Ráno... Ach ráno! Většinu noci po něm toužím - vždyť spánek není než plýtvání časem - tolik věcí čeká na dokončení! Probouzím se rázem. Navléknu pochybně čisté džíny, ponožky - pokud možno každou jinou na znamení nonkonformnosti, zašněruji botky a už se soukám do některé z množství košil. Ženské mi kupují barevné košile nebo lahve s lihovými nápoji, což zapříčiňuje přecpané skříně a můj rozvinutý alkoholismus. Ateď: obžerná snídaně! Litry silné kávy s medem a smetanou, prosciutto crudo, vejce na slanině, pálivé papričky, čokoládové dorty, rybí salát s majonézou - mohl bych se hned stát předsedou výboru obecného blaha!
Dopoledne... Hajdy do práce: není to daleko, snad 800 metrů po rodném Žižkově. Rázuji. Následně v ateliéru snídaně číslo 2. Peru se s fotografiemi, někdy se mi zvětšenina zdaří až pošesté, v poledne s úžasem shledávám, že první pokus je nejlepší - vše pak trhám na malé kousky.
V poledne... Největší radostí gerontů je jídlo. Chvátám zpátky na základnu v paneláku: má matka tomu říkala „nestřídmost v jídle“ (a v pití). Ale nikdy jsem se ještě nenapil sám.
Odpoledne... Pěšky (asi 6 kilometrů) přecházím na cvičiště na malém plácku na Pankráci - pár takových zoufalců, rovněž dědků, tam tuží neexistující svaly. Někdy jedu zpátky tramvají číslo 11. Ve schránce nacházím tři typy dopisů: listy milostné, žádosti o peníze a někdy i peníze. Později odpoledne pokouším se někoho portrétovat - jde to ztuha, inspirace se kamsi vytratila.
Večer... Noc je plná přízraků a sebeobviňování: neodpověděl jsem na dopisy, nenaštípal dříví do krbu, neposlal jsem včera slíbenou věc na charitu…
