějaké kuriózní příběhy?
V zimě se k nám chystal jeden důležitý kazašský podnikatel, který miluje lanýže. Odpoledne jsem volal svému příteli Simonovi do Ascoli Piceno, což je 700 kilometrů, jestli by mi je mohl přivézt. Vydal se tedy rychle hledat lanýže, večer sedl do auta, řídil celou noc, aby mi je ráno doručil.
Nedávno nás navštívila arabská princezna. Stůl si její tým objednal den dopředu s tím, že potřebují speciální místo, aby ji kolem mohli hlídat bodyguardi. Je to stres obsluhovat významné osobnosti, mají spoustu specifických požadavků. Ale když se mi taková akce povede, jdu spát s pocitem velkého uspokojení.
Do rodinného podniku jste naskočil v osmnácti letech. Bylo to těžké rozhodnutí?
Jsem prvorozený syn. Vystudoval jsem obchodní školu v Brixenu. Když jsem ji v osmnácti dokončil, otec onemocněl rakovinou, takže nebylo co rozmýšlet, okamžitě jsem naskočit. Hodili mě do vody. Ale pochybnosti jsem měl. Mnohokrát jsem myslel na to, zda to zvládnu a jestli to chci vůbec dělat.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte ZDE. |
Dnes už nepochybuji, jdu si svou cestou. Ale třeba bratr se v Moritzinu neangažuje. Žije v Curychu, je velmi talentovaný, hraje na kontrabas. Žil v Austrálii, Norsku, je členem pěti orchestrů, se kterými různě vystupuje. Nebyl na Moritzinu šťastný, já ano. Od malička mě nazývali „malý Moritz“.
Co přesně máte v podniku na starosti?
Vedeme ho ve třech, já, matka a otec. Je to strašně moc povinností. Ráno se musí vyvézt spousta věcí, pak je tu samotný chod restaurací a večer se zase vše sváží dolů. Není to jako mít restauraci dole v údolí u silnice. Když něco zapomenete koupit, máte problém, protože se musí sjet dolů a dopravit to zase nahoru. Matka je vždy v pozadí - řeší spíše provoz kuchyně, je v kontaktu se zaměstnanci, vše kontroluje. Otec a já jsme frontmani. Ale všichni tři máme stejný cíl: aby klienti odcházeli s úsměvem.
Je těžké překonat tátův stín?
Velmi těžké. Mám bláznivého otce, který vyzkoušel za svůj život mnoho věcí. Jezdil například závody Paříž - Dakar, a také Moskva - Peking. Byl členem závodního týmu jednoho italského závodníka formule 1. Soutěžil i v motokrosu a na skútrech. Jezdil dlouhé štreky na silničním kole, založil například závod Maratona Dles Dolomites, který startuje v Alta Badii. Táta toho dokázal strašně moc.
A s čím přijdete vy?
Chtěl bych nahoře vybudovat luxusní hotel. Ale nebude to vůbec jednoduché. Budu kvůli tomu muset změnit licenci, získat mnoho povolení. Je to běh na dlouhou trať. Dál chci také vyrážet s naší show, ve které představujeme náš podnik po Evropě.
Prodal byste Moritzino?
Nikdy. Ale nabídky dostáváme často. Jeden ruský oligarcha mi dokonce nabízel prázdné šeky, ať si na ně vypíšu sumu. Zájem měli i Italové. Ale k tomu nikdy nedojde. Je to můj druhý domov.
Proč si myslíte, že se k vám lidé vracejí?
Lidé to tu mají rádi. A tu specifickou atmosféru chtějí zažít znovu a znovu. Umíme jim dát pocit dolce vity (sladkého života).
