Subjekty podnikající na finančních trzích jsou z definice ty nejméně důvěřivé. Proto obvykle kombinují všechny uvedené možnosti. Sledují hodnocení mezinárodními organizacemi a největší z nich provádějí i někdy publikují pro individuální investory svá hodnocení. Především však sledují hodnocení publikovaná uznávanými ratingovými agenturami.
Zejména banky, penzijní fondy, investiční fondy, pojišťovny a jiné instituce podléhající přísnému dohledu státu či centrální banky, mají jak zákonem, tak vnitřními pravidly (která určují jejich majitelé-akcionáři a jsou obvykle přísnější) daná omezení, jež musí respektovat. Mezi ně obvykle patří i minimální úroveň ratingu, pod kterou při investici do cenných papírů nesmějí jít. Jinými slovy: prostor pro dosahování zisku je omezen definováním maximální možné míry rizika, které mohou podnikatelské subjekty při investicích podstoupit.
Rating je tedy určitá informace, která umožňuje investorovi posoudit míru rizika jeho investice. Aby měla informace cenu, musí být nejenom co nejúplnější, ale i objektivní. Zdroj informace musí mít jednak kapacitu analyzovat oblasti možných rizik a jednak nezávislost jak vůči investorovi, tak vůči emitentovi či jiným zájmovým skupinám.
Tyto požadavky nejlépe splňují uznávané ratingové agentury. V průběhu doby se jimi produkované informace standardizovaly a zaměřily na posouzení pravděpodobnosti, že daný subjekt splatí své závazky řádně a včas. (Liší se tedy např. od auditu banky, který především hodnotí míru souladu účetních výkazů se standardy, pravidly opatrnostního podnikání bank a se skutečností – zpráva auditora je obvykle významnou součástí podkladů, z nichž ratingová agentura čerpá.)
Rating v úzkém slova smyslu je hodnocení pravděpodobnosti, že hodnocený subjekt dostojí svým závazkům, především ve formě plateb úroků a jistiny, vyplývajícím z emisí cenných papírů, půjček či přijatých depozit. Na základě standardních postupů a škál hodnocení rating provádí uznávaná ratingová agentura.
Význam tohoto (úzkého) pojetí ratingu vzrůstá s postupujícím rozvojem finančních trhů, s jejich rostoucí komplikovaností, globalizací a finančními inovacemi. Nutnost hodnotit důvěryhodnost protistrany při finanční transakci se stala klíčovou investiční informací pomáhající snižovat riziko podnikání zejména na mezinárodní aréně.
Zásadní je fakt, že banka nebo podnik nemůže rating získat dříve, než dojde k hodnocení kreditu státu reprezentovaného centrální bankou nebo vládou.
Toto hodnocení, známé jako sovereign (country) risk, tvoří zároveň strop, nad který se emitent z daného státu nemůže (vyjma hodnocení speciálních transakcí, kde existují vnější záruky) dostat a odráží schopnost a ochotu uvedených reprezentantů státu splatit veřejně emitovaný dluh. Důvěryhodnost jednotlivého emitenta tedy nemůže být vyšší než důvěryhodnost státu, ze kterého pochází. Požádá-li o rating dříve, než některý z reprezentantů sovereign risk, ratingová agentura ocení primárně riziko státu a odvodí od něj kredit žadatele.
Další podstatnou informací na úvod, která už vešla do širšího povědomí je existence dvou základních stupňů ratingu. Spekulativní (neinvestiční) stupeň vyjadřuje poměrně značné riziko investice do takto oceněných cenných papírů. Bezpečnost investice o řád výše je potom vyjádřen investičním stupněm. Na některé veřejné trhy (např. eurotrhy) a na většinu soukromých trhů jsou cenné papíry se spekulativním stupněm ratingu připuštěny, na jiné (veřejné trhy v USA a Japonsku) nikoli.
Na další díl se můžete těšit již zítra.
Jaké jsou vaše zkušenosti s ratingem? Těšíme se na vaše názory.
 |
