Pozor na autokratické šéfy!

  • 29
Mám takový koníček. Pozoruji manažery a sbírám jejich příhody. Ať už je vyprávějí oni sami nebo lidé, kteří s nimi pracují. Jsou mezi nimi příběhy smutné, často až k pláči. Těch vtipných, kdy se držíte za břicho a bolí vás bránice je také dost. Často kroutíte hlavou a říkáte si, jak je něco takového v dnešní době ještě možné. Je zajímavé si uvědomit, odkud jich přichází nejvíce. Většinou se jedná o firmy, které vede silná charismatická osobnost. Ve valné většině případů muž.

Mezi hlavní povahové rysy takového lídra patří vizionářství, energie, schopnost komunikovat, strhnout, řešit problémy... a také přežít. Na druhou stranu takový člověk sílu své osobnosti často zneužívá a k ostatním ve firmě i v životě přistupuje nadmíru autokraticky. Neptá se příliš na názory a je to především on, kdo ve firmě rozhoduje. Je to též on, kdo má informace, a obvykle se o ně moc nedělí. Zaměstnance motivuje stylem „cukr a bič“: „Když budeš úspěšný, dostaneš odměnu. Když neuspěješ, přijde trest“. Trest přijde spolehlivě. Na cukr se často zapomene. Ať už proto, že pro množství jiných problémů na odměny pan šéf prostě zapomněl, nebo proto, že si koupil nové auto a na odměny nezbyly prostředky.

Významným povahovým rysem takového člověka je to, že je obvykle náladový. Někdo tomu říká cholerický. Když je spokojený, je spokojený. Když ho něco naštve, spolehlivě to dá najevo. Projděte se v takové firmě po chodbě a to, že se šéf ten den špatně vyspal, ucítíte po několika minutách. Mezi jeho „silné stránky“ patří schopnost zkritizovat. Chová se jako pán s neomezenými pravomocemi a očekává, že ostatní budou jeho nálady tolerovat. Vždyť on je ředitel (v horším případě zároveň i majitel)!

Vládne tuzemským společnostem věková diskriminace? Čtěte ZDE.

Výbornou příležitost pro „pozorování“ autokratického šéfa nabízí pravidelná porada (pokud se ve společnosti vůbec koná). Ta má vždy stejnou dynamiku. Zúčastnění vyjmenovávají problémy a po oku sledují šéfa, od kterého očekávají, že rozhodne a problém za ně vyřeší. Ten jejich očekávání do důsledku naplňuje. Když se ho zeptáte, proč do rozhodování nezapojí ostatní, postěžuje si na to, že ostatní jsou neschopní, a že prostě musí rozhodnout sám.

Tento šéf se věnuje všemu. Je toho málo, co nemá ve firmě opravdu pod kontrolou. Překvapivě často řeší to, co chod podniku příliš neovlivní. Zdá se, že pro takového šéfa je například důležité, aby lidé přicházeli do práce přesně ve stanovenou hodinu anebo raději ještě dříve, aby poslouchali jeho příkazy, pokud možno neodmlouvali a plnili různá další nařízení. Na druhou stranu, pro šéfa firmy to obvykle podstatné (strategie, plány, uspokojení zákazníka, uspokojení zaměstnance, odlišení se od konkurence) jakoby ho tolik nezajímalo.

Na mnoha místech se pro takové chování vžila přezdívka firmy „Absurdistán“. Chování takového šéfa a potažmo organizace, kterou vede, je často obtížné rozumově chápat. Proto si zaměstnanci, aby přežili a ulevili si od stálého stresu, vymýšlejí podobné přezdívky.

Zde je 7 skutečných historek ze života našich Absurdistánů. Pro dokreslení, zasmání a snad i zamyšlení.

Historka 1: Bylo parné léto a obchodní ředitel jedné nejmenované firmy v Praze už nemohl snést to, že někteří jeho kolegové se v tom teple potí. Napsal a všem rozeslal memo s názvem: „Boj proti zvířecímu pachu.“  …“ten pach je už nesnesitelný. Všechny kolegy vyzývám k tomu, aby používali osobní deodoranty…“

Jací jsou čeští šéfové? Jsou horší než jejich zahraniční protějšky? Odpovíme vám ZDE.

Historka 2: Osvícený majitel a šéf jiné společnosti si byl dobře vědom svých slabin autokratického šéfa. Najal poradenskou společnost, aby mu pomohla změnit fungování firmy. Ti mu mimo jiné poradili, ať své podřízené vede a vybízí k otevřenosti. Tak se také stalo. Netrvalo dlouho, zaměstnanci získali odvahu a otevřeně si postěžovali na poměry ve firmě. Majitel všem „rebelům“ zrušil odměny a některé pro výstrahu propustil.

Historka 3: Další šéf se proslavil tím, že kdykoli ho něco naštvalo, poslal všem zaměstnancům e-mail. Traduje se například, že všichni zaměstnanci (téměř 200 lidí) obdrželi jednostránkový e-mail, který všem při služebních cestách zakazuje proplácení účtů za toalety... Je to opravdu to, čemu by měl lídr společnosti věnovat svou pozornost?

Historka 4: Je velmi častým jevem, že tito pánové mají intimní vztah s jedním čí více svými zaměstnanci. Jeden takový šéf se rozhodl své asistentce, se kterou měl podobný blízký vztah, z firemních peněz zaplatit studium MBA v zahraničí v hodnotě cca 2 miliony korun. Člověk, který měl v této firmě na starosti rozvoj zaměstnanců (a bohužel o tomto soukromém vztahu nevěděl) upozornil pana ředitele na to, že firma vydává 90% prostředků na vzdělání jednoho člověka. Do týdne ve firmě nepracoval.

Historka 5: Jiný ředitel byl zase známý tím, že na začátku každého roku vyhlásil bombastické cíle a slíbil všem zaměstnancům odměny při jejich dosažení. Ke konci roku si vždy koupil nové BMW nebo mercedes a na vyplacení odměn jaksi zapomněl.

Historka 6: I silní introverti se dovedou chovat autokraticky. Majitel jedné menší pražské společnosti řídí firmu tak, že se zaměstnanci osobně komunikuje asi 2x ročně (přestože se několikrát týdně potkávají v kanceláři). Většinu komunikace obstarává prostřednictvím e-mailu, kde se zaměřuje na dvě oblasti: zadává úkoly a kritizuje chyby a špatný výkon svých podřízených.

Historka 7: Poslední šéf řídí středně velkou společnost. Více než polovinu zaměstnanců zde tvoří atraktivní ženy. Člověku netrvá dlouho než pochopí, že většina z nich měla nebo má s oním šéfem nějakou formu intimního vztahu. Možná to je nejsilnější důvod zcela nekritického obdivu a vzhlížení ze strany většiny zaměstnanců, které je výrazným rysem kultury firmy.

Obecně by se kultura firem, o kterých zde byla řeč, dala popsat následovně: Snad nejsilněji je cítit strach udělat chybu. Jsme však lidé a lidé chyby dělají, zejména pokud se jedná o nové věci. To jakoby si tito šéfové neuvědomovali  a když se lidem nepodaří trefit do jejich představ hned napoprvé, zuří. „Cholerici“ rychle vychladnou, ale lidé se pak po několika počátečních pokusech nenamáhají přicházet s novými návrhy a podněty. Čekají, až jak rozhodne šéf. Je to tak jednodušší, a hlavně bez problémů. Když se pak pánové z podniku vzdálí, spolehlivě zde platí naše známé: „Kocour je pryč a myši mají pré.“… Častým rysem je také to, že nejsou jasná kritéria úspěchu (vše závisí na tom, jak rozhodne šéf), proto se objevuje závist, přetvářka, nepřejícnost a pomluvy. To ve finále vede k tomu, že lidé nespolupracují a podnik dosahuje nejasných výsledků. 

A pouze masochisté snášejí dlouhodobě takové chování. Bohužel je mezi námi mnoho lidí, kteří si i v roce 2004 nechají od našich autokratů líbit neuvěřitelné kousky. Přístup těchto pánů živí snad nejvíce u nás tak rozšířená bojácnost. Jak málo lidí najde odvahu, aby svému šéfovi nebo i kolegovi nastavili zrcadlo a otevřeně řekli, co potřebují!? Přitom zejména odvaha a otevřenost dokáží změnit staré pořádky, kdy jeden člověk ponižuje ostatní jen proto, že má ve firmě vyšší postavení.

Setkali jste se s podobným přístupem šéfa, o kterém byla výše řeč? Podělte se s námi o svou neblahou zkušenost! Těšíme se na vaše příspěvky.

Odpovězte na otázku "Ve které firmě působící na českém trhu by jste nejraději pracovali?" a zapojte se tak do soutěže o zájezdy pro dvě osoby na 2 týdny do Egypta, nebo Řecka. Odpovědět můžete ZDE.