Zajímavá povolání: jak se žije diplomatům v České republice

Jedna vystupuje na divadelních prknech, další má na zahradě včelí úly, jiný cvičí na hoboj. Jak žijí velvyslanci v Česku, když odloží sako nebo kostýmek? To zjišťoval magazín Víkend MF DNES.

Když Jan Thompsonová získala místo velvyslankyně v Česku, přemítala: Budu tam potřebovat nějaké auto. Ale jaké? Až ji v jednom časopise padlo do oka to pravé. Škoda 1000 MB.

Poprosila kolegy z ambasády, zda by jí ho nemohli sehnat. Nakonec vypátrali vůz z roku 1968, který vlastnila celou dobu jedna rodina. Většinu doby ho měla v garáži, takže zůstal ve slušném stavu.

Nyní ho můžete najít zaparkovaný na Malé Straně hned vedle nablýskaných diplomatických vozů. Pokud tedy zrovna není víkend a Thompsonová v něm nevyráží na výlet po Česku.

„Jedna z největších cest byla do Českého Krumlova. Nemá to navigaci, takže jsem se cestou ztratila. Taky to jede dost pomalu a nemá to klimatizaci, přitom zrovna bylo asi 40 stupňů. Cesta mi zabrala asi sedm hodin,“ líčí Thompsonová.

Jan Thompsonová

Britskou velvyslankyní v Česku se stala v srpnu 2013. Působila na různých postech během válek na Balkáně v 90. letech i v Afghánistánu mezi lety 2002 a 2005, pomáhala Britům v Thajsku postiženým tsunami. Je svobodná, hraje divadlo, ráda chodí po horách.

Oblíbená česká osobnost: Václav Havel. Velký charakter, je takovou inspirací. Díky němu se vaše země opravdu zapsala na mezinárodní mapu. Samozřejmě ho obdivuji i jako umělce.

Oblíbené české místo: Můžu říct Prahu? Zní to nudně, ale je to moje oblíbené místo. A taky bych chtěla navštívit všechna UNESCO místa v Česku.

Oblíbené české jídlo: Mám moc ráda české sladkosti. A zejména nanuk Míša. Taky mi chutná české víno. Takže nejlepší české jídlo je pro mě Míša se sklenicí vína z Moravy.

Nejtěžší české slovo: (Mluvčí napovídá: Nejneobhospodařovávatelnějšími.) Nejneob... To ani nedokážu říct. Tak asi tohle.

„Ale jinak je to s ním skvělé! Je to jediné embéčko v republice s diplomatickou značkou. Když ji lidé vidí, vždycky mi mávají, chtějí si dělat fotky. A taky mi pomáhají. Všichni vědí, jak to funguje. Je to vděčné téma k rozhovorům.“ Že je život velvyslanců jen nudná rutina plná schůzek a formalit? Nejen Jan Thompsonová ukazuje opak.

Velvyslankyně hraje krále

Pravda, energická Britka je mezi velvyslanci v dobrém slova smyslu zjevením. Na ambasádě má kočky, které se volně toulají mezi rezidencí a velvyslanectvím. Ráda lyžuje - a také chodí do divadla. Ovšem nejen jako divačka.

Když začala působit na postu v Česku, oslovil ji místní divadelní soubor Prague Shakespeare Company, jestli by je nemohla podpořit. Odpověď je překvapila: „Pomůžu vám moc ráda, ale chtěla bych s vámi i hrát!“ S hraním měla zkušenosti z domova, a tak není divu, že u konkurzu uspěla. Udělalo ji to dvojnásobnou radost: „Dělám reklamu Shakespearovi jakožto britskému exportu a zároveň mám šanci ho hrát v angličtině pro české publikum.“

A tak náročnou diplomatickou práci kombinuje s večerními a víkendovými zkouškami v divadle. Nabitého programu však nelituje, herectví jí slouží jako oddych od kariéry velvyslankyně, působení v divadelní roli jí navíc dělá dobrou reklamu.

„Když jezdím po Česku, tak lidé občas říkají: Vy jste ta herečka!“ Nově si však zkusila i roli, v níž je k poznání hůř: poprvé hrála muže, Josefa II. v Amadeovi. Pokud jste nestihli ve Stavovském divadle premiéru, můžete to zkusit znovu 19. října.

Márcio Florencio Nunes Cambraia

Brazilský diplomat si po postech v Anglii, Španělsku, Uruguayi či Itálii plní od ledna dlouholetý sen pracovat v Praze. Vášnivý fanoušek i hráč póla je v Česku s manželkou.

Oblíbená česká osobnost: Obdivuju hodně českých politiků z historie, ale výjimečný je pro mě jeden s českými předky. Juscelino Kubitchek, bývalý brazilský prezident, byl dobrým přítelem mého otce. Babička jeho matky se narodila v jižních Čechách.

Oblíbené české místo: Historická část Prahy, tu mám moc rád. Líbí se mi oblast, kde máme ambasádu (v Panské ulici v Praze).

Oblíbené české jídlo: Nejraději mám guláš. Taky si rád dám kachnu nebo divočáka.

Nejtěžší české slovo: Zatím nedám víc než „Dobrý den“. Čeština je hodně obtížný jazyk. Ale chci se to naučit.

Pólo i hraní na hoboj před manželkou

Thompsonová není mezi velvyslanci a velvyslankyněmi jediná, která se pokouší přenést záliby z domova do Česka. Rozvážný brazilský ambasador Márcio Florencio Nunes Cambraia ožije, když dojde řeč na pólo. Odmala rád jezdí na koni - a přirozeně později přidal k jízdě samotné i sportovní zápolení. „Až se to stalo závislostí.“

Kvůli úrazu páteře musel hraní omezit, plánuje s ním však v Česku zase začít. „Pro diplomata, který střídá země, je užitečné mít nějaký koníček nebo sport, jinak omezujete kontakty na ty oficiální. Takhle potkáváte i jiné zajímavé lidi.“

Japonský velvyslanec Kaoru Šimazaki je zase velkým fanouškem vážné hudby - a ani on se svým koníčkem nekončí v pasivní rovině. Hraje na flétnu a hoboj, během pobytu v Düsseldorfu se zapojil do tamního amatérského orchestru. Při dotazu na jeho pražské publikum se rozesměje. „Zatím ho tvoří jen moje žena. Ale zkusím si najít nějaký soubor i tady!“

Pracovní prostředí mají všichni záviděníhodné. „Kanceláře“ na prestižních adresách v centru, bohaté interiéry, krásné výhledy na Prahu... Napadlo by vás ale, že na jedné z ambasád byste našli i včelí úly? „Snažíme se propagovat udržitelnost, být blízko přírodě, vyrábět si věci sami,“ vysvětluje švédská velvyslankyně Viktoria Li, která sídlí poblíž petřínských zahrad. „Takže mít včely je dobrý nápad. Vyrábíme si med. Používáme ho k vaření, taky to máme jako dárky.“

MAGAZÍN Víkend

V magazínu Víkend MF Dnes ze dne 2. září se dozvíte například to, která houba je nejchutnější. A přečtete si také rozhovor s první Češkou, která se rozhodla dobrovolně darovat ledvinu.

Bodrý Egypťan Abderahman Salaheldin nás s fotografem na své ambasádě na Hradčanech vítá čokoládou. „Žena mi ji nedovoluje jíst kvůli mému zdraví, tak ji tady nabízím hostům.“ Vypráví o okouzlení pražskou hromadnou dopravou. „Snažím se přesvědčit vaše společnosti, aby exportovaly do Egypta tramvaje nebo autobusy. A také o dizertační práci, kterou píše na Univerzitě Karlově: „Je o arabském jaru. Snad ji jednou vydám i v českém překladu.“ Pak nás pozve i na recepci, během níž většinu doby prší, úsměv však ambasadorovi z tváře nezmizí: „Vždyť u nás v Egyptě se za déšť modlíme.“

Praha jako splněný sen

Když dojde na hodnocení života v Česku, předhánějí se velvyslanci v komplimentech. Není divu: Praha je pro diplomaty jako lokace výhra.

„V britské diplomatické službě je to opravdu oblíbený post. Všichni vědí, že to je krásná země se zajímavou historií a kulturou,“ říká Britka Thompsonová. „Navíc máme s Čechy spoustu společných charakteristik a zájmů. Podobný smysl pro humor, oba národy jsme docela pragmatické. Takže když jsem sem přišla, hned jsem se cítila jako doma.“

Brazilec Nunes Cambraia se věnuje diplomatické kariéře desítky let, o své současné práci však tvrdí: „Měl jsem dlouho sen, abych sloužil v Praze. A teď se stal realitou. Praha je centrum Evropy. A se všemi věžemi, řekou, mosty a Hradem vypadá jako z pohádky,“ vypráví. „Navíc je to pro Brazilce důležitý post, máme s Českem dlouhou historii. V příštím roce dosáhneme 100 let nepřerušených diplomatických vztahů.“

Abderahman Salaheldin

Egyptský velvyslanec působí v Praze od září 2015. Má za sebou dlouhou diplomatickou kariéru, během níž pracoval na různých postech v USA, byl též velvyslancem v Turecku. Má rád procházky, s manželkou často navštěvuje operu.

Oblíbená česká osobnost: Obdivuju všechny Čechy, kteří se věnují umění a kultuře. Ale kdybych měl vybrat jednoho, tak to bude rektor Univerzity Karlovy, pan profesor Zima. Je aktivní nejen ve vzdělávání, ale i v rozvíjení kontaktů s dalšími kulturami a náboženstvími.

Oblíbené české místo: Líbí se mi menší města. Třeba Karlovy Vary, rádi se tam jen tak procházíme, už jsme experti v tamních restauracích. Ale i Praha; proti Káhiře je to klidné město. Myslím, že se sem budeme se ženou vracet i poté, co odjedeme.

Oblíbené české jídlo: Zkoušeli jsme už skoro všechna česká jídla. Nejraději máme kachnu nebo guláš.

Nejtěžší české slovo: Skoro všechna. Většina z nich se mi těžko vyslovuje. Ale snažím se. Hlavně když čtu vlastní text. Nepoužívám slova, kterými si nejsem jistý.

Podobný argument přidá i Japonec Kaoru Šimazaki, jehož země oslaví s Českem šedesáté výročí obnovení diplomatických vztahů. „Česko je jeden z nejstabilnějších a nejspolehlivějších partnerů. Ale nejde jen o to. Praha je krásné město, navíc se mi líbí životní styl a kultura střední Evropy. Když mě vybrali jako nového velvyslance v Česku, hodně kolegů mi závidělo.“

Že řeči o příjemném životě v Praze nejsou jen zdvořilostmi, dokládají velvyslanci konkrétními důkazy. „Není tu tak stresující život jako v Londýně, Madridu nebo Římě. Nejsou tu problémy s dopravou ani s bezpečností,“ hodnotí Brazilec. Japonec zase přidá: „Je tady uvolněná atmosféra. Život v Tokiu je občas až moc hektický a rychlý.“ A Egypťan oceňuje: „Nás je v zemi 95 milionů, tady vás je 10 milionů. Hromadná doprava není zdaleka tak přeplněná. V tom se máte dobře.“

Proč nejíte zeleninu?

Ne že by snad bylo v Česku pro návštěvníky z jiných zemí ideální všechno. Klid vyzařující ze skandinávského dřeva na švédské ambasádě kontrastoval s rozčileností velvyslankyně, když došla řeč na nedospělost části české společnosti v genderových otázkách.

„Nečekala bych, že bude Česko v tomhle pozadu. Zjistila jsem, že rozdíl v platech mužů a žen je kolem dvaceti procent. V parlamentu ani ve vládě není moc žen. Snažíme se ukázat, jak jsme změnili situaci u nás. Musíte využívat ženskou sílu lépe,“ vykládá a předává mi příručku o švédské feministické zahraniční politice.

Viktoria Li

Švédská velvyslankyně působí v Praze od loňského září, žije tu s manželem a dvěma dětmi. Ráda lyžuje, jezdí na kole, byla i na raftech. Působila v Belgii, Chorvatsku nebo Itálii, naposledy strávila čtyři roky jako generální konzulka v Šanghaji.

Oblíbená česká osobnost: Miloš Forman je skvělý režisér. Václav Havel je výjimečná osobnost a také autor, obdivuju jeho myšlení a dílo. Oceňuju i mnoho českých spisovatelů, Kafku, Klímu nebo Kunderu.

Oblíbené české místo: Moc se mi líbila katedrála v Kutné Hoře. Působí lehce, a přece je tak masivní. Zaujal mě Anežský klášter na Starém Městě. Když vejdete, máte pocit, jako byste se přenesli v čase.

Oblíbené české jídlo: Řízek.

Nejtěžší české slovo: Zatím jsem s češtinou pořádně nezačala. Chybějí mi v ní naše samohlásky, kvůli tomu je to o něco složitější. Když chci říct něco česky, zkouším to tak, že to řeknu švédsky a dám pryč samohlásky. Někdy to funguje.

„Některé reklamy jsou tady tak sexistické, že bych ani nečekala, že budou dovoleny. Pro mě je to šokující. I různé veřejné osoby říkají věci, které jsou sexistické, nebo dokonce pobuřující.“ Velikonoční zvyk s pomlázkou jí přijde přinejmenším zvláštní, stejně jako jiná ryze česká tradice: zabíjení kapra. „Připadá mi to násilné.“

Extrovertního egyptského velvyslance zase mrzí, že ne s každým si při neznalosti češtiny může v Praze popovídat. „Chci se bavit s lidmi, které vídáme při procházkách na ulicích, třeba s prodavači. Ale hlavně u starší generace se mi zdá, že moc cizí jazyky nezná.“

Britka i Švédka se shodují, že jim Praha občas přijde příliš homogenní. „Pocházím z Londýna, což je hodně různorodé město. Možná nejvíc na světě. Jsou tam lidé všech kultur, vyznání a žijí spolu pohromadě. Tady moc lidí z jiných kultur není. Občas mi to chybí,“ přiznává Thompsonová.

Příliš jí nechybí britská kuchyně, na tu českou si zvykla lehce. Jen jí - podobně jako švédské kolegyni - připadá trochu těžká. „Překvapuje mě, že nemáte v tradičních jídlech víc zeleniny. Česko je přitom tak zelená země. Někdy mi přijde, že Češi se zeleniny skoro bojí. Jíte maso, brambory, chleba, párky. Ale zeleninu a ovoce jen vzácně,“ diví se Švédka Viktoria Li.

Ach ty koncovky!

Když jsem dorazil na první domluvenou schůzku, sám jsem si nebyl jistý, jakým jazykem vlastně začít na velvyslance mluvit. Proti mně seděla Thompsonová, která prý kdysi zaskočila i prezidenta Zemana, když se mu česky představila: „Pane prezidente, Vaše Excelence.“ Po ujištění od mluvčího však raději začínám anglicky, což se ukazuje jako preferovaná možnost.

Kaoru Šimazaki

Japonský velvyslanec je v Praze od května se svojí ženou, děti nemají. Milovník vážné hudby strávil mnoho let v Německu, působil i na diplomatických postech v Indonésii nebo Srí Lance.

Oblíbená česká osobnost: Jelikož mám rád hudbu, tak Smetana a Dvořák. Janáček je taky skvělý. Ale i Věra Čáslavská, která vyhrála v Tokiu tři olympijská zlata. Z politiků Václav Havel. A spisovatel Karel Čapek.

Oblíbené české místo: Praha je okouzlující. A hodně chci do Karlových Varů. Navštívili je Goethe nebo Beethoven, chtěl bych vidět místa, kde přebývali.

Oblíbené české jídlo: Chutná mi vepřové. A šunka. A české pivo samozřejmě.

Nejtěžší české slovo: Konkrétní slovo mě nenapadá. Ale skloňování a koncovky, třeba u ženských jmen. Pokaždé se mění. Pro Japonce je to dost komplikované.

„Rozumím docela dobře, ale když mám mluvit, nejde mi to moc rychle a plynule, hlavně kvůli koncovkám. Nechci je kazit. Mluvím pomalu a v hlavě si přehrávám, jestli jsem koncovku řekla dobře. Ale je to krásný jazyk.“

Brazilec pozdraví „Dobrý den“, pak ale přizná, že u toho jeho znalosti končí. Egypťan se naučil fráze vhodné do restaurací a obchodů, jinak si však povzdychne: „Máte těžký jazyk a já už jsem starý muž, neučí se mi to snadno.“

Japonský nováček mezi velvyslanci v Česku naopak elán nepostrádá: „Chci se jazyk naučit. Před odjezdem z Tokia jsme se ženou navštívili velmi intenzivní dvacetihodinový kurz češtiny. Což je samozřejmě málo. Chci pokračovat tady, ale čeština je pro Japonce dost těžká, hlavně gramaticky. Navíc česko-japonské slovníky nejsou moc dobré, raději používám česko-anglické nebo česko-německé.“

On má ještě dost času taje češtiny poznávat, v Česku ještě pár let bude. Zato působení Thompsonové už se blíží ke konci, k její nelibosti: „Miluju to tady. Chtěla bych tu zůstat navždy.“ „Škoda embéčko“, jak sama precizně vyslovuje, už však s diplomatickou značkou po českých cestách dlouho jezdit nebude. Zůstane jen vzpomínkou na to, jak pestrý může být diplomatický život v Česku.