Práce šoféra umí být pěkně ubíjející. Jedete po dálnici pořád stejnou rychlostí, jídlo na benzinkách, nocleh v kabině na odpočívadlech... Není divu, že šoféři prostě nejsou a přepravním firmám jich chybějí tisíce. Točit volantem nemá kdo ani v popelářských vozech. A to přesto, že v nich nuda na dálnici a toulavý život nehrozí a ještě si lze docela slušně vydělat.
„Mě osobně bavilo, že když ráno jezdím od čtyř, to vyjíždí část posádek, druhá až v šest, jedu o půl jedné domů. A nemusím nikam daleko, jen tady kolem komína,“ říká František Souček, když vybírá zatáčku kolem malešické spalovny. Před pěti lety začínal jako řidič popelářského auta, v současnosti už sedí za obrazovkami v dispečinku společnosti AVE (tentokrát si jen odskočil zpět za volant, aby nás svezl).
Nepřehlédněte |
Na původní profesi nedá dopustit. „Je to v podstatě luxusní práce v teple, oproti řidičům kamionů je tady spousta volného času. Plat se odvíjí podle najetých hodin, příplatky jsou za všechny přesčasy, svátky, víkendy. V Praze si člověk běžně vydělá kolem 30 tisíc hrubého. K tomu stravenky, pětistovka na penzijní připojištění. To nemá ani spousta lidí v kancelářích,“ míní Souček a dodává, že v regionech, kde má jeho firma také pobočky, je to o něco méně.
Posily z Ukrajiny
Kolik řidičů by tedy vlastně potřebovali? V Praze prý kolem pěti, v regionech asi 15, dohromady kolem dvacítky. „Největší problém je samozřejmě v Praze, za volant se nikomu nechce, aspoň mám ten pocit. Od ledna bychom dokonce měli mít posily z Ukrajiny. Zato na Vysočině nebo na severní Moravě je to o něco lepší, prázdná místa se daří plnit celkem rychle,“ vysvětluje.
Věkový průměr řidičů AVE je už kolem padesáti let, mladí totiž mají často problém, že nemají potřebné „papíry“ na náklaďák. „Je to drahé, kolem 40 až 50 tisíc včetně „profesáku“. Takže už jsme začali nabízet, že tuhle částku budoucím šoférům zaplatíme, pokud se nám upíšou na dobu tří let. To je dobrá motivace,“ říká Souček.
Stejně jako to, že jeho firma láká nováčky na nové mercedesy. „Možnost řídit meďáka, to už by s pravým chlapem mělo něco udělat. A navíc popelářského! Kdo nechtěl být jako kluk popelářem? Já teda jo, a vždycky jsem chtěl sedět za volantem,“ směje se František Souček a nabízí, že se vyměníme.
Řidičák na náklaďák mám, takže samozřejmě nemůžu odolat. Příjemné je, že do trambusové kabiny se nešplhá ani nenasedá. Prostě se tam vchází, nastupuje jako do nízkopodlažního autobusu.
Zasunu se za placatý volant a okamžitě se pěkně zhoupnu na vzduchem odpružené sedačce. A to není jediná měchy odpružená věc v tomto autě. Kdyby přišlo na jízdu po rozbité polňačce nebo na skládce, můžu si zvednout podvozek až o 30 centimetrů. Zkoušíme to jen nanečisto. „Je to super, jen pak pozor při vystupování, když na to zapomenete, můžete si i natlouct,“ směje se dispečer.
Jak se řídí popelářský mercedes
A můžu vyrazit. Šestistupňová automatická převodovka Allison se ovládá jen tlačítky. Stačí tedy zmáčknout D, povolit miniaturní páčku vzduchové ruční brzy, udělá to typické tss tss, a šlápnout na plyn. Žádné raketové zrychlení se nekoná, přece jen, desetitunové auto nemůže mít odpich jako osobák. Jede však svižně. Umí se rozjet na maximální rychlost 90 kilometrů v hodině, pak zasáhne elektronický omezovač.
I když vím, že si musím najíždět jako s každým náklaďákem, pocit v první zatáčce je stejně trochu zvláštní, kabina zatáčí okamžitě a já s ní, sedím totiž ještě kus před přední nápravou jako v trambusu. Ale zato mám perfektní výhled i odhad, kam se auto vejde. To je právě u popelářského vozu - krále úzkých uliček - veledůležité.
A skvěle je vidět i dozadu: zrcátka jsou obrovská, doplněná ještě přídavnými, s nimiž si vidím na přední kola, a taky kamerou se samostatným displejem. Na něm vidím, kam přesně couvám. Však se taky vzadu vozívají na stupačkách lidi.
Pokud byste si mysleli, že popelářské auto najede jen pár kilometrů, nemusí to být pravda. „Tohle konkrétní auto v průměru udělá denně dvě stě kilometrů po Praze, má nejzábavnější rajon: Stodůlky, Smíchov. Ovšem takový Žižkov se strmými úzkými uličkami, kde najezdíte sedm kilometrů a odvezete celých 12 tun, to je lahůdka,“ zmiňuje Souček finesy řemesla.
Spolu s řidičem jezdí na menších autech dva, na větších tři členové posádky, jeden popelnice vytahuje, další vysypává (samozřejmě zmáčknutím tlačítka na autě), třetí je zase uklízí zpátky. Bezpečnostní přestávky se tady moc neřeší, za osm hodin pracovní doby někdy ani řidič nestráví čtyři hodiny jízdou. „Dodržovat se musí, ale při téhle práci to není problém. Než chlapi naloží, kolikrát to vydá i na čtvrthodinovou pauzu. Tachograf používat nemusíme, máme výjimku ze zákona,“ říká.
Všechna auta jsou ovšem kontrolována GPS, dispečer přitom vidí nejen auto, ale i to, jestli nakládá. „To kvůli důkazu, že jsme popelnici skutečně vyvezli, občas to lidé reklamují, přitom jim ji sousedé naplní sami,“ dodává Souček. Řidiče prý ale nijak „nebuzerují“. „Největší výhoda je, že když děláte práci, jak máte, nikdo vás neotravuje. Žádný šéf vám nesedí za krkem a domů odcházíte s čistou hlavou,“ uzavírá.
