Největší slabinou fondů je zejména jejich netransparentnost, která nedovoluje běžným investorům kontrolovat a ovlivňovat složení portfolia. Základním principem existence podílových fondů je sice právě profesionální správa prostředků, o které se investor nemusí sám starat, má to však i druhou stránku. Portfolio manažerům a investičním společnostem dává právě tato netransparentnost možnost využívat některé praktiky, které by investoři příliš neocenili.
Asi největším neduhem podílových fondů je velmi často jejich nepříliš jasná struktura portfolia. Běžný investor nemá možnost se dostat k aktuálním údajům o složení portfolia podílového fondu nebo o jednotlivých cenných papírech. Jediným informačním zdrojem, který je investorům běžně poskytován, jsou pravidelné čtvrtletní infolisty nebo výroční a pololetní zprávy. Jinak se investor detailnější informace dozví jen těžko.
Jednou z nejčastějších "leváren“ od podílových fondů je nedodržování investičního stylu. Portfolio manažeři se tak snaží vylepšovat obraz o svém fondu tím, že investují do jiných cenných papírů, než by podle statutu měli. Nezřídka se pak stává, že ačkoli má fond povinnost podle prospektu investovat do hodnotových akcií, upřednostňuje tituly růstové apod. Samotný tento fakt sice nevypovídá nic o tom, jestli fond investuje dobře, nebo špatně, ale v případě, že manažer přecení své schopnosti a příliš se vychýlí od deklarovaného stylu podílového fondu, mohou být investoři po čase velmi nepříjemně překvapeni.
Často se můžeme setkat se špatným označením, resp. pojmenováním fondů. Místo neutrálního zaměření smíšeného fondu může být jeho portfolio velmi dynamické, nebo naopak příliš konzervativní. Například fond J & T Opportunity CZK se řadí mezi smíšené fondy, ale jeho portfolio je velmi flexibilní. Momentálně má zainvestováno do akcií bezmála 80 % všech prostředků (z toho 36 % v českých akciích), což je běžné u rizikových akciových fondů. Opatrní investoři pak nemusí dobře snášet případné vyšší než očekávané výkyvy a dynamičtí investoři zase mohou být zklamáni nevýraznými výnosy daného fondu. V lepším případě se pak investoři dozvědí o tom, že název fondu a jeho skutečné zaměření se neshodují, až tehdy, když dojde k přejmenování fondu nebo sloučení s jiným fondem.
Dalším nepříjemným jevem, který může investory velmi lehce zmást, je, že fondy, které by měly mít různou strategii nebo zaměření, mají velmi podobné složení portfolia. To je nejčastěji problém u fondů jedné společnosti, například ve skupině profilových fondů. Investiční společnost sice klientům prezentuje tyto fondy jako různé produkty, které je dobré mít v portfoliu kvůli diverzifikaci pohromadě, ale ve skutečnosti se jejich portfolia moc neliší (nejvýznamnější pozice v některých cenných papírech jsou úplně stejné). Klient pak žije v domnění, že vykonal dostatečnou diverzifikaci, ale opak může být pravdou. Výraznější ztráta několika titulů pak může vést ke zbytečným ztrátám celého portfolia fondů.
Kosmetické úpravy vylepšují image fondu
Jednou z praktik, která může mít na investice podílníků velmi neblahý vliv, je vylepšování výkonnosti fondů v očích klientů, tzv. windows dressing. Ten spočívá v tom, že portfolio manager těsně před zveřejněním pravidelných zpráv o fungování fondu (na konci čtvrtletí nebo konci roku) nakupuje cenné papíry, které splňují podmínky strategie fondu nebo aby zakryly případné chyby portfolio manažera. Běžně tak ke konci čtvrtletí dochází k tomu, že do fondu jsou nakupovány tituly, kterým se v poslední době velmi daří, a naopak se prodávají ty, které celkovému obrazu fondu škodí, jsou ve ztrátě apod. Portfolio manažeři konzervativních fondů se pak mohou zbavovat určitého množství rizikových cenných papírů, které v portfoliu nemají co dělat, ale kvůli zvyšování výkonnosti a vylepšení obrazu fondu v očích investora tam jsou.
Podobným nešvarem je také tzv. portfolio pumping, což je umělé vylepšování výkonnosti cenných papírů v portfoliu. Správci velkých fondů (většinou těch, které nechtějí přijít o pověst nejvýkonnějšího fondu, nebo naopak těch, které jsou na tom výkonnostně špatně) tak mohou uměle navyšovat poptávku po určitých titulech, kterým se v poslední době nedařilo, a zvyšovat tak jejich cenu. To, že se tím zlepší celková výkonnost fondu, je evidentní.
Obě metody mají negativní vliv na investory jednak kvůli tomu, že jejich účinek je krátkodobý (zejména u portfolio pumpingu, kdy cena daných cenných papírů po čase opět klesne na původní hranici), a také kvůli tomu, že zbytečně navyšují náklady fondu. Ty se pak na celkové výkonnosti podílového fondu v konečném důsledku odrazí negativně.
Regulatorní orgány se samozřejmě snaží všechny podobné praktiky co nejvíce omezovat, jejich úplné odstranění je však spíše zbožným přáním než realitou. V každém případě je i na investorovi, aby si před investicí do fondu zjistil co možná nejvíce informací a dat i z minulého fungování podílového fondu a nekupoval zajíce v pytli.
