L. Kolář, Liberec
V případě vyslání zaměstnance na pracovní cestu je třeba rozlišit dobu výkonu práce a dobu strávenou na pracovní cestě. Pro účely cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje doba na ní strávená. To jest doba od nástupu na cestu k výkonu práce v jiném místě, než je pravidelné pracoviště zaměstnance, až do návratu z pracovní cesty.
Čas strávený na pracovní cestě v pracovní době jinak než plněním pracovních úkolů (například čas strávený v dopravním prostředku v pracovní době) se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nekrátí.
Jde-li však o dobu strávenou jinak než výkonem práce mimo pracovní dobu zaměstnance (například čas strávený v dopravním prostředku mimo pracovní dobu), jde pouze o čas strávený na pracovní cestě, při němž nevzniká zaměstnanci nárok na mzdu, ale pouze na cestovní náhrady.
Jsou-li na pracovní cestě plněny pracovní úkoly i mimo pracovní dobu, jde o práci přesčas - pokud se například protáhne jednání.
K otázce ohledně odpracované doby uvádím příklad: Zaměstnanec nastoupil na pracovní cestu v 5.30 hod., do místa určení dorazí v 9 hod. a plní pracovní úkoly od 9 do 15 hodin. Hned poté cestuje zpět a pracovní cestu ukončí v místě pravidelného pracoviště v 18.30 hod.
Je-li přitom pracovní doba zaměstnance stanovená od 7 hod do 15.30, pak tato doba je považována za odpracovanou a doba od 5.30 do 7 hod a od 15.30 do 18.30 se považuje jen ze dobu strávenou na pracovní cestě, při níž má zaměstnanec nárok pouze na cestovní náhrady. Pokud by doba plnění pracovních úkolů v uvedeném případě překročila pracovní dobu (tj. 15.30), jednalo by se o práci přesčas.
Na základě předloženého dotazu tak lze usuzovat, že zaměstnavatel postupoval správně.
