Když nejste schopni se vůči nepříjemnému či neadekvátní jednání vymezit, pak si ho možná, jakkoli se to může jevit jako nespravedlivé, i v jisté míře zasloužíte. Platí to v pracovním i osobním životě, ve vztahu k jednotlivcům, skupinám, ale i organizacím. Příkladů lze najít velké množství.
Nejzřetelnějším příkladem důsledků, ke kterým tolerance nevhodného či nežádoucího jednání vede, je jednání lidí v organizacích, soukromých i veřejných. I mezi organizacemi působícími ve stejném odvětví existují v jednání jejich zaměstnanců často značné rozdíly. Týkají se nejen jejich vztahu k práci, ale i jednání navenek organizace či mezi zaměstnanci navzájem.
Jan Urban (1953)
 |
Hlavním důvodem těchto odlišností bývá způsob, kterým jsou lidé v té či oné organizaci řízeni. S jistou nadsázkou můžeme totiž říci: „Ukažte mi, jak se pracovníci ve vaší organizaci chovají, a já vám řeknu, jak je vedete“.
K hlavním okolnostem, které chování zaměstnanců ovlivňují, patří přitom to, co jejich vedoucí tolerují. Nepříznivé či nežádoucí chování, proti kterému nijak nezasáhnou, se totiž v organizaci zpravidla šíří, a postupně se může stát její nornou. Mimo jiné i proto, že někteří zaměstnanci trpělivě zkouší, co jejich vedoucí vydrží. A když zjistí, že proti nim ani v případě vážnějších pochybení nezakročí, pak ve svém jednání pokračují, a většinou s ještě větším zápalem.
Vyjádřeno jinak, když řídíte lidi, není důležité, co od nich vyžadujete a očekáváte. Důležité je to, jaké výsledky jejich práce včetně jejich chování na pracovišti tolerujete.
Požadavky a tolerance mají být v souladu
Pokud chcete být dobrým vedoucím, neměli byste to, co od druhých očekáváte a co jim tolerujete, od sebe odlišovat. Požadavky na zaměstnance a to, co v jejich práci tolerujete, by měly být v souladu. Příkladů je opět celá řada:
- Když vyžadujete včasné příchody, nemůžete, a to u nikoho, tolerovat nedochvilnost. Pokud očekáváte jasné řešení, neměli byste tolerovat, že o něm pověření zaměstnanci jen mluví. A jestliže chcete, aby vaši spolupracovníci odstranili určité problémy, neměli byste tolerovat, že jejich odstranění požadují naopak od vás.
- Když chcete, aby lidé pracovali jako tým, nemůžete tolerovat jejich vzájemné pomluvy či pletichy. A jestliže chcete, aby jednali odpovědně, nelze akceptovat jejich neodpovědnost či zřejmé výmluvy.
- Pokud žádáte od svých kolegů, aby dodržovali stanovené postupy, nesmíte v tomto ohledu tolerovat výjimky. A když očekáváte, že své úkoly budou nejen dokončovat, ale i odevzdávat včas, nemůžete tolerovat, že je odevzdávají nedokončené nebo že jejich dokončení opakovaně posunují.
V opačném případě je totiž nejen neřídíme, ale zpravidla si i podstatně přiděláváme práci sami sobě.
Jaké jsou příčiny takové tolerance
Vedoucí, kteří se svými pracovníky nejsou spokojeni, se často sami sebe ptají: „Co s nimi je!?“ Důvod by však měli hledat hlavně u sebe. Příčina jejich problémů bývá totiž spíše v jejich vlastní pohodlnosti a sklonu jít cestou co nejmenšího odporu. Souvisí s jejich neschopností či neochotou stanovit v rámci určitého jednání jasné mantinely. Jsou důsledkem toho, že se dívají, obrazně řečeno, jinam, když se jejich pracovníci chovají nevhodně.
Stanovení jasných očekávání a jednoznačných pokynů i sledování toho, nakolik jsou dodržovány, totiž vyžaduje čas, trvalou pozornost a úsilí. Nechat věcem volný průběh a doufat, že dopadnou dobře, je jednodušší.
Svou roli hraje někdy i racionalizace, tedy snaha namluvit si, že na toleranci určitého jednání není nic špatného. Příkladem může být víra, že nevhodné chování některých lidí časem samo zmizí, že vedoucí se zaměstnanci stejně nic nesvede, že lepší nesežene a že emoce, které by jejich zásah vyvolal, by mohly jejich jednání ještě zhoršit.
Někteří vedoucí navíc touží být oblíbení a obávají se, že netolerování chyb či nesplnění požadavků by jejich oblíbenost na pracovišti snížilo.
Tolerance v osobních vztazích
Co platí v organizacích, platí i v osobních vztazích. Tolerance nepříjemného či nežádoucího jednání ze strany našeho okolí má proto i zde podobné důsledky.
Podobné bývají i důvody, proč toto jednání občas tolerujeme. Stanovit jasné hranice či mantinely chování, které jsme či nejsme ochotni tolerovat, bývá však v těchto situacích většinou ještě složitější. Svou roli sehrává emocionální závislost, kterou vůči lidem z našeho okolí cítíme, a občas i sklon nechat se z jejich strany citově vydírat. I zde bychom se však měli držet několika základních pravidel. Lze je shrnout do tří kroků.
1. Buďte přímí a vyjádřete se jasně
Prvním krokem, jak svůj přístup k jednání našeho okolí změnit, je jasně a srozumitelně stanovit požadavky, které na jeho chování máme. Nevhodnost svého jednání si totiž druhá strana nemusí zcela uvědomovat. Vaše vyjádření by mělo být i taktní, nikoli však tak, aby vyznělo nejasně nebo nejednoznačně.
Příkladem je situace, kdy někdo v našem okolí znevažuje náš vztah k našemu partnerovi. Namísto přání: „Byl bych opravdu rád, kdybys k nám byl milejší“, bychom měli svůj požadavek vyjádřit konkrétněji. Například slovy: „Opravdu bych byl rád, kdybys o mém partnerovi mluvil s větší úctou a projevil větší důvěru v mou volbu.“
Prvý požadavek nemusí být pro druhou stranu zcela srozumitelný. Druhá formulace však o jeho podstatě žádné pochyby nenechává.
2. Svůj požadavek zdůvodněte
Vyjádření požadavku, tedy jasné vymezení chování, které již nemíníte tolerovat, je třeba doplnit tím, proč je daný požadavek pro vás důležitý.
Nejde o to jej složitě ospravedlňovat nebo sdělovat, že si jej z nejrůznějších důvodů zasloužíte. Důležité je vysvětlit, jaký dopad na vás jednání druhé strany má. Ve výše uvedeném příkladu můžete například uvést, že se takovým postojem k vašemu partnerovi cítíte uraženi či dotčeni.
Požadavek na změnu jednání druhé strany, který není provázen vysvětlením, může vyznívat konfrontačně. Když vysvětlíte, jaký důvod vaše žádost má, především pak to, o jaké vaše pocity se opírá, dáváte druhé straně najevo, že vaše žádost není bezdůvodná. O osobních pocitech navíc nelze příliš diskutovat a vaše vysvětlení naznačuje, jakou reakci od vás může daný člověk při pokračování svého jednání očekávat.
3. Jasně uveďte svou možnou reakci
Pokud nechcete jednání druhé strany dále tolerovat, je třeba si ujasnit, co nastane, když na vaše jasně formulované i vysvětlené požadavky nepřistoupí. Tedy jak se vaše jednání či vztah k ní změní.
Své jednání v tomto případně změnit musíte. O změně byste však měli druhou stranu otevřeně informovat. Nikoli v tom smyslu, že ji hodláte potrestat, ale tak, že budete nuceni jednat způsobem, který nás před negativními důsledky jejího chování ochrání.
Vaše reakce bude záviset na situaci, měla by však být důsledná. Když někdo z vašeho okolí mluví například pohrdavě o volbě vašeho povolání, nebo dokonce dává najevo, že ve svém zaměstnání selžeme (a to přesto, že jste ho upozornili, že si tato vyjádření od něj nepřejete a ocenili byste spíše povzbuzení), je třeba mu sdělit, že vaše tolerance jeho jednání končí. V méně vážné situaci může vaše reakce spočívat například v tom, že kontakt, konverzaci i čas trávený s daným člověkem omezíme. V závažnějším pak v tom, že je zcela přerušíme.
Jasné stanovení hranic naší tolerance není výrazem slabosti, ani agresivity. Je vyjádřením našich oprávněných požadavků. A pokud stojí náš vztah s druhou stranou za to, může ho spíše posílit.
