V druhé řadě se u učitelů i rodičů významně zvýšila informovanost o tom, co to vlastně dyslexie a dysgrafie je, což mohlo vést k větší citlivosti ve vnímání těchto poruch. Konkrétně stále více situací, které ještě zdaleka nemusí znamenat poruchu, jsou hodnoceny právě jako porucha učení. Problémy, které v jiných aktivitách hodnotíme jako pouhé opoždění, v počátečním psaní a čtení znamenají okamžitě nedostatek.
Co se ve školce naučí...
Vyšší počet žáků evidovaných v pedagogicko-psychologických poradnách souvisí i s celkovou nedostatečnou přípravou dětí v předškolním věku. Nedostatek času na děti či případný nízký zájem ze strany rodičů zapříčiňují potíže, které v budoucnu mohou způsobit například poruchu učení, ale i vážnější komplikace v učení a chování.
"Rodiče nemusí trávit čas se svými dětmi nad speciálními cvičeními, ale raději by měli věnovat pozornost hrám a malování, které uvolňují a cvičí ruku, číst dětem, mluvit s nimi a rozvíjet jejich vyjadřování," sděluje Václav Mertin z Filozofické fakulty UK v Praze.
Podle něj záleží především na rodičích, jestli se rozhodnou pro specializovanou třídu, kterou navštěvují pouze žáci s problémy učení, či zda zvolí běžnou základní školu. Rozhodující je především přístup jednotlivého učitele a rodičů, a ne typ školy.
Hodnocení na míru
Učitelé a rodiče by měli věnovat dostatečnou pozornost počátečnímu čtení. Pokud žák vinou nedostatečné učitelovy metodiky nezvládne počátky čtení, bude se jen těžko zbavovat problémů, které tak získal. Velká část problémů, které se v počátcích čtení a psaní dostaví, může mít nejrůznější důvody, ne přímo poruchu učení.
Učitelé by proto měli zvolnit u daného žáka tempo, více se mu věnovat a opakovat s ním nácviky tak dlouho, než se jeho stav opět vyrovná. Pokud porucha učení u žáka přetrvává a komplikuje jeho vzdělávání, mohou rodiče zažádat o individuální vzdělávací program.
Ten je sestaven na míru jednotlivému žáku. Pouze ten je závazný pro učitele, žáka a rodiče. A také pouze podle něj by měl být žák hodnocen. Často ovšem nedokážou učitelé přijmout tento plán za závazný a mají stejné požadavky na všechny žáky bez rozdílu.
Někteří pak nedokážou rozlišit postup při známkování běžného žáka od žáka s poruchou učení. "Přetrvávají ještě hlasy, že někdo, kdo má v diktátu pět chyb, nemůže dostat dvojku, přestože se výrazně zlepšil a snažil. Při učení i hodnocení by se vždy mělo vycházet z dítěte," tvrdí psycholožka Olga Zelinková.
Není kam spěchat
Přestože dysgrafie či dyslexie neznamenají problémy s celkovou vzdělavatelností, měli by žáci i jejich rodiče při volbě školy dostatečně zvažovat rizika příliš vysoké zátěže. "V dnešní době je vzdělávací systém mnohem otevřenější než dříve. Potřebné vzdělání si lze doplnit později, pokud je to potřeba kvůli povolání.
Rozhodně je nebezpečné přetěžovat dítě za každou cenu na škole, na kterou evidentně nestačí," zdůrazňuje Václav Mertin. Nelze říci, že by některá povolání byla pro lidi s dyslexií či dysgrafií přímo nevhodná, zvažovat by se však měly ty profese, které vyžadují nadprůměrné jazykové schopnosti.
Co by měli respektovat učitelé
* více se žáku s poruchou učení věnovat
* nezdůrazňovat stále jeho problémy v učení, ale pomáhat mu
* vzdělávat žáka podle vlastního individuálního programu
* hodnotit vzhledem k individuálnímu zlepšení, snaze či zhoršení, nehodnotit vzhledem k průměru
* ve výuce cizího jazyka zohlednit poruchy učení, v žádném případě ovšem dítě od cizího jazyka neosvobozovat
Jak by měli postupovat rodiče
* akceptovat dítě takové, jaké je, tedy i s poruchou učení
* za problémy ve škole dítě netrestat
* dítěti se více věnovat
* dát pozor, aby porucha učení či mluvení neznamenala pro dítě vyloučení z kolektivu, a naopak podporovat jeho zdravé sebevědomí
- čtvrtek 9. prosince 1999
