Umím říkat ne. Obzvlášť, když si někdo přijde říct o zvýšení platu, si to vychutnám.

Jiste...

Jednou jsem čerpala polední přestávku. Obedvala jsem. Prilitla šéfová, ať se hned vrátím na místo. Zbývalo mi 10 minut. Řekla jsem NE. To bylo málem na vyhazov

Chyba byla říct NE. Řekl bych: jo, najím se a za chvíli budu na místě.

Nah, to jsou rady.. Jako jasně, "ne" je určitě potřeba se naučit říkat (a nejen v práci), ale současně je nezbytný vysvětlit, "proč ne", to je to důležitý. Ono se taky může stát, a často stává, že co pro jednoho vypadá jako zbytečnej úkol, někdo druhý zatraceně potřebuje, takže než nějaký kategorický a jasný "ne!" je spíš potřeba se naučit ze strany těch, co ty úkoly zadávají, vysvětlit, proč to či ono chtějí a pak se dá bavit o tom, jestli ano nebo ne.

Pevnou linku nechali rodiče domů zavést někdy v půlce devadesátých. Nepamatuju si, že by jí někdo domů volal. Pracuje stále na stejném místě, služební mobil dostala před pár lety a volají jí odpoledne po práci, tak dvakrát třikrát do týdne. Jasně, žádná trága, ale o něčem to vypovídá.

Je to stejné jako s dochvilností - dneska není problém, dorazit později, stačí přeci zavolat.

Lidi díky mobilům jednak dost intelektuálně a morálně zlenivěli, ale na druhou stranu mají někteří pocit, že se svět točí jen kolem jejichalich malicherných problémů.

Něco na tom je.