G. B. Shawovi je připisován výrok, že inteligentní lidé věří jen polovině toho, co slyší. Nebyl by to však Shaw, kdyby nedodal, že jen skutečně velmi inteligentní lidé vědí, která polovina to je. Rozpoznat, komu věřit a komu ne, je skutečně jednou z nejnáročnějších schopností. Jde však i o schopnost, která bývá v práci, podnikání i osobním životě jedna z nejdůležitějších.
Ve prospěch Shawova výroku svědčí fakt, že velká část lidí věří téměř všemu, co kolem sebe slyší, ale i skutečnost, že značná a možná rostoucí část lidí nevěří nikomu. V obou případech jde o výraz bezradnosti: sklon věřit všem či nevěřit nikomu svědčí o tom, že jsme na snahu zjistit, komu či čemu věřit, prakticky rezignovali.
Schopnost rozpoznat, komu věřit, si lidé doslova a do písmene vytvářejí od narození. Jedním z prvních životních zjištění totiž bývá, že nelze věřit všem. Dalším a trochu složitějším ponaučením pak většinou je, že důvěra je některými lidmi používána jako nástroj, jak dosáhnout svých cílů. Zpravidla na úkor druhých.
Jak však jednoduše a bez opakovaných špatných zkušeností poznat, komu věřit? Tedy jak rozpoznat, kdo dodrží slovo, zachová se, jak slíbil, říká, co si myslí, nebo má dokonce pravdu? Existují signály, o které se lze opřít?
Jednoznačná pravidla, jak poznat nedůvěryhodné lidi, neexistují, určité projevy nedůvěryhodnosti však většinou rozpoznat lze. Předpokladem je dívat se správným směrem. Ty hlavní spadají do šesti skupin.
Přesvědčení o vlastní neomylnosti
Častým projevem lidí, kterým není příliš radno věřit, především pokud jde o jejich „odborné“ názory, bývá jejich přesvědčení o vlastní neomylnosti. Týká se to především těch, kteří jsou o tom, že rozumí téměř všemu, i silně vnitřně přesvědčeni.
Čtěte také |
Lidé, kteří věří, že znají téměř vše, toho totiž většinou vědí nejméně. Jedním z důvodů je, že věří jen sobě samým. Poznatkům či názorům druhých se bez ohledu na jejich pravdivost brání, ať již proto, že je jim líto, že s nimi nepřišli sami, nebo prostě proto, že druhým „z principu“ nevěří.
Sklon nevěřit druhým může vycházet i z představy, že ostatní jsou stejně nedůvěryhodní jako oni sami. I tento sklon je tak sám o sobě důležitým signálem, že dané osobě bychom příliš věřit neměli. Možná bychom se od ní dokonce měli držet i trochu stranou. Nic důležitého či potřebného se od ní nedozvíme a navíc nám nebude hrozit, že jejímu sklonu podlehneme i sami.
Sklon obelhávat sebe samé
Lidé s tímto sklonem jsou v jistém smyslu podobní předchozím. Jejich hlavním projevem, kterého bychom si měli povšimnout, však je, že způsob, kterým sami sebe vidí, je ve zjevném rozporu se skutečností.
Setkáme-li se proto se člověkem, který nechápe skutečný dopad svého jednání a není ani ochoten na základě našeho upozornění o něm příliš uvažovat, můžeme si být téměř jisti, že není příliš důvěryhodný. Snaží se totiž vytvářet a pronášet představy odpovídající spíše jeho přání než realitě. Příkladem je člověk, který se považuje za klidného, jehož jednání je však ve skutečnosti rušivé, arogantní nebo dokonce konfrontační.
Rozpory mezi skutečností a vlastním pojetím sebe samého je tak téměř vždy třeba chápat jako varovný signál. Měl by nás upozornit, že jednáme s člověkem, kterému není vhodné věřit.
Sklon obviňovat ostatní
Jde o sklon obviňovat druhé, a to z jednání, kterého se zjevně nedopustili. Příkladem je nadřízený se sklonem obviňovat spolupracovníky z toho, že se svou práci chystají opustit, a nevěnují jí proto dostatečnou pozornost. Obviňuje z toho přitom i ty, kteří jsou na svém místě zcela spokojeni, o změně neuvažují a nikdy ani žádným způsobem nedávali najevo, že by chtěli odejít.
Jan Urban
 |
Skutečnou příčinou tohoto obviňování bývá vědomý či nevědomý sklon přisuzovat ostatním své vlastní záměry. V našem případě tak může být skutečným důvodem jednání šéfa to, že o změně místa uvažuje sám.
Lidem se sklonem přisuzovat ostatním záměry či myšlenky, které nemají, nejčastěji své vlastní, nelze pochopitelně příliš věřit. Jejich prohlášení a často i vidění reality jsou zkreslené.
Jsme-li proto u určitého člověka častými svědky, že obviňuje ostatní, aniž by měl po ruce průkazná fakta, měli bychom zbystřit. Záměry, které druhým přičítá, či obvinění, která na jejich adresu směřuje, nemusí mít s realitou nic společného. Jeho prohlášením velmi pravděpodobně nelze příliš důvěřovat.
Sklon porušovat důvěrnost informací
Jde o jednání podobné sklonu, který lze občas sledovat u dětí. Pokud jim sdělíme „tajemství“ a požádáme je, aby je dále nešířily, často již v daném okamžiku přemýšlí, komu informaci, kterou právě vyslechly, předají. Následně se hájí tím, že ji sdělily jen jedné jediné osobě.
Dojde-li k podobnému jednání u dospělého a jde o informaci, která je důvěrná, ne však nezákonná, jde téměř jednoznačně o známku toho, že danému člověku nelze věřit. Jeho jednání bychom neměli ani nijak ospravedlňovat.
Svým jednáním totiž ukazuje důležitý povahový rys. Dává najevo, že snaha získat přízeň nebo výhodu u ostatních je pro něj důležitější, než respekt k těm, kterým se zavázal.
Dopřávat takovému člověku sluchu neznamená navíc nic jiného než podílet se na nerespektování druhých spolu s ní. Navíc si nikdy nemůžeme být jisti, že chová-li se takto vůči ostatním, nebude se tak chovat i vůči nám. Lidem, kteří nerespektují důvěrnost, tak nelze nikdy věřit.
Lidé bez empatie
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o projev, který s důvěryhodností příliš nesouvisí. Lidé postrádající empatii patří však v tomto smyslu k nejnebezpečnějším vůbec. Současně jde o rys, který spojuje téměř všechny nedůvěryhodné lidi.
Důvodem je, že porušení důvěry, kterou jsme jim svěřili, jsou vždy schopni si před sebou samými ospravedlnit. Nejčastěji tím, že škodu či problémy, které svým jednáním vyvolali, bagatelizují. Příčinou však může být i to, že si důsledky svého jednání vůbec neuvědomují.
V některých případech může jít i o selektivní ztrátu empatie, tedy situaci, kdy je daný člověk schopen v souladu se svými záměry chápat jen pocity určité skupiny lidí, ne však pocity jiných. Postihne-li tento rys člověka požívajícího důvěry, může dokonce dospět k přesvědčení, že vše se točí jen kolem něho samotného a potřeby či zájmy ostatních jsou nepodstatné.
Signály tohoto rysu bývají však naštěstí poměrně viditelné, a často je lze zachytit včas. Občas stačí jen věnovat pozornost tomu, jak daný člověk jedná s lidmi, od kterých nic nepotřebuje nebo kteří ho nemohou ohrozit. Například se zaměstnanci na méně významných postech.
Lidé emocionálně nestálí
Signálem snížené důvěryhodnosti je i emocionální nestabilita, tedy sklon k častým či rychlým změnám emocí. Jejich důsledkem totiž je, že daný člověk občas činí rozhodnutí, kterých později lituje, a má sklon je měnit. Jeho rozhodnutím, a často ani prohlášením, tak nelze příliš věřit.
Důsledkem emocionální nestability může být dokonce to, že člověk již po jisté době nechápe, proč určité rozhodnutí provedl nebo proč se k určitému jednání zavázal. Emocionálně nestabilní lidé bývají navíc snadněji ovlivněni zvenčí – jejich „vnitřní kompas“ totiž nebývá příliš silný.
Důvěryhodnosti lidí, u nichž ke změnám emocí dochází často a bez silnějších příčin, bychom proto měli vždy věnovat zvýšenou pozornost. Schází-li jim pevnější emocionální zakotvení, není jejich slibům příliš radno věřit.
Na závěr krátká poznámka
Dojdeme-li u určitého člověka k závěru, že není příliš důvěryhodný, můžeme někdy získat pokušení ho „napravit“. Nejsme-li však zrovna zkušeným terapeutem a nemáme-li k dispozici roky času, je vhodnější tomuto pokušení odolat.
Určitý sklon k nedůvěryhodnosti máme občas všichni. Není proto na škodu, pokud na něj druhého upozorníme. Jsme-li však opakovaně svědky několika z výše uvedených projevů současně, měli bychom zvážit, zda si daný člověk naši důvěru skutečně zaslouží.
