Hana Krchová pochází z Královéhradeckého kraje. Vystudovala střední odbornou školu keramickou, je jí čtyřicet osm let a tvrdí, že při příjímání do práce se na věk opravdu bere zřetel.
Po roce 1989 začala podnikat v oboru, který vystudovala. Zpočátku se její odvody na sociální a zdravotní pojištění blížily ke dvěma tisícům, i ceny energií a materiálu byly únosné. Tehdy v podstatě vydělávala jen na zálohy na pojištění a na zaplacení nákladů. Po jedenácti letech tohoto soukromého podnikání paní Hana zhodnotila situaci. A výsledkem bylo rozhodnutí, že podnikání v keramice pro ni nemá budoucnost.
Podpora - devět set korun
Dění na amerických akciových trzích se i přes růstová očekávání zpočátku nevyvíjelo optimisticky, konec týdne však nakonec přeci jen znamenal návrat optimismu.
Ujednání o době trvání pracovního poměru není nezbytnou náležitostí pracovní smlouvy, a proto v ní nemusí být obsaženo. Jak se tedy určí, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou, nebo neurčitou?
Zaregistrovala se na úřadu práce. „Při výpočtu státní podpory v nezaměstnanosti se mi zatmělo před očima,“ vzpomíná Hana Krchová. Protože platila nejnižší sociální a zdravotní pojištění, základ pro výpočet byl necelých dva tisíce korun. Podpora je právě polovina. „S tím, že by mi na sociálním odboru dorovnali peníze do životního minima, jsem ani nepočítala. Manžel má solidní plat a k žádosti se dokládají příjmy obou,“ konstatuje paní Hana.
Každý měsíc navštěvovala nezaměstnaná Hana Krchová svou takzvanou kontaktní osobu na úřadu práce. Schůzky se prý podobaly jedna druhé - Máte už práci? Sledujete nástěnku s pracovními nabídkami dole na úřadě? ptali se.
Od začátku si byla vědoma faktu, že si při volbě pracovního místa chce zachovat určitou úroveň. Takže o místech pokladních v supermarketech či uklízečkách neuvažovala. Zkoušela kontaktovat zaměstnavatele přes inzeráty z novin, internet, ale většina míst už byla obsazena. „Pořád jsem ještě měla pocit, že jen tak nějakou práci nevezmu. Situace by asi byla jiná, kdyby rodina nebyla finančně zajištěná,“ nahlas uvažuje paní Hana.
Po osmi měsících nezaměstnanosti si sama zažádala o rekvalifikaci na počítače. Kurz jí přislíbili za dva měsíce. Od sedmého měsíce už nebrala žádnou podporu ani finanční vyrovnání.
Do města mezi lidi
Na období, kdy neměla práci, nevzpomíná ráda. „Už jsem byla celkem psychicky rozložená. Stále doma sama, nic mě nebavilo, připadala jsem si hrozně nepotřebná. Ráda uklízím, ale v tuhle chvíli mi nevadilo ani neumyté nádobí v dřezu. Manžel, ač v dobré víře, mě stálými dotazy, jestli už mám práci, stresoval,“ vzpomíná Hana Krchová. Jezdila do města jen proto, aby se dostala „mezi lidi“.
U inzerátů, které nabízely zajímavou pracovní pozici, byly požadavky, které paní Hana mohla těžko splnit - aktivní znalost cizího jazyka, znalosti počítačových programů. Alespoň o tom byla přesvědčená. „Anglicky se učím, jenže nemám pocit, že jsem na takové úrovni, abych plynule konverzovala,“ hodnotí své schopnosti. Asi po dalším měsíci se zaevidovala u personální agentury. Sami se mi už neozvali, a jak říká, ze spolupráce byla rozčarovaná.
 |
Rekvalifikace pomohla
V této době začínal na úřadu práce rekvalifikační počítačový kurz v rámci Evropského programu dalšího vzdělávání. Bylo to měsíční školení, každý den zhruba šest hodin intenzivní výuky o operačním systému Windows a všech jeho uživatelských programech. Po dobu rekvalifikačního kurzu se paní Hana ve výběrovém řízení na místo sekretářky primáře plicního oddělení dostala do nejužšího výběru. Místo jí uniklo jen o kousek. Tou dobou byla už rok bez práce.
Potom navštívila dvě výběrová řízení. První v reklamní agentuře. „Tam jsem měla pocit, že trochu vadil můj věk. Byl to totiž hodně mladý pracovní kolektiv,“ myslí si paní Hanka. V druhém konkurzu na pozici aranžérky v hypermarketu pro volný čas zase neměla odpovídající odbornost. „Keramika je střední škola, kdežto aranžérství učební obor. Techniku a typy písma jsme měli na škole také,“ ještě teď nevěřícně kroutí hlavou.
Obrat nastal, když na stránkách úřadu práce našla po čtrnácti měsících nezaměstnanosti inzerát, který ji oslovil. „Řekla jsem si -teď, nebo nikdy. A do získání místa jsem se velice aktivně a odhodlaně pustila,“ vzpomíná paní Hana. Okamžitě volala na kontaktní telefon. Po sdělení přijímacích podmínek zaslala svůj životopis a výčet dosavadních zaměstnání. Druhý den se jela představit. Shodou okolností ve stejnou chvíli dorazil i majitel a seznámil Hanu Krchovou s provozem firmy.
Od prvního dne následujícího měsíce byla přijata na místo referentky v zemědělské firmě. Po patnácti měsících nezaměstnanosti. Ještě teď se usmívá, když vzpomíná, jak byla vděčná za to, že ji přijali. „Myslím si, že jsem zatížená dobou před rokem 1989. Nebyli jsme zvyklí rvát se. Nejlepší bylo, když byl člověk průměrný a ničím nevybočoval. Proto pro mne bylo těžké vyrovnat se s tím, že nemám práci. Měla jsem štěstí, že jsem z toho duševního strádání neonemocněla,“ už s nadhledem uvažuje o nezaměstnanosti Hana Krchová.
