Svůj názor na druhé si často děláme velmi rychle. Někdy proto, že jejich rychlé posouzení skutečně potřebujeme, častěji však spíše z pohodlnosti. Mnohdy tak k tomuto posouzení dochází během několika prvých sekund, kdy jsme s nimi přišli do styku. Svůj názor sice občas po určité době poopravíme, zpravidla však jen tehdy, když s druhými lidmi máme možnost setrvat déle.
K tomu však často dojde jen tehdy, když první dojem, kterým na nás druhá strana zapůsobila, byl pozitivní, a v kontaktu či spolupráci s ní jsme se rozhodli pokračovat. Prvý dojem, který na druhé vytvoříme, bývá proto mnohdy rozhodující, protože šanci na to zapůsobit či vytvořit dobrý prvý dojem, máme jen jednou. A to často ke škodě obou stran.
Co posuzujeme
Při rychlém posuzování druhých hrají svou roli dvě hlavní okolnosti. Za prvé to, co posuzujeme, tedy jaké vlastnosti či předpoklady vnímáme nejsilněji, za druhé pak to, jak druhé posuzujeme, to je o jaké projevy se při posuzování těchto předpokladů opíráme.
Jak ukázaly experimenty, při tvorbě prvého dojmu, který si lidé o druhých vědomě i nevědomě vytvářejí, jsou rozhodující dva předpoklady, které jim přisuzujeme:
- K prvému patří jejich přátelskost či emocionální náklonnost, tedy to, nakolik lze od nich očekávat dobré úmysly.
- K druhé předpokladu pak jejich schopnosti, které mimo jiné rozhodují o tom, jak budou schopni své úmysly uskutečnit.
Jestliže se setkáme s dosud neznámým člověkem, prakticky okamžitě a většinou nevědomě ho podle těchto kritérií hodnotíme. Příčiny svého hodnocení si jinak řečeno nemusíme uvědomovat, naše hodnocení je však často pro vztah, který k danému protějšku zaujmeme, klíčové.
Když vyhodnotíme protějšek jako přátelský a kompetentní, máme zpravidla sklon ho posuzovat pozitivně a mnohdy s ním i navázat bližší kontakt. A když je to potřeba, jsme ochotni mu pomoci a vyjít vstříc. Pokud však vnímáme druhou stranu jako chladnou či potenciálně nepřátelskou a navíc i neschopnou, pak nás naopak většinou odpuzuje.
V méně vyhraněných případech může být naše posouzení složitější. Ty, jež vnímáme jako chladné, ale schopné, posuzujeme často podle toho, nakolik podle našeho názoru spadají do skupiny, kterou vnímáme jako nám podobnou, či naopak nepodobnou. V prvém případě je většinou vnímáme příznivě, ve druhém nepříznivě. Někdy u nás mohou vyvolávat i závist či dokonce snahu jim nějakou formou ublížit. Osoby, které vnímáme jako přátelské, ale neschopné, v nás mohou naopak vyvolávat lítost, často však i nezájem.
O co se naše posouzení opírá
Posuzování lidí na základě jejich schopností a přátelskosti je svou povahou racionální. Jeho správnost závisí však na tom, o co se při posuzování těchto předpokladů opíráme. Ke slovu zde totiž často přicházejí již zmíněné a nepříliš spolehlivé „mentální zkratky“. I když občas mohou zachytit určitá zrnka pravdy, častěji nás vedou k omylům. Které jsou ty nejčastější?
Jan Urban (1953)
 |
Bez ohledu na to, nakolik si to uvědomujeme (či uvědomit chceme), souvisí názory, které si o neznámých činíme, s jejich fyzickým vzhledem. Tak například lidi, jejichž tvář nám připadá dětská, máme sklon hodnotit jako naivní a slabé, mnohdy však i jako poctivé, submisivní či vřelejší.
Atraktivní (ale i vyšší) lidi považujeme většinou za kompetentnější, a to jak ve smyslu jejich intelektových, tak i společenských schopností. Podobně máme často sklon považovat za schopnější lidi s vyšším společenským postavením, a to i tehdy, kdy je jejich „status“ jen výsledkem náhody či narození.
Častým zdrojem zkreslení při prvém posuzování druhých, především jejich schopností, je i sklon hodnotit je podle toho, zda se nám jeví jako nám podobní či nepodobní. Při posuzování se totiž opíráme i o rysy či okolnosti svou povahou náhodné, které nejsou z hlediska posouzení příliš podstatné. Ty, o kterých se domníváme, že se nám podobají, máme tak zpravidla tendenci hodnotit jako schopnější, a často je můžeme i nadhodnocovat. Ty, kteří se nám podle našeho názoru příliš nepodobají, vnímáme naopak negativněji. Výjimka z tohoto pravidla se týká situací, kdy s námi určitý člověk soutěží. V tomto případě bývá vnímán negativně, i když s námi má společné rysy.
Zdrojem omylů v posuzování druhých je i sklon jejich vlastnosti či schopnosti generalizovat. Tedy domnívat se, že když jsou v určitém ohledu schopní, budou schopní i v oblastech dalších, či naopak, pokud v určitém ohledu příliš schopní nejsou, budou podobně neschopní i co do svých dalších předpokladů.
Tyto generalizace, označované jako „halo efekt“ mohou přitom postihovat i oblasti velmi vzdálené. Nejčastějším příkladem je sklon vnímat lidi, kteří jsou velmi komunikativní, jako inteligentní, a ty, kdo nejsou příliš hovorní, jako neschopné. Inteligence má však různé podoby a verbální schopnosti, jakkoli důležité, jsou jen jednou z nich.
Halo efekt má však i svůj protipól, takzvaný kompenzační efekt. Uplatňuje se především tehdy, když srovnáváme různé lidi navzájem. V těchto situacích máme tendenci předpokládat, že lidé s určitým pozitivním rysem budou v jiné oblasti slabší a naopak. Daný efekt se tak projevuje například sklonem vnímat lidi emocionálně vřelejší, ve srovnání s emocionálně chladnějšími, jako méně schopné.
Šaty dělají člověka
K častým mentálním zkratkám při posuzování lidí patří i způsob oblečení. Přes určité společenské „rozvolnění“, ke kterému v oblečení či požadavcích na „dress code“ jednotlivých profesí či společenských skupin dochází, působí mnohdy velmi silně. A jak ukázaly některé psychologické experimenty, může být při posuzování lidí dokonce rozhodující. Platí to jak při posuzování jejich ekonomického postavení či respektu, který vyvolávají, tak při posuzování jejich schopností. Nezáleží ani na tom, zda jde o muže či ženy.
Význam toho, jak je druhý oblečený, je často větší než jeho fyzický vzhled. Dokázaly to průzkumy. Testovaní lidé měli za úkol posoudit druhé na základě fotografií. Měli pak určit schopnosti lidí, kteří se lišili svým oblečením. Když u stejných lidí došlo ke změně oblečení k lepšímu, byli hodnotiteli vnímáni jako schopnější.
Při svém hodnocení se totiž testovaní lidé zjevně soustředili více na oblečení posuzovaných než na podrobnější analýzu jejich vzhledu. Neovlivnila je ani výzva, aby se zaměřili na samotnou osobnost a nikoli na její ostatní rysy, jako je například oblečení, ani vysvětlení, že schopnosti na způsobu oblečení nezávisejí. Obdobné výsledky přinesly také experimenty, při kterých byla pokusným lidem za vyšší přesnost v jejich posouzení slíbená odměna. Muži i ženy oblečení v džínách byli i přesto posuzováni jako méně schopní než stejní muži a ženy v obleku a šatech.
Jak to využít
Z experimentů, ale i každodenního života vyplývá, že způsob, kterým na prvý pohled posuzujeme druhé, je často nepřesný a mnohdy nespravedlivý. Má to však i svou světlejší stránku. Když víme, čím se toto posuzování řídí, můžeme to využít.
Pokud jsme v roli posuzovatele, měli bychom si uvědomit, že nelze dávat jen na první dojem, protože posouzení, které se o něj opírá, bývá často zavádějící a nepřesné. Například proto, že máme přirozený sklon určité pozitivní či negativní předpoklady generalizovat.
Když jsme sami posuzováni, můžeme si uvědomit, ke které „stereotypní“ skupině patříme a jak můžeme svůj obraz v očích druhých změnit. Můžeme se snažit působit jako vřelejší, nebo naopak, když jsme příliš vřelí, můžeme se pokusit svou vřelost v očích druhých trochu omezit a zvýšit tak své hodnocení. Pozor ale na to, abyste se kvůli hodnocení ze strany druhých nedostali do začarovaného kruhu, tedy abyste nejednali způsobem, jak vás vnímají ostatní.
