Když jsme pro druhé důvěryhodní, je pravděpodobnější, že nám vyjdou vstříc, přistoupí na náš názor, přijmou nabídku či vyhoví požadavku. Mohou nás dokonce chápat i jako schopnější.
Jan Urban (1953)
|
Pokud v očích druhých lidí důvěryhodní nejsme, pak s námi velmi pravděpodobně žádný užší vztah nenavážou. Nebudou nám věřit a budou se obávat, že by nás museli příliš často kontrolovat.
Sklon důvěřovat druhým se u různých lidí často značně liší, většinou pod vlivem jejich povahových vlastností nebo osobních zkušeností. Často si za nedostatečnou důvěryhodnost můžeme svým jednáním sami. Ať tak či onak, ve většině případů svou důvěryhodnost můžeme zvýšit. Pomůže nám k tomu několik jednoduchých pravidel.
1. Hledejte podobné rysy
Z psychologie i běžného života je známo, že naši důvěryhodnost posiluje, pokud se druhá strana domnívá, že se jí v určitých ohledech podobáme. Vnímá-li nás naopak jako někoho, kdo se od ní odlišuje, mívá sklon nám důvěřovat méně.
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak svou důvěryhodnost zvýšit, je proto snažit se nalézt co nejvíce rysů, které s druhou stranou máme společné, a již na začátku vzájemného vztahu je dát najevo. Příkladem mohou být stejné záliby, podobné zkušenosti či společní známí. Čím více podobných rysů se nám podaří nalézt, tím důvěryhodnějšími se zpravidla pro druhou stranu staneme. Získá pocit, že nás zná, a nemusí se nás obávat.
Podobné rysy či osobní zkušenosti lze pochopitelně předstírat. Často se tak děje v obchodě ve snaze získat důvěru zákazníka. Tuto praxi však nelze příliš doporučovat. Bývá průhledná a může vést k rychlé ztrátě jakékoli důvěry či sympatie. Daleko vhodnější je společné rysy skutečně hledat.
2. Naslouchejte a dávejte to najevo
K získání důvěry napomáhá, pokud druhé straně nasloucháme a zájem o ni a její názory jí dáváme najevo. Nejlépe tak, že jí krom samotného naslouchání klademe i otázky zaměřené na to, co je pro ni důležité. Ty by navíc měly být „otevřené“, tedy takové, které vyžadují širší odpověď. Sdělení druhé strany je vhodné během rozhovoru i občas zopakovat či shrnout, abychom ukázali, že jsme naslouchali pozorně a že jsme to, co říká, skutečně pochopili.
V obchodních kontaktech je ze stejného důvodu dobrým zvykem poslat druhé straně po vzájemném setkání či delším telefonním rozhovoru e-mailovou zprávu, která důležité závěry našeho jednání zopakuje. Pomůže to i nám, abychom si to, o čem jsme hovořili, v budoucnu snadněji připomněli
3. Neslibujte, co nemůžete splnit
Nejčastější okolností, která naši důvěryhodnost snižuje, jsou nedodržené sliby. Někdy i drobné přísliby, které jsme pronesli, aniž bychom si je zcela uvědomili, nebo na které jsme už pozapomněli.
Předpokladem získání či udržení důvěry je proto držet slovo. Platí to zejména v obchodních vztazích, kdy druhá strana naši (ne)schopnost dodržet závazky vnímá velmi citlivě a často ji chápe i jako nepoctivost.
Nechceme-li proto důvěru ztratit, pak bychom sliby, jejichž splněním si nejsme jisti, neměli dávat. Pokud jsme však určitý příslib či závazek vyslovili, je třeba ho dodržet, a to i za cenu zvýšeného úsilí. Stejně důležité je příliš neměnit své názory či stanoviska a nejednat v rozporu s tím, co říkáme.
4. Nezakrývejte problémy
Problémy občas vznikají nečekaně a bez našeho přičinění. Například proto, že někdo, na koho jsme sami spoléhali, nesplnil svůj úkol. Nechceme-li v této situaci ztratit důvěru, měli bychom danou okolnost druhé straně otevřeně sdělit. Tedy nepředstírat, že je vše v pořádku, dát však současně jasně najevo odhodlání problém vyřešit.
Čtěte také |
O vzniklém problému je navíc třeba informovat co nejdříve, a to i tehdy, když si způsobem jeho řešení dosud nejsme zcela jisti. Neměli bychom doufat, že sám od sebe odezní. Ani se domnívat, že informovat o něm je vhodné až tehdy, kdy jsme jej vyřešili nebo nám už jeho řešení je jasné.
Druhá strana problém většinou vycítí a naši neochotu hovořit o něm chápe nejen jako neupřímnost, ale i výraz bezradnosti. Vážnost problému může navíc přeceňovat. Otevřené upozornění na problém naopak ocení. Platí to především tam, kde chápe, že zastíráním skutečnosti bychom mohli „vydělat“.
5. Buďte dostupní, komunikujte osobně
Naši důvěryhodnost podporuje, jsme-li pro druhou stranu dostupní, udržujeme s ní pravidelný kontakt a jednáme s ní osobně, nikoli prostřednictvím jiných. Dáváme jí tak najevo, že o vztah či spolupráci s ní máme zájem, aktivně se jí věnujeme a jsme pro ni tou správnou osobou.
Předmětem komunikace mohou být dílčí výsledky, kterých jsme dosáhli, postup v dané věci, následující kroky, ale i další okolnosti či informace. Často při ní nejde ani tak o obsah našeho sdělení, ale výraz pozornosti, kterou věci věnujeme.
6. Věřte si
Důvěru zpravidla vyvolávají lidé, kteří dávají najevo, že věří sami sobě. Nikoli tím, že by měli sklon být namyšlení, byli příliš suverénní nebo se povyšovali nad druhé.
Důvěryhodní se stávají tím, že jsou rozhodní, postupují cílevědomě a dávají najevo, jak svým názorům i tomu, co a jak dělají, skutečně věří. Jejich důvěryhodnost podporuje i to, že jsou ochotni učit se novým věcem a nad sebou samým jsou schopni se i občas pousmát, aniž by to jejich sebedůvěru ohrozilo.
7. Buďte loajální
Důležitým předpokladem důvěryhodnosti je loajalita vůči těm, se kterými nás pojí určité vztahy. Jejím projevem je sklon hájit jejich zájmy, a to nejen v jejich přítomnosti, ale především tehdy, pokud přítomni nejsou. Tedy nepomlouvat je, nehovořit o nich špatně či neprozrazovat dokonce jejich tajemství.
Je-li určitá osoba tohoto jednání svědkem, velmi pravděpodobně dojde k závěru, že podobné jednání od nás může očekávat i ona sama, a to kdykoli o ní budeme hovořit za jejími zády. Nebude-li naší loajalitě věřit, velmi pravděpodobně si vztah s námi rozmyslí. Ztratíme totiž její důvěru.
8. Emoce držte pod kontrolou
Důvěřovat lidem, jejichž emoce se často mění, nebo bývají příliš prudké, je většinou obtížnější. Svou důvěryhodnost proto ve většině případů zvýšíme, když jsme schopni své emoce (či jejich vnější projevy) tlumit. Staneme se tak předvídatelnější i spolehlivější.
Neznamená to pochopitelně, že bychom emoce neměli dávat vůbec najevo. Měly by však být přiměřené situaci a neměly vyvolávat dojem, že jim podléháme více, než je zdrávo. Neměli bychom se například příliš rozčilovat, pokud se někdo dopustí drobné chyby, nebo působit nejistě, pokud nás někdo kritizuje.
Ke ztlumení emocí nám pomůže, když prohloubíme své dýchání. Jednak proto, že se tím „ochladíme“, a také proto, že od situace, které v nás vyvolávají emoce, odpoutáme pozornost. Ke zbytečným projevům emocí patří například ty dávající najevo naši zlost (například sevřené pěsti) i ty, které signalizují nezájem o to, co kdo říká.
