Po příjezdu do Velké Británie, ve které jsem hodlal strávit několik let, čekalo na nás nováčky úvodní školení. V Anglii se dává maximální důraz na bezpečnost práce. Při protipožárním výcviku nám lektor vysvětloval, že jakmile vznikne požár, nemáme se pokoušet oheň uhasit, ale raději prchnout. Dvě hodiny trvala instruktáž o správném používání žebříků. Během školení mě překvapil velký zájem školených a živá diskuse. U nás je na takových akcích většinou mrtvo. Když ale na ostrovech něco pokazíte, musíte prokazovat svou nevinu, jinak zaplatíte tučnou pokutu, takže možná proto to lidé berou poctivěji.
Češi prý řídí nejhůře
Protože jsme měli brzo dostat k dispozici služební auto, abychom mohli dojíždět do míst zakázek, čekalo nás přezkoušení našich řidičských schopností, o kterých si naši nadřízení nedělali žádné iluze. Na začátku školení úředník prohlásil, že Češi jsou podle statistik nejhorší řidiči v Evropě. Pak nám promítl pár dopravních šotů, které nás měly varovat před pitím za volantem a rychlou jízdou. Při zkušebních jízdách jsem si uvědomil, jak silně je v člověku zakódováno řízení vpravo.
Po několika týdnech zaučování jsem začal jezdit na údržbu alarmů firemním vozem, často ve dvojici s různými kolegy. Komunikace probíhala vždy bez větších problémů, až do doby, než jsem začal pracovat s mladým učněm Jamesem, který si hrál na mého šéfa.
Mlč a pracuj
Když za námi přijel mistr, který měl hodnotit Jamesovu práci jako učně, začal mi James přikazovat, co mám dělat. Řekl jsem mu, že není můj šéf, aby mi neustále něco přikazoval. Mistrovi se to zjevně nelíbilo a řekl mi, že jsem tam také na zaučení a že musím poslouchat. Když jsem s Jamesem odjel druhý den na práci, tvrdil mi, že jsem to přehnal a že si mistr bude na mě stěžovat našemu šéfovi. Cestou domů jsme si vyjasňovali názory a od té doby ke mně James začal mít větší respekt.
Po sedmi měsících pobytu ve Velké Británii jsem si uvědomil, že už mám montování a údržby alarmů dost, a podal v práci výpověď.
Nerudné učitelky
Poslední kapkou, která rozhodla o mém odjezdu domů, byla práce v jedné škole. Po celodenní dřině jsem se druhý den od šéfa dozvěděl, že si učitelky ze školy stěžovaly na můj špatný úklid a na to, že jsem jednu z nich oslovil "Sugar", tedy něco jako cukrouši, i když ona se prý jmenuje Susan. Šéfovi jsem samozřejmě vysvětlil, že o žádné Susan nic nevím a o cukru nebyla už vůbec s nikým řeč, ale bylo to na mě trochu moc.
Jako oficiální důvod výpovědi jsem uvedl stesk po rodině, ale má nespokojenost pramenila z mnoha různých zdrojů. Práce s alarmy probíhala často chaoticky. Při řešení problémů jsem se neměl na koho obrátit, protože ve firmě nebyl nikdo, kdo by znal správný postup. Kromě toho vedení nedodrželo, co nám slíbilo v pracovní smlouvě. Se svými kolegy jsme museli připomenout šéfům, aby nám začali vyplácet příspěvky na jídlo a po třech měsících nám dle smlouvy zvýšili plat, který byl nakonec stejně nižší, než měl být. Zažil jsem v Anglii pěkné i nepříjemné chvíle. Aby zde člověk vydržel, musí v mnoha případech potlačit své já.
 |
