Celý život v jedné firmě. Zažil sedm generálních ředitelů

Češi neradi mění zaměstnání. Průzkumy se shodují, že 40 procent lidí pracuje u jednoho zaměstnavatele pět a více let. Ale jaké je být ve stejném podniku 20, 35 či skoro 50 let? Čtěte příběhy lidí, kteří nevědí, jak se dává výpověď a jejichž profesní životopis je velmi stručný.

Pracovat v jedné firmě celý život není časté. Dva muži a dvě ženy se podělili o své zkušenosti. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Za komunismu emigroval Robert Klos do Vídně. Tam vystudoval chemii na vysoké škole a nastoupil do společnosti Henkel. Po roce 1989 ho tamější ředitel přesunul do exportního oddělení, protože uměl česky a společnost začala uvažovat o expanzi na místní trhy.

Benefity: Henkel

• Zaměstnanci dostávají hodně pracovních bonusů, žádný však není speciálně pro dlouholeté pracovníky.

"Na konci roku 1992, kdy už bylo jasné, že v České republice vznikne samostatná pobočka, jsem se z Vídně přesunul do Prahy, kde jsem již zůstal. První chvíle po rozdělení republiky byly perné. Měnilo se fungování státu a ve firmách se vše muselo co nejrychleji a nejefektivněji nastavit," říká Robert Klos, který na postu prokuristy zůstal dodnes.

Párkrát přemýšlel, že by změnil působiště. "Nakonec jsem si ale vždy uvědomil, že Henkel mi dává jistotu rodinné firmy, kterou k životu potřebuji. A taky mám jednoduše tento podnik rád," doplňuje.

Kolegové za ním často chodí pro pomoc. "Vnímají mne jako člověka, který toho ví o firmě opravdu hodně, zažil sedm generálních ředitelů, pamatuje si dobrá, ale i neúspěšná řešení situací. Také doufám, že mě mají za spolupracovníka, na kterého je spolehnutí."

Souhlasí s tím, že by lidé měli měnit zaměstnání častěji, třeba po pěti letech. "Pokud má někdo omezenou pracovní náplň, je potřeba, aby se učil stále něco nového. Moje práce je ale velmi rozmanitá, nenudím se. Vlastně se cítím tak, jako bych seděl na více židlích, což mi vyhovuje," dodává Robert Klos.

Miloslav Viktorín začal svou kariéru jako prodavač v obchodním domě Prior v Brně v roce 1978. Obchod postupem času měnil svůj název i majitele, až ho nakonec v roce 1996 získala do vlastnictví společnost Tesco. "Z původní pozice prodavače jsem pomalu stoupal po kariérním žebříčku. Zastával jsem funkci nákupčího, vedoucího oddělení, šéfa provozu, manažera, až jsem se v roce 1998 stal ředitelem," vzpomíná Miloslav Viktorín, který nyní vede hypermarket v městské části Heršpice.

Benefity: Tesco

• Možnost kariérního růstu či profesního přesunu v rámci společnosti.
• Po každých pěti letech odměna k pracovnímu výročí.
• Pro pracovníky, již jsou ve firmě 25 a více let, se každoročně pořádá neformální oběd s nejvyšším vedením společnosti.

Nikdy prý o změně místa neuvažoval. Proč? "Ta práce mne celý život baví a naplňuje, mám v sobě také zakódovaný prvek loajality k zaměstnavateli," vysvětluje.

Na to, že řada kolegů časem opouští jeho tým a noví přicházejí, reaguje: "Někteří lidé si pracovní elán udrží nezávisle na firmě, jiní k tomu potřebují časté změny zaměstnavatele. Zažil jsem několik případů, kdy právě změna prostředí uškodila, lidé přišli o své nasazení a byli demotivovaní."

Ani po 35 letech praxe v jediném podniku nemá pocit, že by uměl vše. "Maloobchod je prostředí, které se neustále mění, vše se posouvá dál a je potřeba držet krok," dodává.

Dokázali byste být věrní jedné firmě celý svůj profesní život?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 14. července 2013. Anketa je uzavřena.

Ne 12787

Ano 1769

Je jí 59 let a v české textilní společnosti Pleas pracuje již 40 roků. Marie Hradová si hned po maturitě udělala ze svého koníčku zaměstnání.

Benefity: Pleas

• Po 10 letech peněžitá odměna, která se pak každých pět let zvyšuje.
• Při odchodu do starobního či invalidního důchodu finanční bonus podle celkové délky pracovního poměru.
• Stabilizační příspěvek ženám v profesi šička vracejícím se z mateřské dovolené.

"Lásku k pletení a šití na mě přenesla maminka. Klička protažená kličkou je mojí celoživotní zálibou," popisuje.

Vždy se bránila vedoucím pozicím, ty se k ní však stále vracely. Nyní již 21 let vede provozovnu konfekce Polná. Za nejhezčí období považuje práci ve středisku praktického vyučování, kde dělala mistrovou odborného výcviku.

O odchodu přemýšlela za 40 let jen dvakrát: když musela odjet od rodiny na jedenáctiměsíční stáž do SRN a když byla pověřena řízením dvou provozoven zároveň. V současnosti vede tým 155 zaměstnanců.

Jindřiška Eliášková pochází z pivovarnické rodiny, která stála v roce 1839 u zrodu Měšťanského pivovaru, dnešního Plzeňského Prazdroje. Odmala ji zajímala historie, a tak obor vystudovala na Univerzitě Karlově. Nakonec se jí podařilo propojit vzdělání s rodinnou tradicí.

Benefity: Plzeňský Prazdroj

• Po pěti letech získávají zaměstnanci peníze, ale i další benefity: na rekreaci, vzdělávání, sportovní vyžití...

V plzeňském pivovaru pracuje od roku 1994 jako vedoucí oddělení rozvoje cestovního ruchu a péče o památky. Má na starosti prohlídkové trasy Prazdroje a Gambrinusu, muzeum a historické podzemí.

"Turistickou agendu stále rozšiřujeme. Začínali jsme v Plzni, dnes máme prohlídkové trasy i v pivovarech ve Velkých Popovicích a Nošovicích, v Praze je prodejní galerie. Má práce je pestrá, syndrom vyhoření mi nehrozí," říká Jindřiška Eliášková. Přiznává, že čas od času mívá krizi, třeba při sžívání se s digitálními médii. Ale vždy ji překoná. "Kolegové mě respektují, obracejí se na mě se svými dotazy. Jsem tady už dlouho," dodává.