Vyhoření? To mi nehrozí, práce mě naplňuje, říkal si ještě nedávno osmatřicetiletý projektový manažer Roman Havránek z Prahy. Přál si, aby den měl o pár hodin navíc. Sršel nápady a měl pocit, že nemá čas na jejich uskutečnění. Když přišel domů, zapínal počítač, aby si udělal něco "do zásoby". Manželčino naléhání na založení rodiny odbýval, protože se mu nechtělo měnit životní rytmus.
Pak se mu začalo zdát, že se nedokáže na nic soustředit, máloco dokončit. Nedodělané úkoly se vršily, začal trpět nespavostí, žena se s ním rozvedla. Získal dojem, že život nemá žádný smysl, a upadl do depresí, z nichž se stále léčí. Až teď si přiznává, že "vyhořel", ale dokud mu to neřekl psychiatr, myslel si, že jen pořád nestíhá, protože je neschopný.
Podobné potíže nemívají jen muži, o vyhoření ví své i manažerka nevládní organizace, která odjela na rok a čtvrt pomáhat do rozvojové země. "Práce mě ohromně bavila, byla jsem přesvědčená, že je potřebná," říká třicetiletá Kamila. Omezovala spánek i zábavu. Také u ní se postupně dostavila únava a frustrace.
"Cítila jsem bezmoc za všechny ženy, které v této zemi žily, včetně mě," popisuje. "Byla jsem unavená, přecitlivělá a nedokázala jsem z toho najít východisko," říká. Nakonec přišlo vysvobození - cesta domů. "Znovu bych tam nechtěla," uzavírá Kamila.
Hledáte smysl práce?
Ztrátu ideálů, případně pocit, že práce nenaplňuje jeho počáteční očekávání, zažil kdekdo. Stejně tak každého práce někdy unavuje nebo se do ní netěší. Pokud se k tomu přidá pocit marnosti a otázky po smyslu práce, může to být právě syndrom vyhoření.
Ten člověka nepřepadne znenadání - odborníci popisují několik fází, po nadšení a vystřízlivění přichází frustrace a apatie. "U takového člověka může okolí pozorovat sníženou výkonnost, lhostejnost střídanou ironií, zapomnětlivost, neschopnost se soustředit. Postižený často trpí nedostatkem uznání, mohou se objevit problémy s jídlem, alkoholem nebo návykovými látkami, nespavost, bolesti hlavy, bývá častěji nemocný a nezřídka trpí i mimopracovní vztahy," říká psycholog Štěpán Smolík.
Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv. Nevýhodou bývají některé povahové vlastnosti - především workoholismus, perfekcionismus a jistý idealismus při nástupu do zaměstnání. Dá se to přirovnat k vystřízlivění v partnerství po fázi zamilovanosti.
Nebezpečný je také "teror příležitostí". Pro některé lidi bývá totiž těžké odmítnout jakoukoliv výzvu a pak nestíhají dostát závazkům. Není to workoholismus, spíše neschopnost odmítat, nebo špatný odhad, nač člověk stačí.
komu hrozí vyhořeníNejčastěji to bývají lidé, kteří pracují s jinými lidmi: • učitelé |
Pomoc: psychiatr nebo změna prostředí
Léčba syndromu vyhoření se odvíjí od hloubky problému. Někomu stačí návštěva psychologické nebo psychiatrické ambulance, někdo může skončit s kolapsem i pár týdnů v nemocnici.
Někdy pomůže změna prostředí nebo delší vysazení z pracovního tempa, jindy je třeba delší práce s odborníkem, v těžších případech i léky. "K vlastním příznakům bývá člověk slepý, nejobtížnější je si to přiznat a nalézt způsob, jak vše překonat," říká Štěpán Smolík.
Jak nevyhořet? Odpočívat a naučit se říkat ne
Jak syndromu vyhoření předcházet? Některé osvícené firmy se svými zaměstnanci pracují, upozorňují je na problém, pořádají workshopy. Obecně odborníci doporučují snížit příliš vysoké nároky a stanovit si reálné cíle, dělit se o práci, naučit se říkat ne.
Efektivní je rozdělit si čas na dobu, kdy chcete pracovat, odpočívat a kdy být s přáteli či s rodinou. To si zapište a pak hlídejte, jestli realita odpovídá představám. Důležitá je také pravidelná strava, pití, dostatečné množství spánku a nakonec odpočinek.
To pro každého znamená něco jiného. Někomu vyhovuje cvičení, jinému skládání puzzle. "Rozšířeným mýtem je, že pokud člověk vykonává náročnou práci, nejlépe si odpočine pořádným výkonem v tělocvičně. Řadu lidí pak v posilovnách znervózňuje, že i když ze sebe vydají maximum, uvolnění se nedostavuje. Co je totiž pro jednoho relax, pro druhého může být zátěž," varuje Smolík.
Není tedy možné zobecnit recept na odpočinek, naopak touha po zaručených návodech může vést k dalším stresům. "Kdo není schopen odpočívat, musí se to naučit, což může trvat dlouho. Zpravidla musí výrazně změnit chování a postoje v práci i mimo ni," říká psycholog. Někteří lidé totiž mívají problém přiznat si, že odpočinek není známkou selhání nebo slabošství.
"Mluvil jsem s lidmi, pro něž i pauza na oběd znamenala dát si u jídla poradu. Volný čas vyplnili doděláváním restů nebo přípravou na další dny. Odpočinek považovali za proflákaný čas, a to u sebe i u podřízených," říká psycholog. S takovými lidmi pak musí odborník zkoušet různé formy relaxačních technik, od autogenního tréninku až třeba po využití expresivních terapií, jako jsou arteterapie či dramaterapie.
