V některých případech se platnost či pravdivost zjištění ověřuje poměrně sadno. Tak tomu je v případě zapomenutého úkolu. Jinde je to ale obtížnější. Možná opravdu paní učitela diktovala rychleji. Jenže mnohem podstatnějším zdrojem neúspěchu byla nedostatečná znalost zkoušeného gramatického jevu. Když ve škole zjišťuje učitel znalosti, může mít některé dítě takovou trému, že ze sebe nedostane ani slovo.
Pokud trváme na tom, že jsme zjistili, že dítě nic neumí, pak není náš nález validní. Odpovídající je dospět k závěru, že dítě zkoušková situace natolik stresuje, že není s to odpovědět ani na triviální otázky. Proč uvádím tyto banální případy? Protože podstatnou část toho, jak zacházíme s dětmi, stavíme právě na odpovídajícím, správném, přesném, pravdivém poznání.
Jenže jestliže si nějakou událost špatně vysvětlíme, jestliže použijeme špatnou diagnostickou metodu, hrozí nebezpečí, že budeme k dítěti špatně přistupovat. Jiná terapie je totiž vhodná na neznalost a jiná na trému. Řada dospělých si tento problém vůbec nepřipouští nebo neuvědomuje. Jsou přesvědčeni, že to, jak určitou záležitost vidí, zcela odpovídá skutečnosti.
Neuvědomují si, že každá použitá metoda zjišťování vede k nějakému výsledku, ale vůbec není jasné, o čem výsledek vypovídá. Rodiče se domnívají, že právě psycholog nebo lékař mají metody, které jim umožňují poznat dítě, odhalit nevědomé skutečnosti, poznat pravou podstatu všech vlastností. Psychologické metody však, přes svou značnou užitečnost, tyto vlastnosti nemají a potýkají se stejnými problémy jako diagnostika rodičů.
Vždy bychom tedy měli počítat s tím, že výkonnost dítěte kolísá v průběhu času, že se mění i jeho chování. Nemám na mysli dlouhodobé vývojové změny v průběhu měsíců a let, ale krátkodobé kolísání. To má značný význam pro diagnostiku. Ve chvílích optimálního vyladění podá dítě velmi slušný výkon, jindy se všechno tak spikne, že výsledek je fatální propadák.
Někdy pak nevíme, zda jsme zjistili výkon vynikající, na hranicích možnosti dítěte nebo naopak nejhorší. Zjednodušeně řečeno by se dalo konstatovat, že jeden výsledek = žádný výsledek. Žádná, ani ta nejdokonalejší diagnostická metoda není tak spolehlivá, aby stoprocentně zjistila skutečný výkon dítěte. Proto také mají velkou výhodu rodiče, kteří mohou shromažďovat informace o dítěti delší dobu a tak nebrat příliš v potaz velké odchylky, které náhodně vyskytnou.
Již několikrát jsem narazil na to, že je důležité zvážit, nakolik lze zjištěné údaje zobecnit. Platí zjištění pouze pro tuto chvíli a situaci anebo můžeme tvrdit, že vypovídá o trvalejší charakteristice jedince? Nebo: Petr má v primě osmiletého gymnázia špatné známky z angličtiny. Je opravněné tvrzení, že mu nejde angličtina nebo má pravdu profesor, podle něhož Petr není studijní typ? Při výběru dětí na střední školu nám diagnostické nástroje umožní docela dobře vybrat studenty, kteří jsou schopni naučit se vykládanou látku.
Vůbec si však nejsem jisti, jestli vybíráme ty, kteří se dobře uplatní a budou úspěšní v životě nebo v profesi, kterou si zvolí. Ani učitelé si někdy neuvědomují závažnost tohoto metodologického problému a tvrdí, že na Honzu si všichni moc stěžují. Přitom se při podrobnějším zkoumání ukáže, že dvě učitelky s ním vycházejí docela přijatelně. Obecně platí, že při slušně prováděné diagnostice jen obtížně hledají své místo slova jako vždycky, pokaždé, pořád, nikdy...
Při každé diagnostice dítěte je důležité, aby do sebe jednotlivé údaje zapadaly, aby měly logicku, vnitřní konzistenci. Každé zjištění ve mně vyvolává výklad, který ověřuji, který musí zapadat do dalších pozorovaných skutečností. Vždy je určitá pravděpodobnost, že dítě se zachová "nelogicky" - většinou však je chování konzistentní a psychologicky srozumitelné.
Dítě se řadu let projevuje jako bystré, šikovné, zkrátka normálně se vyvíjející. A najednou se mu nepovede několik písemek, přinese pár pětek, paní učitelka si stěžuje. A my najednou začneme pochybovat, jestli nemáme úplně hloupé dítě. Je ale z psychologického hlediska možné, aby během tak krátké doby zhlouplo? Až na nepatrné výjimky je to vyloučené. Znám svého syna, vím, jak popisuje situace, které jsme zažili psolečně.
Jako rodič i jako odborník obdivuji jeho překvapivě úpornou snahu držet se faktů a nezkreslovat svými vlastními interpretacemi. Takže když mi paní učitelka bude tvrdit, že mě v jisté záležitosti informoval jednostraně nebo dokonce nepravdivě, může mít teoreticky pravdu, ale celá moje dosavadní zkušenost vypovídá, že je to prakticky vyloučené. Znám přece svého syna.
(redakčně upraveno)
Pokud trváme na tom, že jsme zjistili, že dítě nic neumí, pak není náš nález validní. Odpovídající je dospět k závěru, že dítě zkoušková situace natolik stresuje, že není s to odpovědět ani na triviální otázky. Proč uvádím tyto banální případy? Protože podstatnou část toho, jak zacházíme s dětmi, stavíme právě na odpovídajícím, správném, přesném, pravdivém poznání.
Jenže jestliže si nějakou událost špatně vysvětlíme, jestliže použijeme špatnou diagnostickou metodu, hrozí nebezpečí, že budeme k dítěti špatně přistupovat. Jiná terapie je totiž vhodná na neznalost a jiná na trému. Řada dospělých si tento problém vůbec nepřipouští nebo neuvědomuje. Jsou přesvědčeni, že to, jak určitou záležitost vidí, zcela odpovídá skutečnosti.
Neuvědomují si, že každá použitá metoda zjišťování vede k nějakému výsledku, ale vůbec není jasné, o čem výsledek vypovídá. Rodiče se domnívají, že právě psycholog nebo lékař mají metody, které jim umožňují poznat dítě, odhalit nevědomé skutečnosti, poznat pravou podstatu všech vlastností. Psychologické metody však, přes svou značnou užitečnost, tyto vlastnosti nemají a potýkají se stejnými problémy jako diagnostika rodičů.
Vždy bychom tedy měli počítat s tím, že výkonnost dítěte kolísá v průběhu času, že se mění i jeho chování. Nemám na mysli dlouhodobé vývojové změny v průběhu měsíců a let, ale krátkodobé kolísání. To má značný význam pro diagnostiku. Ve chvílích optimálního vyladění podá dítě velmi slušný výkon, jindy se všechno tak spikne, že výsledek je fatální propadák.
Někdy pak nevíme, zda jsme zjistili výkon vynikající, na hranicích možnosti dítěte nebo naopak nejhorší. Zjednodušeně řečeno by se dalo konstatovat, že jeden výsledek = žádný výsledek. Žádná, ani ta nejdokonalejší diagnostická metoda není tak spolehlivá, aby stoprocentně zjistila skutečný výkon dítěte. Proto také mají velkou výhodu rodiče, kteří mohou shromažďovat informace o dítěti delší dobu a tak nebrat příliš v potaz velké odchylky, které náhodně vyskytnou.
Již několikrát jsem narazil na to, že je důležité zvážit, nakolik lze zjištěné údaje zobecnit. Platí zjištění pouze pro tuto chvíli a situaci anebo můžeme tvrdit, že vypovídá o trvalejší charakteristice jedince? Nebo: Petr má v primě osmiletého gymnázia špatné známky z angličtiny. Je opravněné tvrzení, že mu nejde angličtina nebo má pravdu profesor, podle něhož Petr není studijní typ? Při výběru dětí na střední školu nám diagnostické nástroje umožní docela dobře vybrat studenty, kteří jsou schopni naučit se vykládanou látku.
Vůbec si však nejsem jisti, jestli vybíráme ty, kteří se dobře uplatní a budou úspěšní v životě nebo v profesi, kterou si zvolí. Ani učitelé si někdy neuvědomují závažnost tohoto metodologického problému a tvrdí, že na Honzu si všichni moc stěžují. Přitom se při podrobnějším zkoumání ukáže, že dvě učitelky s ním vycházejí docela přijatelně. Obecně platí, že při slušně prováděné diagnostice jen obtížně hledají své místo slova jako vždycky, pokaždé, pořád, nikdy...
Při každé diagnostice dítěte je důležité, aby do sebe jednotlivé údaje zapadaly, aby měly logicku, vnitřní konzistenci. Každé zjištění ve mně vyvolává výklad, který ověřuji, který musí zapadat do dalších pozorovaných skutečností. Vždy je určitá pravděpodobnost, že dítě se zachová "nelogicky" - většinou však je chování konzistentní a psychologicky srozumitelné.
Dítě se řadu let projevuje jako bystré, šikovné, zkrátka normálně se vyvíjející. A najednou se mu nepovede několik písemek, přinese pár pětek, paní učitelka si stěžuje. A my najednou začneme pochybovat, jestli nemáme úplně hloupé dítě. Je ale z psychologického hlediska možné, aby během tak krátké doby zhlouplo? Až na nepatrné výjimky je to vyloučené. Znám svého syna, vím, jak popisuje situace, které jsme zažili psolečně.
Jako rodič i jako odborník obdivuji jeho překvapivě úpornou snahu držet se faktů a nezkreslovat svými vlastními interpretacemi. Takže když mi paní učitelka bude tvrdit, že mě v jisté záležitosti informoval jednostraně nebo dokonce nepravdivě, může mít teoreticky pravdu, ale celá moje dosavadní zkušenost vypovídá, že je to prakticky vyloučené. Znám přece svého syna.
(redakčně upraveno)
