Před pár týdny zemřela přední osobnost autoprůmyslu Sergio Marchionne, který zachránil Fiat a udělal z něj jednu z nejvýznamnějších světových automobilek. Ačkoliv se léčil rok, vedení firmy o jeho nemoci nevědělo. Je správné svůj zdravotní stav v zaměstnání tajit, nebo je lepší mluvit pravdu?
„Z právního hlediska platí ochrana citlivých údajů zaměstnance, na které se zaměstnavatel nesmí ptát, včetně zdravotního stavu i zdravotního stavu členů rodiny zaměstnance. Takové otázky by mohly patřit mezi diskriminační. Proto je zaměstnavatel nesmí zjišťovat, a také by takové informace neměl evidovat,“ říká Petra Jelínková z webu dostupnyadvokat.cz.
To však podle ní neplatí, pokud pro daný druh práce je nutná určitá fyzická nebo psychická odolnost. „Zda je zaměstnanec pro tuto práci způsobilý, však posoudí lékař při prohlídkách, které se provádí buď před vznikem pracovního poměru, nebo pravidelně podle stupně náročnosti dané pozice a rizika ohrožení zdraví. V určitých případech lze provést také mimořádnou lékařskou prohlídku,“ doplňuje Jelínková.
Podle ní lékař ve zprávě o vyhodnocení stavu zaměstnance neuvádí nemoci, které s jeho prací nesouvisejí a nemají na jeho práci vliv. „Pokud tedy manažer Fiatu měl nemoc, která neměla vliv na výkon jeho práce, nemusel o tom nikdo vědět.“
Upřímnost může ušetřit budoucí komplikace
Headhunterka a ředitelka společnosti Recruit.cz Markéta Švedová, která pro firmy hledá kandidáty na nejvyšší pozice, také připomíná zákon o pracovně lékařských prohlídkách. Ty jsou ve většině firem povinné. U ostatních zaměstnavatelů, kterých se zákon netýká, vyplňují zaměstnanci při nástupu dotazník, kde se vyjadřují i ke svému zdravotnímu stavu. V něm může zaměstnanec samozřejmě lhát, je to jeho rozhodnutí a jeho osobní věc.
„Je otázka, jaké onemocnění zaměstnanec chce utajit a jak je schopen si zajistit dlouhodobou léčbu, aniž by si toho kdokoli z kolegů všiml, nebo aby utajil příznaky nemoci. Je to individuální: závažnost nemoci versus náročnost léčby versus práce samotná, její náročnost a dlouhodobé cíle. Promluví-li zaměstnanec upřímně o svém zdravotním stavu, může si ušetřit budoucí komplikace. Osobně si myslím, že schopný, ač nemocný či handicapovaný zaměstnanec, může přinést za rok firmě víc užitku než zaměstnanec zdravý, který nedisponuje důležitými kompetencemi pro danou pozici,“ míní Švedová.
S ní souhlasí i další personalista Tomáš Surka z personálně-poradenské společnosti Devire. „Určitě je dobré jednat na rovinu, dobrý zaměstnavatel může pomoci i s řešením situace. Není však nutné to říci všem. I toto je dobré konzultovat s nadřízeným, jak celou věc komunikovat,“ poznamenává.
Jeden chce osobní problémy sdílet, druhý ne
Z psychologického hlediska je jasné, že pracoviště představuje jedno z nejdůležitějších prostředí našich životů a nemůžeme se v něm snažit žít „uměle“. Tedy aniž bychom vynechávali podstatnou část své osobnosti. „Takže si nemyslím, že by podobné oznámení osobních těžkostí nemělo mít v pracovním prostředí místo, podobně jako na druhé straně oznamujeme, že se ženíme, nebo si kupujeme byt. Ale doporučoval bych postupovat vysoce individuálně a obezřetně,“ říká psycholog Dalibor Špok.
Podle něj by zcela hypoteticky mohl dvěma různým lidem na jedné pozici se stejnou nemocí doporučit přesný opak: jeden je rád, že může své obavy nebo obtíže sdílet, uvítá podporu okolí. Druhý by takové chování okolí nesl naopak těžce, vyvolávalo by v něm spíše odpor a o podobnou podporu v žádném případě nestojí.
„Záleží tedy na pečlivém zvážení kdo jsme, co potřebujeme, jak fungujeme nejlépe, co nám prospívá a co škodí. Pokud si nejsme vůbec jisti, ke kterému typu ze dvou výše uvedených krajností patříme, doporučil bych podobnou zprávu oznamovat spíše po dávkách. Možná něco trochu sdělit, počkat na reakci, s jakou se setkáme, a ta nám ukáže, co dělat dále. To, co řekneme, už totiž zpátky nevezmeme,“ říká psycholog Špok.
On sám by nepočítal s tím, že informace, kterou sdělíme vybraným lidem, u nich také zůstane. „Informace tohoto typu se ve firmě šíří a pokud je sdílíme na osobní rovině, počítal bych s tím, že se o této zprávě dozvědí všichni. I ti, kterým bychom ji původně sdělit nechtěli. I toto uvědomění může ovlivnit naše rozhodnutí, zda budeme tuto zprávu oznamovat a v jaké míře,“ dodává Špok.
