Občasným sklonem litovat sebe sama trpí většina z nás. Většinou tehdy, když jsme po delší dobu v obtížné situaci. A někdy možná i kvůli výraznějšímu neúspěchu, například v situaci, kdy nám něco, s čím jsme počítali, nevyšlo, nebo k tomu došlo opakovaně. Příkladem je neúspěch u zkoušky, ztráta důležitého klienta nebo to, že jsme nedosáhli povýšení.
Smutek či pocity osobního zklamání, které takové situace provázejí, jsou zcela přirozené. Neměly by však přerůst v sebelítost. Ta totiž rámec zdravého smutku překračuje.
Sebelítost je sklonem problémy zveličovat. Potíže vnímáme osobně jako nespravedlivé, které se dějí pouze nám, a ostatním se vyhýbají. Průvodním rysem bývá i to, že se svými problémy téměř trvale zabýváme, opakovaně si je připomínáme, silně je prožíváme a občas i dramatizujeme.
Jestliže vás provází tato tendence častěji, měli byste zpozornět. Sebelítost totiž mentálně oslabuje, často i vyčerpává a brání v úspěchu. A v neposlední řadě bere i čas. Navíc patří k vlastnostem, které vám jen zřídka získají oblibu. Lidé, kteří se neustále litují, nebo si téměř stále stěžují na své problémy, totiž většinou nepatří k těm nejoblíbenějším.
Emocionální droga
Škodlivost sebelítosti umocňuje fakt, že jde o emocionální reakci, mající povahu drogy. Paradoxně často působí tak, že poskytuje určité okamžité potěšení.
Jan Urban (1953)
|
Odvádí pozornost od problému jako takového, jeho příčin či podstaty. Dává možnost vcítit se do role oběti, přestat nést za svou situaci odpovědnost a občas se dokonce odpoutat i od reality jako takové. Mnohdy vede i ke sklonu vyžívat se v sentimentálním zaujetí sebou samým, a stává se tak jakousi pýchou obrácenou naruby.
K řešení situace, ve které jsme se ocitli, však nijak nepomáhá. V pocitech beznaděje, křivdy či nedocenění nás spíše utvrzuje. Někdy může vést až k představě, že náš život již nebude tím, čím býval, a že jakékoli úsilí, které na jeho zlepšení vynaložíme, je předem odsouzeno k neúspěchu.
Výsledkem může být i určitý začarovaný kruh. Pokud máte pocit, že svět je k nám nespravedlivý, hází vám klacky pod nohy, že se proti vám všichni spikli, a vy s tím nemůžete nic moc udělat, pak ke změně své situace velmi pravděpodobně ani žádné výrazné kroky nepodniknete. Nepříznivé okolnosti, které prožíváte, se tak mohou jen dále zhoršovat.
Drogou, jež krátkodobě pomáhá a dlouhodobě škodí, je sebelítost i proto, že je návyková. Jeden americký psycholog o ní před lety prohlásil, že v rámci tzv. mentálních drog, tedy mechanismů, jimiž občas řešíme své problémy či stres, patří k těm nejničivějším.
Nástroj, jak získat pomoc druhých
Škodlivá bývá sebelítost i tehdy, když je obrácená navenek. Tedy když vede ke snaze upoutat pozornost, vyvolat empatii a získat od ostatních pomoc.
Na empatii, soucitu ani snaze pomoci není pochopitelně nic špatného. Sebelítost je však mnohdy spojena se snahou vynucovat si soucit a pomoc druhých. Je spojena i s tendencí emocionálně vydírat a obviňovat druhé přímo či nepřímo z vlastních problémů. V závažnějších případech vede i ke sklonu cítit vůči okolí závist a někdy i nepříliš skrytou zlost.
Ti, kdo litují sami sebe, své problémy většinou zveličují a působí často sebestředně. Na lidi se zvýšenou empatií jejich sebelítost ale zpravidla nepůsobí. Zvlášť v situacích, kdy dávají sebestřední lidé najevo, že mají na pomoc a empatii nárok. Zákeřnou se však sebelítost stává tehdy, pokud na druhé skutečně působí, byť i krátkodobě. Její návykovost totiž v tomto případě roste.
Jak sebelítosti čelit
Duševně silní lidé se otázkou, zda jejich problémy jsou či nejsou fér, příliš nezabývají. Životní obtíže, s nimiž se potýkají, chápou jako nevyhnutelné, a berou je spíše jako způsob, jak svou mentální odolnost posílit. Chápou, že sklon litovat se a dramatizovat své potíže k ničemu nepomáhá.
Osobní zvyky, které jim v tom napomáhají, si duševně silní lidé nemusí plně uvědomovat. Patří k nim však především následujících šest. Pokud dojdete k závěru, že sebelítost se může občas týkat i vás, snažte si je osvojit. A to co nejdříve. Překonat silně zakořeněnou sebelítost totiž nemusí být jednoduché.
1. Zaměřte se víc na problémy ostatních
Prvým pravidlem, jak sebelítosti čelit, je věnovat větší zájem a pozornost potížím druhých. Pokud se tím budete řídit, dospějete téměř jistě k závěru, že problémy, které vás občas pronásledují, netrpíte jen vy sami. Podobné a často i vážnější potíže postihují i druhé. V souvislosti s tím si velmi pravděpodobně všimnete i toho, jak druzí své problémy řeší. To vám může pomoci přestat své potíže zveličovat a prožívat je. A víc se tak soustředíte na řešení problémů.
2. Nežijte v minulosti
Sklon k sebelítosti souvisí se zvykem trávit značnou část svého času v minulosti, a své potíže či problémy si tak ve své mysli opakovaně „přehrávat“. I tento sklon je svou povahou většinou zcela neproduktivní.
Pomoci si můžete jednorázově tím, že si uvědomíte, kdy jste v minulosti mohli udělat chybu, které byste se v budoucnu měli vyvarovat. Další sklon prodlévat v myšlenkách v minulosti však již žádný smysl nemá. Minulost nezměníte, a není důvod se jí zabývat, a své nepříznivé zážitky zbytečně oživovat. Důsledkem je většinou jen to, že se ve svých problémech zcela nerealisticky utvrzujete, a přisuzujete jim větší význam, než ve skutečnosti mají.
3. Uvědomte si své schopnosti a minulé úspěchy
Pokud cítíte sebelítost, můžete propadnout sklonu nevidět či bagatelizovat úspěchy, kterých jste dosáhli v minulosti. Někdy dokonce nemusíte vidět ani úspěchy, kterých jste dosáhli ve stejném dnu, kdy vás sebelítost postihla.
Můžete tak například dospět k závěru, že v daném dnu jste jen šli do práce a zpátky domů, aniž byste něčeho dosáhli. Ve skutečnosti však možná za sebou máte produktivní den, který však kvůli svým emocím nevidíte.
Vyjádřeno jinak, jestliže se setkáte s nepříznivou či osobně bolestnou situací, neměli byste se soustředit jen na ni. Pokud to uděláte, dáte jí možnost, aby ve vašich očích nabyla významu, jenž jí neodpovídá.
4. Neberte se zcela vážně
Lidé se sklonem k sebelítosti mají zpravidla i tendenci brát se příliš vážně. Schází jim schopnost nadhledu a neumí se nad svými problémy občas pousmát. Tím nechci říci, že byste se měli přesvědčovat, že vaše problémy jsou k smíchu. Na některé z nich však bezesporu s mírným humorem či ironií nahlédnout lze. A pokud se vám to podaří, zbavíte se sklonu je zbytečně zveličovat. Pozitivní naladění, které vám méně vážný pohled na sebe sama přinese, vám zpravidla umožní problémy i snadněji řešit.
5. Zbavte se pocitu, že „vám svět něco dluží“
Mentálně silní lidé nepropadají pocitu, že mají v životě na určité věci nárok. Nedomnívají se, že úkolem ostatních je se o ně starat nebo že jim svět či jejich okolí něco musí poskytnout. Nepropadají proto ani sebelítosti, pokud k tomu nedojde. Hledají příležitosti, jak vyniknout či dosáhnout svých cílů na základě svých vlastních schopností či kvalit.
6. Neztrácejte schopnost pozitivního pohledu
Na neúspěch, jenž vyvolává naši sebelítost, můžete nahlédnout i z pozitivní stránky. Tedy jako na zkušenosti, ze kterých jste se něco naučili.
Když cítíte lítost, že se vám něco nepovedlo, a máte sklon si vyčítat, že jste se o to pokusili, můžete se naopak pochválit za to, že jste získali zkušenost, která vám umožní se příště zlepšit.
Na koho si dát pozor
Se sklonem k sebelítosti lze úspěšně zápasit. To však neznamená, že byste si na lidi, kteří trpí sebelítostí, neměli dávat pozor. Je totiž možné či dokonce pravděpodobné, že je sebelítost bude pronásledovat i nadále. A v tomto případě vám tito lidé, ať již jako kolegové, partneři či spolupracovníci, příliš nepomohou. Možná proto uděláte lépe, když se kontaktu s nimi vyvarujeme.
Poznáme je zpravidla podle osobních vlastností, zejména individualismu a sklonu zabývat se příliš sebou samým. Tito lidé postrádají sebereflexi, obviňují ze svých problémů druhé a přisuzovat svému okolí snahu jim škodit.
