Chyby v prvním zaměstnání: čtěte příběhy čtenářů a podělte se o své

  • 16
Nastupujete do svého prvního zaměstnání? Podle odborníků máte být přirození, pokorní a informovaní. A pak všechno bude fajn. Jenže někdy se to tak trochu zvrtne. Čtěte příběhy několika mladých lidí, kteří mají první zkušenost už za sebou.

1. příběh Chodila jsem pozdě, vyřizovala soukromé věci

Jana, 27 let, ekonomka:
V prvním zaměstnání jsem udělala hned několik chyb: nedokázala jsem na začátku odlišit, že už nejsem na brigádě, kde bylo celkem jedno, kdy tam dorazím. Párkrát jsem do nové práce přišla třeba o čtvrt hodiny později a sice jsem tam potom seděla, i když už všichni byli doma, ale to se právě v této firmě moc nepočítalo.

Taky jsem občas vyřizovala něco soukromého e-mailem, pouštěla si hudbu do sluchátek a dívala se na Facebook. Pochopila jsem, že jsem byla někdy příliš otevřená a upovídaná při debatách s kolegy. Při prvním hodnocení mi to šéf vytkl. Poučila jsem se. Na druhou stranu jsem často hledala svoje cesty k vyřešení nějakého problému a trvalo to dlouho, místo abych se zeptala. A nedokázala jsem se včas ozvat, když práce bylo moc ne pro jednoho, ale třeba i pro dva lidi.

2. příběh Neohlídal jsem si výplatu

Jaroslav, 23 let, student:
Mou největší chybou byla asi přehnaná důvěra. Dá se to ale chápat, protože mi bylo 15 let a šel jsem na jednu ze svých prvních brigád. Měl mě tehdy za pěkný finanční obnos stříhat jeden známý český kadeřník v rámci svého školení. Smlouvu jsme podepisovali takříkajíc na koleni přímo v ateliéru. I když jsem si dokument přečetl a viděl, že je v něm napsáno: „Za práci figuranti neobdrží žádný finanční obnos,“ nechal jsem se uchlácholit slovy agentky: „To jde přes agenturu a tahle smlouva s tím nemá nic společného.“

Podepsal jsem tedy a žádná výplata se samozřejmě nekonala. Od té doby se řídím heslem Důvěřuj, ale prověřuj. Jsem rád, že mě taková zkušenost potkala hned na začátku. Z práce mi zbyl alespoň pěkný účes.

3. příběh Měl jsem pocit, že všechno umím

Mikuláš, 28 let, absolvent VŠE:
Myslel jsem si, že jsem největší borec na světě. Měl jsem za sebou pár pracovních zkušeností v oboru, ale byly to krátkodobé brigády. A práce na plný úvazek je přece jenom o něčem jiném. Ze začátku se mi tam třeba nechtělo být celých osm hodin. Hlavně jsem ale měl pocit, že všechno vím a nepotřebuji se učit od píky různé postupy. Sedlo si to však docela brzy, asi za měsíc.

4. příběh Neuměla jsem se ozvat

Eva, 27 let, absolventka ČVUT: V některých lidech jsem vyvolala dojem, že vždycky stihnu udělat všechno, že jim budu věci stále připomínat a ještě se budu usmívat. Teď se to snažím napravit a častěji kolegům říkám, že to, co po mně chtějí, není moje práce. Také už se nebojím ozvat, když nestíhám a potřebuji pomoct. A co se týká připomínání věcí - v tom na mě sice stále mnozí spoléhají, já jim vyhovím, ale zároveň jim dávám najevo, že když něco nezvládnou včas, bude to jejich problém, nikoli můj.

5. příběh Šla jsem do praxe moc brzy

Nikola, 26 let, absolventka VŠCHT:
Paradoxně jsem asi udělala špatně to, že jsem se hlásila do laboratoře ještě než jsem byla bakalář. Bohužel, v našem poměrně úzkém oboru, který se točí kolem léčiv a výzkumu, máte jako bakalář daleko více příležitostí, do té doby prakticky jen myjete laboratorní nádobí a k ničemu vás nepustí. Je to trochu odlišné, než jak to mají absolventi jiných oborů, většinou mohou pracovat, byť na nižších pozicích, už jako vysokoškolští studenti.

6. příběh Trvalo mi dlouho, než jsem se „otrkala“

Andrea, 29 let, absolventka Vyšší odborné školy publicistiky:
Do první práce jsem nastupovala po střední škole, přesněji po obecném gymnáziu. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Přihlásila jsem se na pozici asistentky, kterou jsem sice nezískala, ale nabídli mi místo elévky ve firemním časopise.

Trvalo hodně dlouho, než jsem se „otrkala“, bála jsem se s někým mluvit, měla jsem strach něco vytvořit a nést za to odpovědnost, chovala jsem se nesamostatně, ale přitom jsem nesnesla jakoukoli kritiku - vždyť jsem byla po maturitě a věděla skoro všechno! Byla to velká škola pokory, díky níž jsem si uvědomila, že chci pracovat v médiích, a rozhodla se tenhle obor vystudovat.

Podělte se i vy o své zkušenosti z prvního zaměstnání v diskusi pod článkem.