Zjednodušeně řečeno, pracujícím osobám je dána možnost odejít za prací do kteréhokoliv jiného státu Evropské unie. Právo na svobodný pohyb zaměstnance platí i přímo ve vztahu k zaměstnavateli, zejména z hlediska rovného nakládání se zaměstnanci na základě stejných podmínek, bez ohledu na to, z kterého členského státu pochází.
Svoboda pohybu se nevztahuje pouze na zaměstnance, ale také na jeho rodinné příslušníky, děti, manžela. Zahrnuje nejen jednotlivce v produktivním věku, ale též důchodce a studenty, kteří mají bez ohledu na to, odkud pocházejí, nárok na širokou škálu sociálních dávek a podpor, které přísluší tuzemcům. V praxi to znamená, že například rodina mající svůj domov ve státě Evropské unie může přesídlit do jakéhokoliv jiného státu unie, přičemž členům rodiny zůstanou zachována práva na zabezpečení v případě nemoci, mateřství, nezaměstnanosti i důchodu obdobně, jako by tomu bylo v jejich domovském státě.
Evropská unie požádala jednotlivé kandidátské země (s výjimkou Malty a Kypru) maximálně o sedmileté přechodné období pro volný pohyb pracovníků. Toto období se však netýká možnosti volného pohybu osob - to znamená, že se netýká svobody pobytu a pohybu českých občanů v unii, možnosti cestovat či studovat v těchto zemích. Přechodné období rovněž neznamená, že čeští pracovníci nebudou mít vůbec přístup na pracovní trhy v Evropské unii.