Dalších deset procent lidí si letošní dovolenou podle výsledků průzkumu rozdělí a pobude pár dní doma a chvíli i v zahraničí. Tak to praktikuje jednatelka společností XCopy a Palác Austria Ivana Kalašová. „Dovolenou trávíme tak na půl doma a v zahraničí. Každý rok musíme být týden na Šumavě a potom si dáme něco poznávacího,“ prozrazuje.
Když už vyrazí Češi v létě do zahraničí, zamíří nejraději k moři. „V létě se zpravidla jezdí či létá do Středomoří. Mezi nejoblíbenější destinace patří Chorvatsko, Itálie, Bulharsko, Španělsko, Řecko a Egypt,“ říká Tomáš Brejcha, ředitel marketingu společnosti Čedok. I když, jak dodává, začíná růst i množství turistů, kterým vidina povalování se na pláži u moře nepřipadá až tak lákavá. „Častěji se setkáváme s požadavkem na trávení letní dovolené ve vnitrozemí, tedy se zájmem o pobyty na horách, u jezer a o lázně. Z destinací se to týká především Rakouska, Slovenska a Maďarska,“ informuje Brejcha. „Stále ale převažují a budou převažovat pobytové zájezdy u moře,“ dodává. Koupání a lenošení u vody boduje v létě i u dovolených v tuzemsku. „U domácího cestovního ruchu jsou v létě také preferovány oblasti či ubytovací kapacity s možností koupání. Zde se často setkáváme se zájmem o lázně,“ doplňuje Brejcha.
Co se určitě mění, jsou nároky zákazníků cestovních kanceláří na kvalitu služeb.
„Jsme spořivý národ, většina klientů má zájem o co největší luxus za málo peněz,“ tvrdí na centrále cestovní kanceláře Shenko’s Travel. „Díky silnému převisu nabídky nad poptávkou jsou v současné době ceny zájezdů na nízké úrovni. Klienti jsou na kvalitu služeb stále náročnější,“ říká Tomáš Brejcha z Čedoku s tím, že se ale objevuje stále více cestovatelů, kteří jsou ochotni zaplatit za nadstandardní služby, nestandardní pojetí celé dovolené apod. „Je požadováno kvalitnější ubytování ve vyšších kategoriích hotelů s polopenzí nebo all inclusive. Pokračuje odklon od autokarových zájezdů ve prospěch leteckých,“ dodává. „O all inclusive systém je čím dál větší zájem, ale v současnosti stále převládá polopenze,“ tvrdí v centrále Shenko’s Travel.
Každopádně by se člověk neměl při plánování dovolené nechat unášet módními vlnami.
„Typ dovolené je třeba plánovat podle potřeb, které se v nás ozývají. Jestliže máme potřebu utéci ze čtyř stěn kanceláře, tak utíkejme. Jestliže vidíme, že rodina trpí tím, že jsme málo spolu, plánujme společnou dovolenou. Jestliže se nám stýská po rodičích, jeďme je navštívit, nebo se s nimi po případné hádce udobřeme. Zkrátka dovolená je životní příležitost udělat to, na co není čas v běžném frmolu. Nejde ji naplnit paušálními radami či závistivým pohledem – musím jet na Mallorku, páč tam byli sousedi,“ radí psycholog Jeroným Klimeš.
Hurá na chalupu
Chaty a chalupy vlastní podle průzkumu SC&C stále víc než 13,2 % lidí, v hlavním městě je to dokonce třetina obyvatel. Další zamíří v létě k rodičům či prarodičům na vesnice. Nenaplnilo se tedy očekávání z první poloviny devadesátých let, kdy se předpokládalo, že všichni dáme přednost cestování po světě a druhého bydlení se zbavíme. Důkazem toho, že v tomto ohledu se náš životní styl od časů socialismu až tolik nezměnil, je i dramatický nárůst intenzity provozu na českých silnicích každý pátek a neděli odpoledne, který souvisí právě s odjezdem velké části české populace na chatu a s návratem z ní.
Kdo se nechce o nic starat a strávit větší část pracemi nutnými k údržbě chaty či chalupy, může si koupit byt. Na horách, zejména v Krkonoších a Jizerských horách, se staví apartmány určené rekreantům. Zájemci o koupi bytů k rekreaci se ale nijak nehrnou. Koneckonců, komu z města by se chtělo trávit dovolenou v panelákovém bytě, i když na horách? Kdo se nechce zatěžovat provozními náklady na vlastní rekreační bydlení a vázat se na stále stejné místo, může si pronajmout cizí chatu.
Bydlení u moře
Způsobem, jak spojit příjemné s užitečným, může být koupě nemovitosti v zahraničí. Zatímco v minulých letech si lidé kupovali nemovitosti zejména pro vlastní užívání, nyní přibývá i těch, kteří si tímto způsobem chtějí vhodně uložit finanční prostředky. K nejžádanějším lokalitám patří Španělsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Řecko či USA. Podle údajů realitního serveru a internetového tržiště nemovitostí InOcean v současnosti dominuje poptávka o chatu u moře. „Bungalov či apartmán se například v turisticky atraktivním Španělsku dá pořídit už za 110.000 eur (zhruba 3,1 milionu Kč),“ uvedl pro časopis Stavební fórum ředitel serveru Petr Wimmer. Zájem o koupi bytu či domu v zahraničí podle Wimmera bude dál růst. „Troufám si odhadnout, že v horizontu příštích deseti, patnácti let bude zájem Čechů srovnatelný se standardy zemí Evropské unie,“ uvedl. V té době se bude do důchodového věku blížit generace, které v době listopadové revoluce bylo třicet - tedy nebyla výrazně zasažena érou socialismu a zvykla si cestovat i žít v cizině a je i jazykově vybavená.
Individuální vlastnictví zahraniční nemovitosti je vhodné pro ty, kteří chtějí nemovitost dlouhodobě užívat nebo plánují v dané zemi pobyt delší než půl roku. Jinak je lepší popřemýšlet o spoluvlastnictví nemovitosti a jejího využívání v předem daném období. Tento způsob vznikl zhruba před patnáctilety v USA a pomalu začíná zapouštět kořeny i v Evropě. Výhody jsou zejména v nižších pořizovacích nákladech pro každého ze spoluvlastníků. Dalším efektem spjatým se společnou koupí nemovitosti je dělba poplatků a daní spjatých s koupí nemovitosti mezi jednotlivé kupující. Účastníci se dělí i o poplatky spjaté se správou nemovitosti. A konečně posledním výrazně kladným efektem společného užívání nemovitosti je mnohem vyšší úroveň péče o ni, protože lze předpokládat, že lidé, kterým daná nemovitost zčásti patří, se k ní chovají lépe než anonymní hosté při pronájmu. Na rozdíl od timeshare – koupi nároku strávit určitý čas v konkrétní nemovitosti, se jedná skutečně o vlastnický podíl. To znamená, že ho lze také kdykoli prodat a jeho cena v závislosti na pohybu cen nemovitostí spíše poroste, než že by ztrácela (na rozdíl od timeshare, kde kde cena pouze dolů).
Největším úskalím společného vlastnictví tak zůstává možnost sporů mezi jednotlivými vlastníky. Proto je třeba věnovat velkou pozornost smlouvám a nalezení shody v termínech, kdy bude kdo z účastníků nemovitost využívat. Pokud jsou budoucí vlastníci schopni této dohody dosáhnout je vyhráno, protože následně každý bude v dohodnutých proporcích na kupní ceně hradit i svůj díl na správě, opravách a údržbě vily. Společná koupě pak má a dává smysl. V opačném případě se jedná o předem mrtvý projekt, do něhož se nemá smysl pouštět.
JAK SE PODÁNÍM RUKYVzhůru ke hvězdám
Kdo touží po opravdu výjimečném zážitku, může zamířit až ke hvězdám. Přesněji řečeno na oběžnou dráhu podívat se na palubu Mezinárodní vědecké stanice (ISS). Vesmírná turistika je ale ještě v plenkách. Po dvou prvních komerčních letech už není pobyt ve vesmíru vyhrazen jen vyvoleným profesionálům, rozhodně se ale nedá mluvit o zážitku pro širokou veřejnost. Oba dva první kosmičtí turisté Denis Tito a Mark Shuttlerworth jsou multimilionáři a za výjimečný zážitek neváhali zaplatit výjimečnou sumu: „letenka“ na mezinárodní kosmickou stanici (ISS) stojí 20 milionů dolarů. A podle Terezy Predescu z agentury Space Adventures, která dostala oba milionáře do vesmíru, ještě nějakou dobu vydrží.
Navíc pobyt na oběžné dráze není pro každého. „Zájemci o cestu na ISS musí absolvovat půlroční tvrdý trénink v Hvězdném městečku,“ říká Tereza Predescu. Denis Tito spočítal, že na přípravu pro svůj průkopnický let potřeboval 900 tréninkových hodin.
O tvrdosti přípravy na vesmírný výlet se přesvědčil i Mark Shuttleworth. Ten strávil tréninkem v Rusku celkem devět měsíců. Musel se bez reptání podrobit neúprosným požadavkům Rusů. Rozhodně nevystupoval v pozici toho, kdo si platí a kolem kterého všichni skáčou. Nejde jen o fyzickou zdatnost, kosmický turista si také musí nacpat do hlavy kvanta technických informací a naučit se velmi dobře rusky, aby rozuměl ruskému pozemnímu řídícímu centru. Jednoduchý není ani samotný let a následující pobyt na oběžné dráze.
Organismu nedělá dobře přetížení při startu ani pozdější stav beztíže. Polovina kosmonautů přiznává, že na oběžné dráze trpí mořskou nemocí. Když se po třech dnech vrátí chuť k jídlu, není to tak úplně jednoduché. Potíž je i s hygienou. Kosmonauti se „myjí“ pouze navlhčeným ubrouskem, na hlavu používají speciální šampon, který se neoplachuje. Vodou se v kosmu musí šetřit. Lahůdkou je chození na záchod. Ten funguje na principu vysavače. Kosmonaut se k němu připoutá bezpečnostními pásy a podtlak vše odsaje do odpadu. Pro malou potřebu používají kosmonauti zvláštní hadicovitý nástavec. Ani spánek v kosmu není jednoduchý a mívají s ním problém i ostřílení profíci. Ustlat si může vesmírný turista v podstatě kdekoliv, jen se musí k něčemu připoutat, aby se nevznášel volně v prostoru. Jak za letu, tak během pobytu na kosmické stanici žijí kosmonauti ve značně stísněných podmínkách, bez možnosti se někam zavřít, když jim ostatní lezou na nervy. Nic pro klaustrofobiky a nervově labilní povahy.
O poznání dostupnější je výlet „na hranici vesmíru“, tedy do výšky 100 kilometrů, kde končí zemská atmosféra a začíná vesmírný prostor. Jedná se o lety na tzv. suborbitální dráze – letoun chvíli klesá k zemi po jakési sestupné obdobě orbitální dráhy. Méně náročné jsou tyto lety nejen finančně (cena za letenku je „jen“ nějakých 100 000 dolarů), ale i požadavky na přípravu. Prvním projektem na konstrukci letounu schopného vzlétnout do výšky 100 kilometrů a zase se vrátit na zem ve stavu umožňujícím další let měl být projekt vesmírného letounu s názvem X-33. NASA však nakonec celý projekt za 1,5 miliardy dolarů odpískala, kvůli problémům s vývojem nových technologií..
Vývoj kosmického letounu, který by byl schopen výstupu do výšky 100 kilometrů, oživila přede dvěma lety nadace X Prize, která vypsala odměnu 10 000 000 dolarů tomu, kdo bude první. Kdo chtěl na deset milionů dosáhnout, musel ze soukromých prostředků zaplatit, postavit a vypustit stroj schopný pojmout tři lidi, vynést je do výšky 100 kilometrů, bezpečně se vrátit zpátky na Zem a zopakovat to během následujících dvou týdnů. Do boje se přihlásilo přes dvacet firem. Zvítězil letecký konstruktér Burt Rutan se svou společností Scaled Composite a letounem SpaceShipOne.
Rutan i jeho soupeři vsadili na myšlenku, že existuje dostatečný počet lidí, ochotných zaplatit slušnou částku i za krátký pobyt ve vesmíru. Tento názor sdílí i agentura Space Adventures, která má už tyto lety ve své nabídce a zatím shromažďuje rezervace.
Užít si „vesmírného zážitku“ za méně než dvacet milionů dolarů jde ale už dnes. Specializované agentury nabízejí už nyní „Cestu na okraj vesmírného prostoru“. Princip je podobný, jako při suborbitálním letu, jen dosažená výška je v podstatě nižší – někde kolem dvaceti pěti kilometrů nad mořem.
V této výšce, do které cestující vynese ruský MIG-25 dvojnásobkem rychlosti zvuku, už téměř mizí zemská atmosféra, takže i za bílého dne se mohou účastníci letu pokochat pohledem na temný vesmírný prostor nad sebou a zakřivenou Zemi pod sebou. Následuje krátký „volný pád“ k Zemi, během kterého si pasažéři užijí efektů podobných stavu beztíže. Space Adventures nabízí tuto legraci za 12 595 dolarů, v ceně jsou i doplňkové služby – vyřízení vízových formalit, let do Ruska první třídou, ubytování v pětihvězdičkovém hotelu a tlumočník
Rusové také zpřístupnili za dob Sovětského svazu přísně utajované Hvězdné městečko platícím zájemcům o vesmírný výcvik. Agentura Incredible Adventures nabízí svým klientům program „A Day as a Cosmonaut“ (Kosmonautem na jeden den). Během jednoho dne si tak zájemce může vyzkoušet trenažéry, které používají skuteční kosmonauti při své přípravě na kosmický let. Za kompletní program komerčního vesmírného „výcviku“, který zahrnuje i jeden let na okraj atmosféry, zaplatí případný zájemce 179 000 dolarů.
