Při každé práci vznikají spory, občas i konflikty. Zájmy, přání nebo očekávání různých osob nebývají v životě ani na pracovišti zcela v souladu. Spory však nemusí přerůstat do osobních konfrontací. Tedy do podoby, která narušuje osobní pohodu, ničí vzájemné vztahy a brání budoucí spolupráci.
Do střetu se lze v práci dostat v nepřeberném počtu situací. Například tehdy, potřebujeme-li prosadit určitý záměr, provést potřebnou změnu, urychlit běh věcí či změnit určitý postup a někdo jiný nám stojí v cestě. Ještě vážnější jsou konflikty, které vznikají, nárokuje-li si jedna strana něco, co chce i strana druhá, a obě zároveň to získat nemohou.
Jan Urban (1953)Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filosofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.  |
Jednoduchou cestou, jak čelit zbytečnému vystupňování konfliktu, je vyvarovat se pokušení řešit jej pod vlivem emocí. Tedy ve stavu rozčílení, stresu nebo prostě v situaci, kdy máte špatnou náladu. Vhodnější je vyčkat a k rozmluvě s druhou stranou přistoupit, až vaše pocity vychladnou. Emoce mají totiž kromě jiných důsledků i sklon naše uvažování zjednodušovat, často až do podoby černobílého vidění. Reakce, ke kterým vedou, bývají proto nejen zbytečně intenzivní, ale i neuvážené.
K bezprostřednímu uklidnění pomůže metoda „ochlazujícího dýchání“ založená na vdechování ústy a vydechování nosem. Vede nejen k ochlazení emocí, ale brání i tomu, abyste reagovali příliš rychle. Jinou metodou je „odpoutání pozornosti“, tedy zaměření se na jiný, nejlépe neutrální podnět. Obě metody jsou natolik účinné, že často přispějí i k uklidnění druhé strany.
Proč konfrontace nefungují a jak se jich vyvarovat
Častou chybou, které se lidé při řešení konfliktů dopouštějí, je sklon spoléhat především na konfrontaci. Tedy na nátlak na druhou stranu nebo dokonce otevřený boj. Podobnou chybou na některých pracovištích bývá i dlouhodobější snaha konflikt neřešit nebo se tvářit, že neexistuje. Obě strategie, na první pohled možná přitažlivé, nebývají příliš účinné.
DANĚ 2017Průvodce formulářem daňového přiznání a tipy jak ušetřit: SPECIÁL NA TÉMA DANĚ Jak správně vyplnit daňové přiznání a kde zjistit, jaká daňová zvýhodnění můžete uplatnit? VYPLNIT FORMULÁŘ ON-LINE |
Charakteristickým rysem konfrontačního řešení konfliktů není jen sklon útočit či chovat se nepřátelsky, ale i přesvědčení, že pravda je jednoznačně na naší straně. Jsme si jisti, že druhá strana se mýlí nebo je v neprávu a je třeba jí to dát jasně najevo, případně ji i z něčeho obvinit. Konflikt tak přestává být střetem názorů nebo přístupů a stává se střetem osob. Jeho průvodním jevem jsou vypjaté emoce, ale i ztráta taktu, vyrovnanosti či dokonce osobní důstojnosti.
Nejde-li zrovna o život, je tato strategie zpravidla neefektivní. Jste-li vůči druhé straně útoční, stáváte se pro ni, bez ohledu na povahu sporu, protivníkem nebo dokonce nepřítelem, vůči kterému je třeba se bránit. Konfrontace tak podporuje její sklon k defenzivě. Platí to i tehdy, když se naše konfrontace projevuje „jen“ tím, že druhou stranu ironizujeme nebo jí dáváme najevo, že její názory ani ji samotnou nerespektujeme.
Čtěte také |
Osoby, které přecházejí do defenzivy, se však jako partneři pro řešení sporu stávají obtížnějšími. Přestávají naslouchat, ztrácejí ochotu měnit svůj pohled na věc, stávají se neústupnými a odmítají vyjít jakkoli vstříc. Konfrontační řešení konfliktu vede tak často k tomu, že šance na jeho rychlé vyřešení klesá. Stejně důležitou příčinou, proč se tohoto řešení vyvarovat, je však i to, že bývá zbytečně stresující.
Účinnějším způsobem vedení sporu, který nevylučuje, že ve svém názoru a snaze prosadit své zájmy zůstaneme pevní, je přistupovat k němu s tím, že má řešení a že jsme schopni se na něm s druhou stranou dohodnout. Jde o přístup, který umožňuje, aby se spor odehrál v uvolněnější, příjemnější i méně stresující atmosféře. A to i tehdy, je-li jeho povaha obtížná.
Předpokladem je být ke druhé straně ohleduplný, a možná i příjemný. Tedy ji z ničeho neobviňovat, nedávat jí najevo, že se zmýlila nebo se něčím úmyslně provinila. Namísto vyjádření, která vedou k defenzívě, například „Dopouštíte se velké chyby a trvám na tom, abyste ji opravil a postupoval tak a tak“, je totiž většinou produktivnější, když svou výhradu formulujeme taktněji, například slovy „Jedna věc mě na vaší práci trochu mate, můžete mi pomoci ji pochopit?“.
Zanadávat si příliš nepomáhá
S osobou, která hovoří klidně a rozvážně, jejíž vyjádření však současně vyznívají tak, že je o nich upřímně přesvědčena, má většina lidí sklon jednat s větším respektem. Má i vyšší ochotu jí naslouchat a vyjít vstříc. Viditelné rozčílení naše šance na příznivé vyřešení sporu naopak snižuje.
Řada lidí se přesto domnívá, že zanadávat si či dokonce někoho urazit, někdy pomůže: „člověk si uleví“ a stres z něj spadne. Otevřené rozčílení se jim proto zdá dobrým, možná i zdravotně výhodným řešením.
Tento pohled však pomíjí dvě okolnosti. Prvou je, že ještě lepší, než ze sebe rozčílení shodit, je vůbec se nerozčílit. Tou druhou je, že stres, který z vás spadl na základě toho, že jste si zanadávali, se rychle vrátí, až zjistíte, že jste svým rozčílením ničeho nedosáhli.
Sporům či konfliktům se nevyhneme. Osvojíme-li si však zvyk řešit je bez konfrontací, stanou se kratší a méně urputné. Získáme nejen vyšší ochotu druhé strany ke spolupráci, ale i větší respekt svého okolí. Vědomí, že jsme schopni řešit i náročné spory bez větších emocí, je navíc uklidňující a povzbuzující.
