Proč Češi vymírají?

Stále častěji diskutovaná reforma důchodové politiky státu je potřebná. Stejně tak je potřebná i reforma veřejných financí. Na tom se již politická garnitura, vědecká i laická veřejnost shodly. A je to dobře. Jenže stále se mluví pouze o ekonomických a spíše ještě dále o pojistně-matematických modelech reformy důchodového systému či o politických modelech reformy veřejných financí.

Ač ekonom, musím se ale poohlédnout i jiným směrem. Demografické prognózy populačního vývoje (ať už v Evropě nebo přímo v ČR) jsou vítaným zdrojem poznání, ale pouze jako podklad pro hrozby a dokazování potřeby reformy. Ano, je dobré předkládat důkazy, ale není dobré tyto prognózy devalvovat pouze na ony důkazy.

Reforma veřejných financí v ČR a důchodové politiky vůbec, měla začít právě u těchto prognóz.  Proč? Odpověď může být shodná s odpovědí na otázku: „Proč Češi, Moravané a Slezané jako národy vymírají?“.

Důvody a odpovědi hledejme zpět ve veřejných financích. Nemůžeme je samozřejmě označit za hlavního viníka krize nebo takového vývoje, ale budou se táhnout všemi ostatními oblastmi jako červená nit.

Budeme-li se pohybovat stále v geografickém území České republiky, pak vývoj posledních patnácti let přinesl zásadní změny reprodukčního chování obyvatelstva ČR. Ač se objevily téměř stejné stimuly pro obyvatelstvo, jako byly konce světových válek (pocit svobody, obrovská euforie, nadšení životem…), přesto působily naprosto opačně, než tomu bylo právě v období  mezi světovými válkami a těsně po II. světové válce.

Jak pojišťovny zhodnotí 100 000 Kč? Spoření s pojišťovnou: sliby, chyby. Více ZDE.

Po roce ’89 se situace radikálně změnila. Občané a především mladí lidé se spíše obrátili cestou vlastního prospěchu. Něco v tom smyslu: „Teď si konečně užiju!“ Někteří, kteří věděli, že je ten pravý čas vydělat, začali vydělávat, někteří si začali užívat nabytých svobod a cestovat, někteří se začali tvrdě propracovávat životem a kariérou. Všichni ovšem oddálili těmito rozhodnutími založení rodiny.

A jak tomu napomohly veřejné finance? Od počátku 90tých let minulého století se začalo s transformací ekonomiky a především pak privatizací majetku. Tržní mechanismy se ale musely nějak rozhýbat a tak veškeré stimuly šly tímto směrem.  Česká národní banka se zajímala především o stabilizaci měny a její směnný kurz, politici se zaměřili především na privatizaci. A někde v tomto bodě nastává začátek konce euforie, začátek ochladnutí nadšení pro změny, začátek konce, který dnes pociťujeme.

Privatizace, ač velmi složitý proces a v principu správný, s sebou nesla mnoho chyb, které se zdají být i dnes citelné a osudové. Především se houfně vracely majetky (někdy až téměř nesmyslně) a mladí lidé, dědicové pro prarodičích, kteří nikdy nevěděli, co to znamená peníze vydělat, se stali ze dne na den bohatými lidmi, aniž by s tím žít uměli žít.

Privatizace do českých rukou závisela v mnoha případech na dobrém slovu, než na kvalitním podnikatelském záměru, který měl šanci uspět. Rychlá deregulace nájemného pro podnikatele v podstatě zbrzdila vývoj středního a malého podnikatelského stavu, který nemohl zakořenit a už vůbec nemohl konkurovat velkým zahraničním subjektům, které navíc dostávají různé investiční pobídky.

Chcete mít důchod jako Švýcaři? Více ZDE.

A s tím vším dále související i obrovská daňová zátěž, nemožnost dosáhnout vzdělání v masivním měřítku, nevytváření pracovních míst pro mladé, nedostupné bydlení pro mladé rodiny, dokonce i nefunkční kapitálový trh; to všechno se odrazilo na změně reprodukčního chování celé společnosti.

Všechny tyto aspekty jsou více či méně součástí veřejných rozpočtů. A všechny tyto aspekty dopadly na mladé lidi, na generaci pubescentů, kteří se dívali na 17. listopad 1989 v televizi a zas až tak moc nechápali, o co jde. 

Pominu-li sociologickou a psychologickou propast, ve které se tato generace po převratu ocitla, existují i další důvody, proč je populační vývoj takový, jaký je.  Je to například nutnost vydělat peníze, zajistit si bydlení, snaha o vzdělání, strach ze ztráty zaměstnání. To vše vedlo k ještě dalšímu oddálení založení rodiny. Pokud je mladá rodina nucena žít společně s rodiči v jednom bytě, aby vůbec zajistila uživení sama sebe a rodičů, nemůže mít ještě k tomu dítě. Černý trh s byty a neprůhledné vlastnické vztahy, pronajímání státních bytů, nedostupnost soukromých bytů, nedostupnost hypoték pro mladé lidi, nesnadnost získání práce pro absolventy škol, směšné dávky porodného, směšná mateřská dovolená... To je všechno začarovaný kruh, ve kterém se mladé rodiny neustále pohybují a pak zjišťují, že už je téměř pozdě na založení rodiny. 

Někteří politici se ohrazují, že ve společnosti není ochota se stěhovat za prací. Mnoho mladých lidí se stěhuje za prací, jenže nefunkční trh s byty buď vůbec neumožňuje sehnat si adekvátní bydlení, anebo minimálně desetitisícový nájem (včetně poplatků) v Praze za byt 1+1. Pokud dva dají společně dohromady stěží 20 tisíc čistého, není to žádná legrace. A to už vůbec nemluvím o založení rodiny a odchod jednoho z rodičů na mateřskou dovolenou.

Stavební spoření ponese méně. Co změní nový zákon o stavebním spoření? Vice ZDE.

Nezaplatíte jeden nájem a jste buď vystěhováni i s dítětem na ulici a dělejte si, co chcete, a nebo v tom lepším případě přijde nejdříve exekutor a vezme vám třeba lednici.

Neustále jsou podporovány nadnárodní obrovské koncerny, kde vládnou staré známé struktury a známosti, místo, aby byla podporována rodina, malí a střední podnikatelé a mladé rodiny. Ani politická strana se slovem „sociální“ ve svém názvu nedokázala napravit škody, ale zdá se, že je ještě více prohlubuje.

Neustálé zadlužování země a přitom žádný pozitivní krok např. proti korupci nebo nejasným výběrovým řízením. Čím dál více zákonů je proti samotnému občanu už od útlého věku. Neustálé přesuny peněž v bludišti veřejných rozpočtů, další zvyšování daňové zátěže, uvádění zdravotnictví do krize, nevýrazná reforma veřejných financí, nejasná reforma důchodového zabezpečení, to vše vede jen k dalšímu prohloubení krize a k ještě větší skepsi ve společnosti.

Myslím, že zajištění budoucnosti podpořením mladých rodin, ulehčení jejího vstupu do života, je tou cestou, která by měla předcházet reformu veřejných financí. Vzdělaný národ nestresovaný každodenním strachem a bojem o život je tím pravým základem státu. K tomu ale máme stále ještě bohužel daleko.